Toto odvěké nepřátelství Vatikánu vůči Čechům se projevilo i na tom, že Vatikán pomohl rozbít Československo roku 1938.

Edvard Beneš se na sklonku První světové války snažil urovnat a zároveň navázat nové vztahy s Vatikánem. Nové diplomatické styky byly obnoveny po světové válce. Československá republika, která byla mladá, silná a plně demokratická, chtěla navázat srdečné vztahy s Vatikánem. Katolická církev toto volání nevyslyšela. Místo toho, aby s Československem navázala srdečné diplomatické vztahy, začala mladičké Československé republice diktovat jeden požadavek za druhým. Katolická církev začala útočit na češství a národní hrdost skrzeva své nesplnitelné a ponižující požadavky. Například roku 1925 začala Československá republika připravovat národní oslavu, českého hrdiny, Jana Husa. Vatikán požadoval zrušit tyto oslavy, protože i nadále byl Jan Hus pro katolicismus nepřítelem. Vatikán tyto oslavy bral jako urážku Vatikánu.

Když československá vláda nevyslyšela jeho požadavkům, Vatikán přikázal českým a potažmo i slovenským katolíkům zahájit protestní kampaň. Čeští a slovenští katolící uposlechli rozkaz, vydaný Vatikánem. Katolické tisky psaly články proti československé vládě a proti českému hrdinovi Husovi. Tato kampaň, vedená proti československé vládě Vatikánem, záhy získala na důležitosti jak politické, tak i celospolečenské. Naštěstí Vatikán prohrál. Československá vláda navzdory Vatikánu uskutečnila oslavy Jana Husa. Vatikán tuto porážku neuznal a nařídil papežskému nunciovi v Praze, aby opustil československé hlavní město. Stalo se tak roku 1925. Téhož roku byly přerušeny diplomatické vztahy mezi Československem a Vatikánem.

I přes to, že Vatikán v této době cítil velikou nenávist vůči Československu, československá vláda se snažila o narovnání diplomatických vztahů. Mladičká Československá republika odpustila katolické církvi spojení s Habsburky a jejich třísetletou porobu národa českého. Vatikán i přes fakt, že československá vláda stála o přátelství, podnikal pomocí českých a slovenských katolíků agitační činnost vůči československé vládě.

Československo, které se právem obávalo hrozby nacistického Německa, požadovalo těsnější spolupráci se Sovětským svazem, který zaručoval určitou bezpečnost. Tuto spolupráci odmítal jak církevní stát, tak i českoslovenští katolíci. Vatikán i s pomocí československých katolíků obvinil Československou republiku, že „je v Evropě agentem bolševismu“.

Vatikán, který nikdy nebyl apolitický, vyvíjel na československou vládu silný politický tlak, aby odstoupila od spojenectví se Sovětským svazem. De facto Vatikán začal agresivně vydírat československou vládu. Vyhrožoval tím stylem, že pokud ČSR neodstoupí od spojenectví se Sovětským svazem, tak bude podporovat katolické Slováky, ze kterých se tenkrát stávali separatisté. Vatikán podporoval separatistické hnutí Slováků, které razantně požadovalo samostatný Slovenský stát, kde bude společnost jednotně vystavená na katolických principech.

Vatikán si časem začal uvědomovat, že nikdy nebude mít Československo pod svojí politickou mocí. A tak začal pracovat na rozbití Československa i s pomocí francouzské katolické autority, které v této zemi, na příkaz Vatikánu pracovali na mezinárodním autoritářství po celé Evropě. Jejich konečným cílem byla společnost, striktně dodržující katolické principy a antibolševismus.

Vatikán nejenže spolupracoval s francouzskými ortodoxními katolíky, kteří měli silné zastoupení v tamní vládě, ale i s jejich rakouskými a polskými „kolegy“. V konečném důsledku i s Adolfem Hitlerem. Tito všichni usilovali o rozbití mladičkého Československa, které ekonomicky prosperovalo.

Roku 1935 agresivně Vatikán opět vystoupil proti Československu. Tohoto roku Vatikán a francoužští katolíci, kteří byli zastoupeni ve francouzské vládě, rozpoutali na území ČSR mohutnou demonstraci proti naší vládě. Toto byla otevřená agrese Vatikánu vůči ČSR a jeho obyvatelům, kteří uznávali Jana Husa.

Nutno říci, že sociální demokraté společně s komunisty chránili svobodu československých občanů před ortodoxními katolíky. To komunisté a část sociálních demokratů bojovali proti slovenským katolickým separatistům.


Vatikán si začal uvědomovat, že těsnější spolupráce s katolickým knězem Andrejem Hlinkou, který halasně požadoval autonomii Slovenska, nemusí být špatná. Ovšem Andrej Hlinka požadoval jen autonomii Slovenska, nikoliv odtržení Slovenska od republiky, tak jak si přál Vatikán.
Vatikán byl rozhodnutý zničit ČSR za každou cenu. Stůj co stůj.

Po Hlinkově smrti roku 1938 se do popředí dostal Jozef Tiso, který stanul v čele Hlinkovy slovenské ľudové strany. Vatikán si uvědomil, že Jozef Tiso je muž, který už tak dost okleštěné Československo ještě více zdecimuje. Vatikán rychle uznal jeho služby a Tiso se stal monsignorem. Jozef Tiso jako premiér ihned požadoval nezávislost. Přesně tak, jak to požadoval Vatikán a Hitler.

Jozef Tiso udržoval těsné vztahy s Třetí říší a s Vatikánem. Neustále jezdil na jednání s Hitlerem a s Ribentropem. Nový papež Pius XII byl ochoten spolupracovat s Třetí říší a s Hitlerem. Ribentrop, Hitler a Tiso jednali s novým papežem. Vatikán byl s největší pravděpodobností ochotný naplno spolupracovat s Německem.

Pokud dnes například lidovci odmítají přiznat vinu negativní činnosti katolické církve za Druhé světové války, tak je to od nich velmi pokrytecké. Katolická církev nejenže nese vinu za to, že po celou dobu holokaustu, prováděném Třetí říší, nikterak proti tomuto masovému vyvražďování demonstrativně nevystoupila, ale nese též část viny za rozbití Československa. Toto by si měli uvědomit lidovci, než budou na jednoho nejmenovaného poslance křičet „hanba“. Pokřik „hanba“ by měl v prvním případě směřovat na lidovce, kteří asi nevědomky obhajují činy katolické církve.

Na druhou stranu nesmíme opomenout fakt, že mnoho poctivých křesťanů, kteří se řídili svým svědomím, byli pronásledováni fašisty a nacisty.