Když jsme před několika dny se synem navštívili jihomoravské město Znojmo, nebylo to poprvé a doufám, že ani naposledy. A protože v tyto až „nehumánně“ působící vedra se snad ani nehodí toulat se jen tak ulicemi a uličkami, a to i přesto, že tohle město jich má dostatek a každá skrývá nějaký ten důvod aspoň nahlédnout, končili jsme obvykle v pozdních odpoledních hodinách v zákoutích řeky Dyje. Jedno z jejich ramen, kde jsme se nedaleko ubytovali, skýtalo docela příjemný chládek. Možnost ozkoušet tamější vody, které nerušeně plynuly časem v prostoru, kde hledat, může být bláhové a nacházet jen velmi nepravděpodobné. A tak zatímco syn pokoušel své úspěchy v délce udržet se nad vodou s nezbytnými rukávky, mně se podařilo - nikoliv záměrně - vyslechnout rozhovor lidiček, kteří se na břehu potkali a zřejmě zjistili, že se tak stalo zase po létech, co se neviděli. Soudím, že zřejmě za tu dobu vyrostli a dospěli. Po všech nezbytných rozpomenutích a připomenutích, na co se jim podařilo v návalu snahy říci si toho co nejvíce, došla řeč i na to, že prázdniny už se krátí a brzy „TO“ dětem začne. Oním „TO“ měli na mysli školu. Rozhovor se stočil k tomu, jakouže bude mít jedna z ratolestí učitelku, že oni jako malí moc dobrou zkušenost s učiteli nenadělali, spíš naopak. Popravdě, mi tahle debata přišla tak nějak běžnou až do chvíle, kdy se tatínek jednoho dítka svěřil s tím, že „učitelky si prostě nevyberete, jsou to vlastně takové psychopatky.“ Přiznám se, že do té doby mi jejich povídání vyplňovalo jakousi kulisu mezi vnějším světem a tím, co se mi v ten moment zrovna honilo hlavou. Po těch „psychopatkách“ moje pozornost jaksi zbystřila. Tatínek totiž dodal, že on už to poznal a stačil mu k tomu „zdravý rozum“. Oh, ano, zdravý rozum jeví se mi častým „zaříkadlem“, které volíme vždy, když jsme na 105 % přesvědčeni o své pravdě, aniž bychom k tomu potřebovali jakékoli další zkoumání, slyšet názory těch druhých, nedej bože, přístupy těch, o nichž své soudy s takovou lehkostí trousíme. Tzv. zdravý rozum bývá tou nejchytlavější „ideologií“, která dokázala sice rozdmýchat nejednu vášeň, včetně těch sociálně laděných, nenávistných, siláckých apod. Zastánci podobných přístupů přitom velmi přesvědčivě sdělují, že téměř vše – nejlépe oficiální - je omyl a nezbylo, než se spolehnout na „zdravý rozum“. V praxi se však často setkáváme s tím, že hodnotový rámec soudů tzv. zdravého rozumu bývá z pohledu jednotlivce velmi omezený až zavádějící. Ač i on má samozřejmě pro vysvětlování lidského přežití své místo jako součást vývoje např. poznávacích schopností člověka. Přesto se raději přikloním k tomu, že nálepky o „psychopatech, psychopatkách nebo psychopatii“ je přeci jen rozumné ponechat např. medicínskému výkladu těchto pojmů, neboť jsou diagnostikovanou poruchou osobnosti. A navíc – nemyslím si, že učitelé či učitelky, jimž svěřujeme své děti na část dne za účelem vzdělávání a výchovy, jsou veskrze takto zatíženi a my tak přesto činíme dál. Byl by to ostatně dosti závažný podnět nejen směrem k našemu vzdělávacímu systému, ale ke zdraví naší populace obecně.
Ale možná ani rádoby zdravý rozum některých z nás není vzhledem k teplotním rekordům posledních týdnů ušetřen. A tento způsob léta bude přeci jen šťastnějším s prvními většími kapkami deště.
P. S. nepatřím do obce učitelské, ale „rozum, který se zbláznil“ či „rozum darebný“ má mé větší sympatie. Nebývá mu totiž cizí vtip, ironie a nadsázka, s jistým sarkasmem a uměním paradoxu.
/prázdninové zamýšlení/
