I proto se v posledních dnech (pokolikáté již?) rozvířila debata o jejich smysluplnosti. Nabízím několik svých postřehů a názorů, které asi nebudou překvapením pro ty ze čtenářů, kteří v minulosti četli mé texty na téma českého školství a jeho budoucnosti.
Státní maturita jako měřítko
Žijeme v době nepřeberné nabídky nejrůznějšího vzdělávání. To je dobře. Je na svobodné úvaze každého z nás, čemu se ve svém studiu chceme věnovat či co by mohly studovat naše děti.
Větším problémem je kvalita poskytovaného vzdělání. Neexistuje žádný objektivní standard, který by rodičům i budoucím studentům nabídnul spolehlivé porovnání úrovně škol, které poskytují podobné vzdělání.
Jistě, jedním z možných parametrů může být schopnost uplatnění studenta na trhu práce či úspěšnost při přijímání na vysoké školy. Jsou to ostatně nejčastěji používané informace, které lze vyhledat na internetových stránkách jednotlivých středních škol.
Nejsem si ovšem jist, zda mají tu nejlepší vypovídací hodnotu: získat maturitní vysvědčení a najít si práci není vždy o studijních výsledcích jako o souhře náhod a štěstí. To nekritizuji, život takový prostě je.
A parametr přijetí na vysokou školu při obecně známé informaci, že v České republice má svoji vlastní vysokou školu už téměř každé větší okresní město?
Podle toho jednak vypadá jejich úroveň, ale zejména "boj o studenta". Na vysokou školu se u nás dostane skoro každý, kdo chce. A skoro i bez ohledu na známky na maturitním vysvědčení.
Jednotné měřítko, kterým by se státní maturita měla stát, by bylo vhodným nástrojem, jak transparentně porovnat úroveň získaných znalostí na různých školách.
Jejich povinné vyvěšování na webových stránkách školy zpřehlední orientaci zájemcům o studium a zvýší žádoucí konkurenci mezi školami.
Státní maturita jako hrozba
A právě proto, že jednotně nastavené parametry jsou konkurenční hrozbou, mají spoustu nepřátel. Jednak část studentů (a jejich rodičů), jednak část pedagogické veřejnosti.
Ti první (studenti) se oprávněně obávají, že by náročný státní standard mohl odhalit jejich neznalosti či přímo ledabyle proflákaná léta, část těch druhých (učitelé) se oprávněně obávají, že by mohla být odhalena jejich nízká pracovní výkonnost.
Pokud jsou tyto mé názory alespoň částečně pravda, jsou státní maturity jako prostředek ke zvýšení konkurence uvnitř škol i mezi školami nezbytně třeba.
Část studentů - a všichni jsme do školy chodili - potřebuje studovat s vědomím, že nad ním visí hrozba neúspěchu. Část učitelů musí do každé hodiny vstupovat s vědomím rizika, že pokud neodvede maximum práce, mohou být na základě objektivních srovnání buďto platově znevýhodněni či dokonce donuceni najít si jiné zaměstnání.
Konkurence je vždy zdravá a jednotně stanovená požadovaná minimální úroveň znalostí k tomu významně přispívá.
Tam, kde ředitelé a jejich učitelé odvádějí dobrou práci, se nemají čeho bát. Tam, kde tomu tak není, bude státní maturita přínosem.
Maturita nebo výuční list?
Státní maturita a případná hrozba, že po čtyřech let studia nemusím maturitu vůbec získat, může přimět žáky a jejich rodič k zamyšlení nad tím, zda na náročnější středoškolský typ studia vůbec mají a zda pro ně není výhodnější ucházet se o učební obory, kde získají dva tři výuční listy.
Jednak by tato úvaha významně zkvalitnila úroveň studentů v učebních oborech (dnes přece platí obecně sdílený posměšek, že "maturitu získá každý, tak proč bych šel do učení"), jednak by společnost získala více řemeslníků, které opravdu potřebuje.
Přikláním se k zavedení státních maturit a za předpokladu, že bude včas a srozumitelně řečeno co se chce po studentech a co se tedy chce po jejich učitelích, věřím v pozitivní přínos celého projektu.
Zdrcující část středoškolského studia platí stát z peněz daňových poplatníků. Je správné, že chce vymezit, co za tyto prostředky budou studenti umět a je ještě správnější, že tímto způsobem dává na vědomí státním zaměstnancům - pedagogům, že žáci jsou jejich klienty, kterým musí každý den poskytovat kvalitní službu.
