Stávka i proti daňové nespravedlnosti

PaedDr. Alena Gajdůšková

Vždy na Vaší straně!

SOCDEM
Želechovice nad Dřevnicí
zastupitelka obce

Neoliberálové ho definují jako den, kdy lidé přestávají pracovat na stát a začínají pracovat jen sami na sebe. Moderátor veřejnoprávní televize vítězoslavně hlásil, že jsme pracovali poslední tři hodiny na stát a dál už peníze půjdou jen do „našich peněženek.“ Kdo by nejásal – dost bylo státu, dost bylo daní! A kdo se odváží upozornit, že věci jsou jinak, jak se zdají být, respektive jak jsou ideologicky prezentovány, je v Česku lůza, lenoch a nepřítel jediné „pravé“ vlády.

Pokud se ale podíváme na mezinárodní srovnání a podíváme se na souvislost mezi výší daní, prosperitou země a kvalitou života, pak jednoznačně zjistíme, že země s vyššími daněmi, tedy vyšším přerozdělováním, patří k nejvýkonnějším ekonomikám s velmi vysokou kvalitou života. Připomeňme Argentinu na jedné straně a Skandinávii na druhé. Takže ideologické tvrzení, že čím nižší daně, tím výkonnější ekonomika, prostě neplatí. Dokonce se zdá opak.

Ředitel Microsoftu pro Střední Evropu Jan Müllfeit již před lety na jedné ze svých přednášek označil „daně za reálně jedinou a nejlepší investicí středních vrstev“. A měl určitě pravdu. Odvést pravidelně určitou část příjmu na daních a jinak vědět, že každý problém je řešitelný, dává člověku svobodu. Dobrý systém veřejných služeb, rovný přístup ke vzdělání, zdravotní péči, sociálním systémům, či slušný důchod je pro jednotlivce určitě výhodnější, než trvale škudlit každou korunu, aby byl zajištěn pro případ jakékoliv nepředvídané situace a to ještě s nebezpečím, že mu jeho úspory někdo vytuneluje, znehodnotí inflace nebo mu prostě stejně jejich výše nebude stačit.

K tzv. Dni daňové svobody je potřeba ještě říci podstatné. Tím prvním je, co je to stát, na který „platíme“ svými daněmi. Druhé je složení a účel toho, co je zahrnováno do tohoto počítání „placení na stát.“

Za prvé – stát není nic mimo nás. Je to struktura, která lidem v civilizované a demokratické společnosti vytváří a zajišťuje bezpečí v nejširším slova smyslu, rovné podmínky pro slušný život dnes i v budoucnosti. K tomu patří ústavní systém, systém bezpečnostních složek, celý systém státní správy včetně ochrany životního prostředí, ale i např. veřejné zakázky pro výstavbu např. kulturních zařízení, dopravní infrastruktury atd. To je placeno skutečně z nejrůznějšího typu daní, které se rozdělují prostřednictví státního rozpočtu.

Další část toho, co vnímáme jako daně, se každému člověku v průběhu života ale vrací zpět. To jsou odvody na sociální a zdravotní pojištění. Nelze je tedy zahrnovat do žádného „placení státu“. U těchto částek ještě víc než u čistých daní platí ono úsloví o nejlepších investicích pro střední třídu. Učitelé, technici, kvalifikovaní dělníci, zdravotníci, ale ani lékaři, úředníci a OSVČ nemají takové příjmy, aby měli průběžně k dispozici statisícové nebo milionové částky na případné školné, delší nebo těžší nemoc nebo důsledky úrazu a další. Mimochodem - vyprávěli mi příběh mladé rodiny v USA, kde těžce onemocněla mladá matka. Žena po čtyřech letech zemřela. I když měla pojištění, její muž, už i s novou rodinou, splácí doplatky za léčbu v desetitisících dolarů dodnes. To skutečně chceme?

Ke střední třídě se počítám. I proto podporuji stávku odborů. Stávkují totiž především proto, aby ona investice v podobě daní byla spravedlivá a efektivní. Stávkují proti ožebračování především středních vrstev. Odbory stávkují proti vládě, která svými tzv. reformami, asociálními opatřeními ve prospěch některých finančních skupin sleduje jediný cíl – zlikvidovat veřejné služby a udělat z nich dobrý a bezrizikový kšeft, který bude platit především ona střední třída.