Protože nejsem a ani nemohu být pamětníkem v tom pravém slova smyslu, neboť se mi jaksi v tom roce podařilo teprve z určitých důvodů přeci jen přijít na svět, přesto se občas probírám názory na toto období, a to z různých stran. Nevím, zda je vůbec možné říci, zda jen správných nebo také nesprávných. Mám v paměti uloženo schéma, které se v jistém smyslu dotklo i mě, když mi byl dán k vyplnění jistý dotazník, týkající se mj. mého vycestování do zahraničí za účelem vysokoškolského studia. Pamatuji se, že v něm byla také položka (obecně řečeno) o souhlasu s vývojem po roce 1968. Bylo přijato odpovídat v tomto duchu „ano“. Zda tak bylo činěno vždy s plným vědomím (si) správnosti této odpovědi, to ponechám již na individuální odpovědnosti každého. Nebo jestli to mělo ještě vůbec v době, kdy se mně dostalo toto vyplnit, nějaký zásadní význam či zda to země tzv. východního socialistického bloku posílilo – myslím, že nikoliv. Objektivní realita byla neúprosná, a přes všechny tyhle alibistické projevy šel systém, jak by řekl jeden můj kolega, protosocialismu, „do kytek“.
Nečiním si nyní pražádnou ambici výkladu, resp. jeho správnosti, hodnotit zmíněné události, ale protože se mi dostalo mj. studia také historie filozofie, pravda, spíše v logice jejího jazyka, neodpustím si odvolat se na autority této disciplíny. A protože osobnost, jíž si k tomu beru „na pomoc“, je ze země, kde události roku 1968 nabraly taktéž velmi zajímavých korelací, tedy Francie, dovolám se v některých aspektech na její vnímání té doby. Jde o francouzského filozofa Marcela Gaucheta, mj. učitele a člověka v oné obě velmi pozorně a citlivě vnímajícího vývoj ve vší možné rozmanitosti. Gauchet připouští označení „jistého zklamání, politického a intelektuálního, zkušenost s jednou historickou iluzí a deziluzí.“[1] Myslím, že s odstupem i oněch 46 let, ale i bohatší o zkušenosti z období poč. let devadesátých 20. stol. mají iluze i deziluze svůj opodstatněný význam, a patří k hodnotícím aspektům všech výrazných historických událostí. Jde o střetávání se subjektivních a objektivních aspektů oné doby, od níž „cosi“ očekáváme a přitom zároveň o „cosi“ přicházíme, resp. nenacházíme. Samozřejmě nejsou nikdy tyto aspekty v rovnováze a téměř vždy máme jako subjekty pocit, že jsme zákonitě, ne-li záměrem dějin ztratili více, než získali. A i když nelze tyto ztráty tzv. beze zbytku změřit a říci: mělo se dát více tam a méně tam, nebo naopak, a přesto, že sociologie jakožto věda disponuje měřitelným aparátem společenského pohybu, bylo by naivní a zároveň neseriózní chtít tuhle „subjektivní“ složku našeho vnímání povýšit na úroveň „správného“ výkladu daného dějinného období. Nečiní to ani filozof Gauchet, pokud se mi dostalo možnosti obeznámit se s jeho úvahami. Přesto připouští několik zásadních aspektů, když uvažuje o uvedených událostech. A sice: do popředí vnímání společenskovědního se výrazně prosadily Lacanovy úvahy o psychoanalýze a jazyku, a to v tom smyslu, že „Rozborem fungování společností tak jednoduchých, že jsou v nich pozorovatelné základní mechanismy, se zjistilo, že spočívá v souhře strukturních systémů příbuznosti nebo obecných systémů výměny. Popsat je lze jedině za cenu úplného vyloučení naivního hlediska jeho činitelů.“[2] Má-li nyní někdo pocit jakéhosi volání po „nové totalitě“, pak to lze vzít v úvahu, ale není tomu tak, resp. mýlí se. Společnost se nezbavuje subjektu, protože potřebuje ke svému oživení jeho svobodu, jeho projevy, posun v kvalitě jeho vnímání, myšlení a vyjadřování se. I o tom byl a je vývoj po roce 1968, se změnami v letech devadesátých a těmi, k nimž dochází v globálním kontextu nyní. Subjekt v celém tomto procesu hraje stále důležitou roli, jen je zmítán neukotveností, absencí inspirace a vůdčí myšlenky reálného pohybu v situaci, v níž se nachází a o jejíž správnosti (nesprávnosti) pochybuje a tápe v ní. Následkem, čehož se často sám, dobrovolně izoluje a uzavírá do sebe, přičemž jako zdůvodnění nachází stavěním nových a nových bariér (iluzí) mezi sebe a realitu, jíž se tu více tu méně odcizuje.
Převedu-li tyto úvahy do kontextu odkazu roku 1968 s ohledem na současnost, pak se opět odvolám na již uvedeného francouzského filozofa Gaucheta: „Můžeme si přát být řeckými filozofy, tomisty nebo důslednými kantovci. Je to tím snazší, že se smysl těchto děl s ubíhajícím časem nijak nemění a že k nám stále promlouvají, i když je dnes již nechápeme bezprostředně. Ovšem i uprostřed našeho domnělého aristotelismu nebo tomismu nás poznamenává naše doba a její dějiny; jen to snášíme v blahé nevědomosti. Aby člověk žil se svou dobou, musí to chtít a musí na tom pracovat.“[3]
Jinými slovy, onen stále ožívající odkaz roku 1968 přestává být otázkou jitření starých ran a křivd, nýbrž novou výzvou „subjektům dějin“, společenských pohybů, aby si uvědomili, že změny jsou důkazem samotné podstaty a smyslu jejich (našeho) myšlení a jednání, ve jménu hledání odpovědí na stále existující otázky tkvící v logice společenské praxe, kterou dnes a denně vykonáváme. Za níž ale také neseme odpovědnost pro sebe, pro druhé i společnost jako celek.
Rok 1968 může být jistým rozčarováním, nakolik zůstaly jeho výzvy oslyšeny, pokud „subjekt“ rezignoval na svou dějinnou (společenskou) roli měnit nikoliv navzdory, ale v logice své vlastní existence, kterou si jedině tak si schopen uvědoměle zachovat.
Na závěr chci upozornit, že i když se nemohu považovat za pamětníka oněch událostí, ctím ty, kteří jimi jsou, a přesto si uchovali přízeň k jeho stále aktuálním výzvám.
/Hana Svobodová, 1. místopředsedkyně OMMO/
[1] GAUCHET, M., Dějinný úděl. Brno: CDK, 2006. 16 s. ISBN 80 – 7325 – 072 – 1.
[2] GAUCHET, M., Dějinný úděl. Brno: CDK, 2006. 20 – 21 ss. ISBN 80 – 7325 – 072 – 1.
[3] Tamtéž. 34 – 35 ss.
