Kdy a jak začaly v Čechách po revoluci vznikat struktury umožňující dnešní provázanost politiků s podnikateli?
Vazby mezi světem byznysu a politiky nejsou neobvyklé ani v jiných zemích. Jde pouze o to, jakou mají konkrétní podobu. Tedy, zda při nich jsou překračovány dobré mravy, zda jsou v protikladu s veřejným zájmem a nebo jsou dokonce porušovány platné zákony. A také platí, že si politici i podnikatelé dovolí jen to, co jim toleruje veřejnost. U nás se zájmové a vlivové sítě začali utvářet kolem politiků na různých úrovních ihned po roce 1989. Tehdy se blížil masivní výprodej státního majetku. To byla velká výzva pro různé ovlivňovače různých rozhodnutí. Náskok před ostatními měli lidé informovaní a zasvěcení, ti se převážně rekrutovali z bývalých podniků zahraničního obchodu. Nová generace politiků byla pro tyto zkušené hráče snadným soustem.
Dá se tento model vzájemné „výpomoci“ nějak popsat?
Začíná to většinou nenápadně. Nejprve jde o drobné dárky a malé výpomoci. Pokud nemá politik s rozhodovací pravomocí dobrou osobnostní výbavu, a tak říkajíc dobře nastaveny senzory, pak snadno překročí pomyslnou hranici únosnosti. Z nevinné známosti se pak začíná rodit závislý vztah. Lidem, kteří koupí dětem lyže, babičce pračku a zaplatí svému novému příteli dovolenou v oblíbeném letovisku, se pak těžko říká, že to či ono nejde. Často to pak pokračuje tzv. bianco šekem, nebo spíše faustovskou směnkou. Z osobních vazeb se časem vyklube sofistikovaný model účelového klientelismu. Další fázi jsou propojené vlivové sítě. Ty pak hrají na mnohem větším hřišti a často jim patří města, regiony a nebo konkrétní segmenty trhu. Kolem svých politiků vytvoří jakési kruhy – patří sem právní kanceláře, lidé z marketingu, médií a různí poradci. Vznikají pavučiny různých akciovek na doručitele atd. Poslední etapou pak bývá bohužel stav, kdy tyto sítě už přímo řídí stát.
Politika a svět peněz vždy fungovaly provázaně. Dá se určit, kdy už jsou překročeny „zdravé“ hranice? A pokud ano, jak je na tom z tohoto pohledu Česká republika?
Obávám se, že Česká republika už překročila svůj Rubikon. Organizované korupční sítě metastázují a těžko dohlédnout konce. Je půvabné poslouchat silná prohlášení o boji s korupcí z úst těch, kteří jsou vědomě, či možná nevědomě, již léta součástí těchto modelů. Nejsme na tom dobře ani podle hledisek mezinárodního srovnání. Odhaduje se, že neefektivním a účelovým nakládáním s veřejnými zdroji přichází naše země každý rok nejméně o 20% veřejných rozpočtů. Jsem přesvědčen o tom, že kromě nedobrých zákonů, drahé a málo efektivní státní administrativě zůstává za svými možnostmi i náš hlídací pes demokracie – média. Mnoho domácích afér a skandálů by v jiných zemích jejich aktéři nemohli ustát. K celkové atmosféře nepřispívá nezájem a lhostejnost či dokonce apatie veřejnosti, která už přestává věřit v obrat k lepšímu.
Je nějaký důvod, proč je právě pražský magistrát synonymem úplatků a korupce? Jak byste charakterizoval momentální situaci na magistrátě?
Já myslím, že je pražský magistrát synonymem toho či onoho právem i neprávem. Myslím, že není o nic lepší, ale ani horší než radnice třeba v Liberci či Chomutově a mnoha jiných obcí po celé republice. V Praze se hospodaří s rozpočtem asi 40 miliard. Praha je centrem velkého byznysu a mnoha různých příležitostí. Krom toho běží mezi pražskými organizacemi parlamentních stran a tzv. zbytkem republiky různé formy různých třenic a bojůvek, což v případě ODS už přerostlo do sebevražedné otevřené války. Pražský magistrát je mocný úřad s mocnými úředníky. Moc moci bez řádné kontroly může generovat příběhy, kterých jsme v poslední době svědky. Jinak platí vše uvedené v předchozích odpovědích.
Existuje skutečně fungující řešení korupce a protekcionismu?
Určitě je to lepší legislativa. Ovšem narážíme na to, že kapříci si svůj rybník neradi vypouštějí. Je třeba zrušit institut akciových společností s neznámými vlastníky. Je třeba změnit zákon o veřejných zakázkách. Veřejná zakázka nemůže podléhat režimu tzv. obchodního tajemství. Je třeba snížit byrokracii. Je třeba odpolitizovat státní správu. Je třeba změnit zákon o financování politických stran. Do diskuse na tato témata se musí zapojit široká veřejnost a média. Jedině tak můžeme dospět k definici nejen psaných, ale i nepsaných pravidel hry a ty pak striktně a vždy vymáhat na principu osobní odpovědnosti. Je třeba zbořit falešné mýty o pravicovosti či nepravicovosti postojů třeba k majetkovým přiznáním apod. Svoboda jedince končí tam, kde je ohrožována svoboda jiných, tam, kde je otevřená soutěž rovných příležitostí nahrazena protekcionismem, klientelismem a korupcí.
