Vytvořil jsem si, v tomto ohledu, rychlou, velice jednoduchou a především objektivně vypovídající statistiku. Celkově vyčleněná doba na interpelace činí každý čtvrtek, v rámci probíhající schůze Poslanecké sněmovny, devadesát minut, potom bod jednání Interpelace na předsedu vlády končí. Interpelující poslankyně či poslanec má vyhrazené právo hovořit 2+1 minutu a premiér Sobotka může poté odpovídat 2+5 minut, tedy jedná se dohromady o časový úsek trvající většinou deset minut.

   Tentokráte podalo žádost o vznesení dotazu na Bohuslava Sobotku sedmnáct poslankyň a poslanců, někteří z nich se chtěli dotazovat i vícekrát. Z prostého přepočtu vyplývá, že za předpokladu, když bude každý tazatel s premiérem komunikovat vymezených deset minut, dostane se tak na řadu, započteme-li i krátké prodlevy v jednání, maximálně osm až devět členek či členů Poslanecké sněmovny.

    A teď již pozvolna přecházím k tomu, co bych chtěl tímto příspěvkem čtenáři sdělit. Řady interpelujících často, a podle mého názoru zcela nelogicky až zbytečně, rozšiřují i poslanci koaličních stran, zejména potom členové ČSSD. Z jakého důvodu toto činí, mi  není opravdu známo, zejména když svého spolustraníka, předsedu sociální demokracie a současně i předsedu vlády Bohuslava Sobotku, mají možnost vídat, na rozdíl od všech ostatních poslanců, když ne denně, tak zcela jistě hodně často. A mohou se ho ptát a ptát a neubírat tak již velice omezený prostor zástupcům opozice.

   Tentokráte to bylo, ze  sedmnácti přihlášených, šest sociálních demokratů: jmenovitě poslanci a poslankyně: Jakubčík, Seďa, Velebný, Rykala, Šincl a Váhalová. V termínu uvedených devadesáti minut se z nich k řečnickému pultíku dostali čtyři a vyplnili tak skoro polovinu vymezeného času.

    Opozici tak koaliční sociální demokraté připravili, a podle mého názoru velice chytře až účelově, o čtyři desetiminutové možnosti k interpelaci, a to často navíc dotazy ještě tak mírně naivními a snadnými, že až »jejich« předsedovi vlády vyvolávaly lehký úsměv na tváři.

   Ano, souhlasím, že je zjevným právem každého poslance, a to bez rozdílu stranické příslušnosti, interpelovat premiéra své země. Současně je také ale nadmíru legitimní ptát se, zda jde v takovémto případě o skutečně vyjevovaný zájem o problematiku, nebo pouze a jen o taktické vyplňování prostoru tendenčními a předpřipravenými otázkami, které jdou předsedovi vlády, a vládě celé, takříkajíc »jen po srsti« a ve skutečnosti neřeší vlastně nic.

   Nedivme se potom, že při takto zvolené strategii k ochraně svého stranického předsedy a předsedy vlády před často palčivými otázkami je zájem z řad ostatních, zejména členů opozičních poslaneckých klubů, o ústní interpelace minimální a navíc trvale klesající. Naštěstí v naší demokracii zatím ještě existuje možnost ptát se představitele vlády také písemně!