Celá vyhrocená restituční kauza, v zásadě založená na historickém nepochopení viny a trestu, tlačená vpřed zejména pravicovými politickými stranami, byla přece již v minulosti znegována nejen konkordátem mezi Německem a Svatým stolcem z 20. července 1933, který de facto Hitlerovi umožnil mocenský vzestup a mezinárodní uznání jeho země, ale i další mnohačetnou výpomocí katolického kléru při vývoji a expanzi nacismu a fašismu v rámci kontinentální Evropy.

     Naposledy mi o kolaboraci „Vatikánu“ utvrdil televizní dokument BBC vypovídající jasnou „dokumentaristickou řečí“ o válečném Chorvatsku. Fanatický fašista Ante Pavelič, který se dostal v roce 1941 k moci a začal ihned se systematickým vyvražďováním „ostatních elementů“, podle zvolené formule: 1/3 oponentů zabít, 1/3 vyhnat a 1/3 katolizovat, pojal svůj nový režim za striktně katolický. K tomuto „chvályhodnému kroku“ mu požehnala i nejvyšší hlava místní katolické církve arcibiskup kardinál Aloysius Viktor Stepinac. Církev se tak v této balkánské zemi stala na několik let prokazatelně aktivním partnerem fašistického ustašovského režimu.

     Profesor Záhřebské univerzity Ivo Goldstein to dnes potvrzuje slovy: „Postavení katolické církve v Chorvatsku bylo za II. světové války hodně kontroverzní, někteří její představitelé otevřeně s fašisty spolupracovali a někteří z nich prý i fašistické řádění tolerovali“. A to i přesto, že „politické metody“ Ustašovců byly ještě horší než metody nacistické a otevřeně je kritizoval dokonce i Heinrich Himmler. Chorvatští fašisté své vězně zabíjeli například údery krátkou sekerou nebo podřezáváním. Jednalo se o Židy, Romy, ale i komunisty a další.

     Jen v koncentračním táboře Jasanovac, označovaném za „Osvětim Balkánu“, zemřelo podle historiků více než 100 tisíc lidí, v celém Chorvatsku to bylo potom přes milion lidí, z čehož se jednalo o 300 tisíc protestantů. Ke konci války bylo naloženo se zbývajícími vězni tak, že byli bleskově zavražděni a naházeni do řeky Sávy. Velitel tábora Dinko Sakič, odsouzený až v devadesátých letech za prokázanou vraždu 1500 lidí uprchl v roce 1945 ze spojenecké internace, podle pamětníků, též za pomoci katolické církve při existenci domněnky, že mu pomohla vysoká církevní osoba s těsnou vazbou na Vatikán.

     Arcibiskup Stepinac, který fašismus podporoval, stanul jako někteří další církevní hodnostáři, před soudem již těsně po válce. Byl uznán, hned po rozpadu fašistického státu v srpnu 1945, vinným z vlastizrady a válečných zločinů. To by pro každého jiného, takto odsouzeného, znamenalo jistý trest smrti, ale on byl odsouzen pouze na 16 let a po pěti letech nepochopitelně propuštěn. A teď se podivme ještě více: „ V roce 1998 učinil papež Jan Pavel II. krok, který rozdělil celou Evropu, kolaboranta Stepinace prohlásil za mučedníka a dokonce za blahoslaveného“.

     Ke cti katolické církve rozhodně neposlouží ani tajný dokument zveřejněný americkým ministerstvem financí, který odhalil, že Vatikán zadržoval asi 200 milionů švýcarských franků uloupených Ustašovci Srbům a Židům.

     Omlouvám se všem, že v této souvislosti nechápu a je mi trochu s podivem, že teď, v době účelového, ale doufejme krátkodobého, historického pozapomnění, bychom měli začít sponzorovat Vatikán desítkami miliard společných korun, prý za komunistickou krádež majetku nadčasové a pansvětové instituci. Osobně se domnívám, že to však nebyla krádež, ale pouze a jen spravedlivý trest!

.