Neblahou realitou už hezkých pár posledních let je výrazný pokles porodnosti. Není to jev pouze český, je to trend celo(západo) evropský.

Méně narozených dětí znamená méně budoucích žáků a studentů. Základní školy ve většině měst již o tom ví své. V mnohých docházelo k nepopulárním a bolestivým slučováním či dokonce rušením škol. Stejnému fenoménu již několik let čelí i střední školství a prochází - či bude muset procházet - stejně bolestivým procesem, který již základní školy mají částečně za sebou.

Snižující se počet budoucích studentů v prostředí, ve kterém nedochází stejným tempem ke snižování počtu středních škol, vede k "boji o studenta".

Jedním z důsledků takového boje, bohužel, je smutná realita dalšího postupného snižování úrovně vzdělání. Mnohé střední školy, než aby riskovaly méně studentů, raději postupně snižovaly nároky přijímacích testů či od přijímacích zkoušek dokonce odstoupily (mimo jiné). To nemohlo skončit jinak než stavem, ve kterém toho "rodiče často vědí více než jejich děti" (řečeno s výjimečným americkým ekonomem Miltonem Friedmanem, který se zlepšováním systému poskytování vzdělání věnoval po celý svůj život).

Oceňuji, že si tento fakt postupně přiznáváme, neboť pouze tak lze najít cesty k nápravě. Ano, sjednocení (možná lepší slovo by bylo standardizace) přijímacích testů je jednou ze vhodných metod.

Srovnávat podle jednotného metru se dá ovšem pouze srovnatelné. Jinými slovy chci říci, že úroveň kvality a obsahu vzdělání žáků na základních školách se za ta léta natolik rozrůznila, že žáci budou přicházet k jednotnému testování vybaveni různě lepšími či horšími znalostmi jenom proto, že přicházejí z různých základních škol.

A pozor, to není debata o rozdílné intelektuální úrovni dětí ani debata o rozdílné kvalitě učitelů. Tak tomu bylo a je v životě vždy. To je debata o tom, že letitá politika tzv. (vlastních) školních vzdělávacích programů, která měla odlišit základní školy od sebe navzájem, se prostě zadrhává.

Výsledek je neradostný. Touha být odlišný za každou cenu na některých základních školách vyústila ve stav, který nevybavuje české děti po skončení základního vzdělání přibližně stejnou sumou základních vědomostí a dovedností.

Aby mi bylo správně rozumět. Nemyslím si, že je možný návrat k detailním vyučovacím osnovám "hodinu po hodině, den po dni", přestože takové osnovy a propracované didaktické postupy potichu převzala socialistická škola od skvělých prvorepublikových pedagogů. A neobhajuji ani Nejedlého socialistickou jednotnou školu, jak mi bývá mnohdy podsouváno.

Obhajuji principiálně to, že každé dítě v základní škole, bez ohledu na sociální původ či rasu, má mít svým státem zaručen přístup ke stejné sumě základních znalostí a vědomostí.

Právě ona garance státu svému občanovi nutí oním státem placené učitele, aby na každém stupni vzdělávání byli a museli být tvořiví a kreativní. Na to si nemusí sepisovat "odlišné programy". Tvořivost a vynalézavost si vynucuje každodenní práce s dětmi, neboť každé dítě je jiné.

Myšlenka standardizace či sjednocení přijímacích zkoušek na střední školu bude dobrá a férová pouze tehdy, až bude chaos různorodých (a různě kvalitních) školních vzdělávacích programů nahrazen srozumitelným a všem pochopitelným systémem, ve kterém dítě, rodiče i učitel vědí, co mají v kterém roce základní školní docházky znát, po svých dětech chtít a své žáky učit.

Pokud si to čtenář chce zjednodušit, pak tím autor těchto řádků myslí takový stav věcí, kde chaos a nepřehlednost jsou nahrazeny návratem k normálnosti. To bude užitečné pro děti i jejich učitele. A tvrdím, že i pro vyšší kvalitu vzdělání.

PaedDr. Ivo Strejček
poslanec EP