Pro mne jsou důležité tyto poznatky a můj následný úsudek:
Informačně nejcennější informací z celého rozhovoru je jeho možná nechtěně vyslovené postesknutí, že „mi vadí, že většina neziskovek (myšleno těch, které provozují převoz migrantů od libyjských břehů do Itálie) je financována německou vládou“.
Vzhledem k profesi pana Pocheho není nutné pochybovat o pravdivosti vyjádření. To však znamená, že vláda sousedního, velmi mocného státu, na němž je náš stát do značné míry obchodně závislý, realizuje dlouhodobě, roky trvající kroky směřující zcela proti zájmům občanů nejen vlastních, ale I proti zájmům všech občanů států Evropské unie. Používá na to prostředky, které jí logicky musejí v rozpočtu chybět. Například v položce určené k zajištění vlastní vojenské obranyschopnosti. Německá vláda tak škodí vlastnímu státu vlastně dvakrát. Poprvé dovozem neintegrovatelných lidí, podruhé snížením počtu a schopnosti obránců. Proč to německá vláda dělá? K čemu se nejlépe hodí tisíce zdravých mužů ve věku vhodném pro vojenskou službu ovládaných jednoduchým dogmatem a neschopných kvalifikované práce? Proč je důležité, aby německá armáda byla oslabena, mimo jiné I infiltrací lidí z mimoevropského civilizačního okruhu?
Na to Miroslav Poche neodpovídá. Nemůže. Jeho vlastní kolegové z elitního klubu, který nezahrnuje většinu českých občanů, by jej nepochybně ostrakizovali.
Co však plyne z toho, že právě toto panu Pochemu vadí? Především to, že on sám evidentně nepatří k těm, kteří celou migraci do Evropy vymysleli
a se zvráceným cílem realizují. M. Poche je velmi inteligentní a uvědomuje si svou faktickou bezvýznamnost. Je významný zde, doma, v Čechách. V evropském srovnání je bezvýznamný. Ne on jako osoba. On jako představitel a zástupce českého národa. Náš představitel. Chápu pana Pocheho. Také mně vadí, když mi dá někdo i jen nechtěně najevo mou malost. Špatně se to přiznává. Jako volený politik bych k tomu ale měl mít sílu. A chovat se podle toho. V zájmu vlastního státu.
Druhé významné sdělení obsahují odpovědi pana Pocheho na prvních sedm otázek, v nichž jde o jeho práci na ministerstvu zahraničí, situace týkající se jeho kandidatury na post ministra zahraničních věcí a podpory současné vlády ze strany KSČM.
Nedozvěděl jsem se z nich to, co mně logicky zajímalo nejvíce. Sice to, co konkrétně Miroslav Poche pro Českou republiku nyní dělá. Jak svou prací změní život alespoň jednoho Čecha nebo Češky k lepšímu alespoň na 10 minut? Nevím. Pan Poche toto téma vyřešil takto: „V tuto chvíli pomáhám Janu Hamáčkovi, radím mu, koordinuji některé kroky na resortu. Je to běžná agenda, kterou byste si představil mezi ministrem a poradcem.“
Jaký je z toho závěr? Vlastní současná činnost panu Pochemu nestojí za podrobnější popis. O ni totiž nejde. Jde o to dočkat se, až bude zlomen odpor pana prezidenta (jehož si zjevně neváží) a pan Poche se stane ministrem, tedy opět členem elity a vykonavatelem moci. Dejme tomu, že se tak stane. Co s tou mocí asi udělá on, člověk tak vypočítavý, že svůj názor na současný vliv KSČM skryje za fakt, že jen jeho jediného komunistická strana odmítá?
Miroslav Poche svou moc velmi pravděpodobně bude chtít použít v zájmu elity, k níž chce patřit. Tyto zájmy nejsou v souladu se zájmy České republiky. Proto jej pan prezident Zeman odmítl jmenovat ministrem zahraničí. Není to pro páně prezidentovu tvrdohlavost, jak si snad opravdu myslí pan Poche. Je to proto, že pan prezident jako první a nejvyšší úředník našeho státu chrání jak svůj stát, tak jeho většinové obyvatele. Pan prezident Zeman a pan Poche nejsou ve stejném klubu. Svým způsobem nejsou ani na stejné planetě. Přesto může být pan Poche možná v budoucnosti jmenován. Jako výsledek politického handlu. Bez ideálů a morálky. Jen z pragmatismu.
Celých devět následujících otázek druhé části rozhovoru se týká názoru pana Pocheho na migraci a k ní se vztahující postoj České republiky.
Pan Poche nezastírá svůj vlastní postoj, který je zcela odlišný od postoje pana premiéra a pana prezidenta. Nenabízí vůbec žádné řešení. Jen by ze solidarity přijal několik žadatelů o azyl. Pomáhal by v místě původu migrantů. Doslova: „Musíme jim v Africe zajistit takový život, aby neodcházeli, a stejně tak v těch zemích udělat jasnou mediální kampaň proti té pašerácké, která ukáže, že jsou ti lidé repatriováni.“
Zde je, bohužel, v plné nahotě opět ukázán způsob myšlení lidí, kteří sami sebe nazývají z neznámých důvodů liberálními demokraty, ačkoli nejsou ani liberální, ani demokraté.
V jejich světě je bohatství Evropy, kterou budovaly celé generace po stovky let, jen závazkem nutícím současné skutečné Evropany k povinnému poníženému pokání v podobě rozdání všeho, co mají a k závěrečné asimilaci s lidmi, kteří nic podobného sami nedokáží. V jejich světě je správné přijmout na oko pár migrantů. Ne proto, aby těmto lidem pomohli. Přijali by je jen proto, aby sami měli dočasně pokoj. Aby je jako ministry, ředitele a manažery chvíli nikdo neotravoval s urgencemi a maily. Aby měli klid na dovolené nebo v baru Evropského parlamentu. Je jim úplně jedno, co se stane s migranty a s těmi, kteří s nimi budou muset nějak žít. Záleží jim jenom na nich samotných. Jsou stoprocentním roztokem čistého sobectví a bezohlednosti.
Za další rozbor názory pana Pocheho na migraci rozhodně nestojí. Ve svých odpovědích byl velmi srozumitelný. Bude-li moci, migranty přijme, protože si bude myslet, že mu to prodlouží pobyt na výsluní moci a snad I dobré místo ve strukturách EU. Možná také pošle pár milionů z našich daní někam do Afriky. Nezmínil se však o možnosti, že by sám vstoupil do Armády ČR, oblékl její uniformu a vydal se třeba do Afghánistánu. To by byla jiná káva a já bych se mu hluboce poklonil.
Ve třetí části rozhovoru se pan Poche dvěma odpověďmi vyjadřuje k přijetí eura.
Pan Poche je I v této otázce konzistentní ve své opatrnosti, aby si neublížil. Nicméně I zde mu uniklo podstatné sdělení v podobě sdělení že „je to jedna z věcí, o které si umím představit, že by se konalo referendum na rozdíl od členství v NATO a EU“.
Čtvrtá část rozhovoru je zaměřena na protiruské sankce a na odstoupení USA od jaderné dohody s Íránem.
Pan Poche mimo jiné říká, že Česká republika by měla s Ruskem vést dialog. Zde je hlavní to slovo „dialog“. To, že jej pan Poche použil, znamená, že z nějakého důvodu přistupuje na prezidentovu politiku dvoustranných jednání a vztahů s Ruskem. Přínos pro náš stát bude mít tento postoj pana Pocheho minimální, protože vztahy s Ruskem určují především dlouhodobé zájmy Ruska v ČR, ale pro něj samotného by to mohlo znamenat naklonění pana prezidenta k jeho jmenování. Zbytek jeho vyjádření k tomuto tématu je obvyklá vata bez informační hodnoty. Totéž platí o jeho názoru na postoj USA vůči Íránu.
Poslední opravdu podstatná část rozhovoru se týká české politiky vůči Izraeli.
Pan Poche se sdělení svého názoru opět vyhnul vyslovením očekávatelných klišé. Kdyby řekl, že Izrael podporuje, neprojde mu to u kolegů v Evropském parlamentu. Ti většinově z neznámých důvodů podporují Palestince. Kdyby ovšem řekl, že Izrael nepodporuje, byl by odmítnut v Čechách. Je to pro něj dost schizofrenní situace. Nikde se nezavděčí. A tak na místo toho, aby jasně řekl, buď že naši ambasádu v Jeruzalémě chce, nebo že ji tam prostě nechce, raději požádá úředníky ministerstva zahraničí aby věc analyzovali atd. Pokud se prý ukáže, že to nemá příliš rizik, tak proč ne.
Můj rozbor významného rozhovoru významného úředníka zakončuji tímto:
Samozřejmě, že se ukáže, že „to má příliš rizik“. Rozhodnout se a chovat jako muž, jednoznačně říci ano nebo ne, stát si zatím a zaplatit cenu za chyby, to má vždy příliš rizik. Je to ale správné, potřebné a nutné.
Miroslav Poche dal najevo, že on nic takového dělat nechce a nebude. V nejlepším zájmu svého evropanství a jeho chápání liberální demokracie. Nikoli češství.
Mohu v mnohém nesouhlasit s pány prezidenty Klausem a Zemanem nebo s panem premiérem Babišem. Nemohu však v ničem souhlasit s lidmi, jako je Miroslav Poche. A rozhodně je nebudu volit.
Ing. Zdeněk Šťástka
příznivec ODA
