Nejprve jedna osobní poznámka. Vzpomínám si na středoškolskou učitelku, která celá zoufalá plakala, že když odečte ty neplacené tři dny a celkem asi tři tisíce korun snížení příjmu v nemoci a připočítá náklady na léky, tak skutečně neví, jak vyžije. To je zásadní: uvědomme si, že nemoc znamená vždycky snížení příjmů pro každého zaměstnance, nejvíce pak pro ty, kteří mají i jindy málo.

A nám jde o zaměstnance. Pro prosperitu země je však důležité i to, čemu se říká sociální smír. Proto je součástí našeho návrhu i snížení sociálních odvodů pro zaměstnavatele o 0,2 procentního bodu. Tedy zaměstnavatelům zůstane přes tři miliardy korun. Fakticky tedy nebudou ty tři dny platit zaměstnavatelé, ale stát. Osobně nepochybuji, že ve snížení dlouhodobé nemocnosti a zlepšení veřejného zdraví se to společnosti vrátí. Ne náhodou je kritérium úrovně veřejného zdraví podle Mezinárodního měnového fondu mezi prvními pěti při hodnocení konkurenceschopnosti země.

V poslanecké sněmovně z politické pravice znělo, jak je neodpovědné dávat návrh na placení celé nemocenské, které prý jistojistě bude znamenat zvýšení nemocnosti. Firmy nemají lidi a trh práce je v krizi. Přeložím to do srozumitelného jazyka: Když nebudou chodit nemocní do práce a riskovat svoje zdraví, budou mít firmy těžší život. Když mám vážit mezi zdravím lidí a mezi „těžším životem" firem, tak tedy volím zdraví lidí.

Zase jsme slyšeli o simulantech. Tak tedy – případné nedodržení léčebného režimu může kontrolovat ČSSZ, ale u svých zaměstnanců i každá firma. Vytvořit tlak proti zneužívání nemocenské je plně v rukou zaměstnavatelů.

A krize pracovního trhu či neschopnost firem plnit zakázky? Zazněl argument, že vyšší nemocnost krizi prohloubí a plnění zakázek ohrozí. Podívejme se na to z jiné strany.

Uvádí se, že 15 procent lidí fluktuuje, tedy přechází z firmy do firmy. Dalších 30 procent zaměstnanců je v tak zvané vnitřní výpovědi. To znamená, že neudělají nic, co by zrovna nemuseli a co není také kontrolováno, dělají jen to, co musí, necítí nějakou velkou zodpovědnost a loajalitu k zaměstnavateli.

Čili téměř polovina lidí nepracuje úplně naplno (a některé zdroje uvádějí ještě vyšší údaje). Tady jsou zjevně daleko větší rezervy, než jaké nabízí chození nemocných zaměstnanců do práce. Lepší využití potenciálu zaměstnanců mají v rukou zaměstnavatelé. Nechť pracují s motivací a změní přístup k zaměstnancům.

Sociální demokraté stojí na straně zaměstnanců, ale rozhodně nebojují proti firmám či malým a středním podnikatelům. Jenže zdravotní a sociální pojištění, které si každý zaměstnanec platí (a je vlastně jedno, zda ho odvádí on nebo zaměstnavatel), musí lidem zajistit, že je nemoc neuvrhne do neřešitelných finančních problémů. Proplácení nemocenské od prvního dne nemoci tento účel veřejného pojištění pomáhá naplnit.

Což je jistě správné.