Mám-li tedy ve světle dostupných skutečností odpovědět svým známým, zda bude válka? A oni si to obvykle představují velmi neurčitě – tedy spíš tak, že se „zítra“ probudí a bude se tu střílet nebo dít něco neobvyklého (zlého), pak odpovím: máte-li na mysli válku jako konflikt „všech proti všem“, pak nikoli. To si nemyslím. K tomu naštěstí lidstvo přese všechno jako celek nedospělo. Stále jsou tu ještě síly, a naštěstí i důvody, proč (se) tomu bránit.
Jistě, může se nám jako jednotlivcům zdát, že to není dost, a spíš málo. Nevím,… Svět jako společenství lidí dosáhlo nějaké úrovně a zřejmě i tomu odpovídají kvalita a kvantita řešení, jimiž se prezentuje. Budeme-li sledovat konkrétní konflikty, např. ten rusko – ukrajinský, pak řeknu, ano, ten jistě svá rizika má. V globálním světě tato rizika přerůstají hranice území, na nichž probíhají. Nevyjasněné okolnosti sestřelení malajsijského letadla nejsou tzv. nevyjasněnými jen pro pozůstalé, týkají se nás všech, že k podobným aktům násilí stále dochází a dotýkají se nejen stran konfliktů, kam, bohužel, zasahoval i koridor, kde se letadlo pohybovalo. Myslím si proto, že rusko – ukrajinský konflikt je ukázkou a zároveň reálně se odvíjejícím vojenským střetnutím, kde se projevují všechny nevyřešené záležitosti let devadesátých minulého století. Jedni přitom mluvili o „konci dějin“ (Fukuyama), jiní chtěli právě to své „ideologické vnímání“ vnutit jako celosvětový řád, další už přemýšleli, jak tato snažení zvrátit ve svůj prospěch. Zda je také právě situace na Blízkém východě, tzv. arabské jaro, podle některých „arabská zima (gen. Šándor) jedním z aspektů těchto přístupů, stojí určitě za diskuze. Osobně si myslím, že právě výše zmíněné přístupy svědčí o tom, že svět ani před více než 20 lety nestál jen na modelu „východ vs západ“, „železná opona“, studená válka apod. Byly tu prostě alternativy, které tíhly, stejně jako dnes, ke svému prosazení.
Dnes jsme v situaci, kdy se „zadýcháváme“ z nároků a úsilí, resp. zkoušek a jejich splnění, jež jsme na sebe před těmi více než 20 lety naložili a zřejmě je nedokázali zcela zvládnout. Není možná těžké odpovědět proč, ale spíše otevřeně, do světa říci, co dál.
Rusko – ukrajinský konflikt se ukazuje zkouškou, jak se domluvit aspoň na žádoucí „přestávce“ a respektovat její čas a režim, v němž se nám - snad - podaří vykročit s větší rozvahou a znalostí dalšího vývoje. Snad…
Rusko, na něž teď někteří hledí opět s opovržením, jiní se ho znovu začínají bát, další volají do zbraně, jiní opět cítí vzkříšení svých podvědomých i opětovně uvědomělých ambicí (slovanských, ideologických, osobních – je tam přeci ropa, plyn, a já coby lobbista třeba v EU… atd.), někteří pragmaticky sledují, co dál, stranicky, bude výhodnější (třeba, že jako do důchodu daleko…, a kam se to celé přehne), na sebe paradoxně vzalo odpovědnost a pootevřelo velmi výrazně pověstnou Pandořinu skříňku. Ano, zčásti je to i kvůli tzv. ruské povaze tkvící v oné „propasti mezi Západem, racionálním, umělým, individuálním, dekadentním, „hnijícím“, a mezi pravoslavnou, svatou, zdravou Rusí, nekonečně velikou a nekonečně hlubokou, mystickou přirozenou.“[1] A Rusko se nakonec vydalo „svou“ cestou působení. Že jsme učinili i my, mj. také s negativní zkušeností o tomto vzedmutím, nelze nazírat jen fatálně. Prostě věcí komplementace jsou části a celek, ve vzájemném působení.
Mám osobní, sovětsko-ruskou zkušenost. Podařilo se mi v SSSR, potažmo Rusku pobývat a myslím, že aspoň zčásti se mi do oné ruské mentality přeci jen podařilo nahlédnout. Myslím, že jak dokáže být mystická, dokáže být i „dětská“, tedy i ublížit, stejně jako žádat o odpuštění. Jistě svým způsobem. Máme tu co dočinění s velmocí čítající více než 140 mil. lidí. Přesto nemalá část z nich inklinuje, až absurdně k autoritě, vládci, který tzv. vše vyřeší za ně. I tak zřejmě budu patřit k těm, kteří raději budou chtít vidět Rusko dál než pouze spojené s jedním vládcem, resp. za jednoho vládce, ať už se jmenuje Vladimir Vladimirovič… nebo jinak.
Nyní ale ani Západ ani Ruskou nenabídlo světu, nám, obyčejným lidem žádné účinnější řešení než opět hledat kompromis, aby i Rusku se dostalo času na to pomoci sobě, a Západu, jak si zvyknout na to, že „jinakost“ nás zřejmě bude zdobit dál, i když slušet bude právě jen několika.
Rusko vykročilo směrem v konfliktu s Ukrajinou hodně daleko a nebezpečně. Západ zatím slovně balancuje. Lidé přesto stále čekají a zřejmě ještě spoléhají, že někdo „shora“ řekne: můžete spát přeci jen klidněji. Pokud i tohle může být výsledkem „nových světových hranic“, nevidím důvod říci ne, protože má-li někdo lepší řešení, ten čas už běží…
A na závěr jen poznámku: Ruskem a Západem to nekončí. Např. Čína se právě nechává slyšet i v Česku.
I o tom je globalizace, říkám svým známým.[1] RÁDL, E. Dějiny filosofie. Novověk. Praha: Votobia, 1999. 419 – 423 s. ISBN 80 – 7220 – 064 – X.