Pravicová nenávist pramení z pocitu vlastní viny

PhDr. Ing. Mgr. et Mgr. Jiří Valenta, DBA

KSČM
Plzeňský kraj
krajský zastupitel

To, co se děje v českém parlamentu, asi opravdu nemá ve světě obdoby. Možná tedy má, ale nikoliv v zastupitelských komorách moderních demokratických společností. Nemám ale teď výjimečně na mysli anabázi s vazebně stíhaným poslancem Davidem Rathem. Jde mi spíše o dlouhodobě nenávistnou parlamentní atmosféru, která nejen tento případ doprovází. Tak obrovské množství registrovatelného nepřátelství nejen mezi jednotlivými poslanci, ale obecně i ve směru od koalice k opozici, nemůže přehlédnout snad nikdo. Málokterý pozorovatel parlamentní show si však i při častých emisích vzteku a ideové zloby mnohých, zejména pravicových zákonodárců, dokáže objektivně vyhodnotit proč tomu tak vlastně je. Myslím si, že odpověď na tuto otázku není natolik složitá, jak by se mohlo předpokládat. Pravicová optika vidění světa prokazatelně stojí na zbytnělém egoismu a reálný parlamentní odraz koaliční nenávisti všeho levicového, sociálního, socialistického, komunistického, ale i většinově spravedlivého, je již uměle udržovaným, ale o to více efektivně zvýrazňovaným, odrazem nenávisti zaseté v celé české společnosti posledních dvou dekád. Kořeny urputné pravicové nenávisti sahají, podle mého názoru, už do prvních porevolučních okamžiků koncem roku 1989. Nespokojené masy lidí tehdy vytrvale a úpěnlivě volaly po změnách ve struktuře reálně-socialistického systému. Vše se jevilo jakoby v pořádku do té doby, než byly legitimní požadavky Čechů a Slováků, co si budeme namlouvat, vyrvány ze situačního kontextu doby a podvodně uzpůsobeny tak, jak si jen málokterý příslušník protestního davu dokázal představit. Od požadavků celonárodního sjednocení a smíření bylo najednou bleskurychle odbočeno k restitučním a ekonomickým zájmům jednotlivců, a to ne vždy čestného ražení. Nepohodlní, ale často jen přemýšliví, lidé začali být nevídaným způsobem nálepkováni a kádrováni, přičemž podle výsledků prověrek byl takto národ důsledně i rozkastován. Destitisíce občanů, spolu s jejich rodinami, byly občansky dehonestovány a existenčně zlikvidovány. V boji s "levicově poskvrněnými" začaly pomáhat nové zákony opírající se najednou o "důvěryhodné záznamy z dříve ještě zcela nedůvěryhodných zdrojů" a současně bylo zcela evidentní, že košaté archivní materiály vedené ke skutečným lumpům spolehlivě zmizely. K ukotvení změn vzešlých z odcizeného a zroubovaného lidového protestu bleskurychle "povstala z popela" nová prozápadní nomenklatura kádrově čistých a "nedotknutelných" složená ze zástupců disidentů, někdy jen údajných odpůrců předchozího režimu, spravedlivých kamarádů od kvalitního předrevolučního piva, ale i dalších. K obecnému uctívání byly stvořeny i nové národní modly. Soudnému a znalému člověku bylo občas z některé nominace špatně, ale přece když je Západ uznával a oceňoval?! Proč o tom vlastně ale píši, když téma mého článku je pravicová nenávist? Domnívám se, že po roce 1989 byla obrovská a neopakovatelná šance na ideové stmelení národa a utužení občanské sounáležitosti. Ale tuto šanci jsme nejen propásli, ale s přispěním pravice i zahodili! Stačilo ale tak málo, nepřipustit pseudoelity k demagogickému kádrování, které náš národ poškodilo v celé jeho historii již tolikrát. Jenže ono to kádrování a morální cejchování je přece vždy velice dobře schůdnou cestou k lacinému nabytí dalšího majetku. A "ze státního teče obecně krev přece jen méně". V době, když i pravověrně ideoví odpůrci socialismu, lidově zvaní "pravdoláskovci", zjistili, nakolik je již spirála mezilidské nenávisti, a to i jejich zásluhou, u nás vytočena a chtěli ji zbrzdit, bylo pozdě. Na jejich zádech se totiž nepozorovaně rozbujely, v touze po individuálním blahobytu, politicko-ekonomické mafie, nejbolestivější to rakovina moderních společností a demokratických systémů obecně. Svým vlastním životem tak žila pravicová nenávist nepozorovaně do té doby, než přestalo být z čeho brát. Mávnutím ruky se odbývaly rozsahem stále významější defraudace státního majetku a člověku "prostému – většinovému" se žilo v České republice chvíli relativně dobře. Pravicové síly mohly být zatím v klidu. V exekutivě, ale i v zákonodárném sboru, disponovaly, občas za paradoxní soc-dem podpory, jistotou většiny. Jenže doba najednou negativně dozrála, státní majetek garantující obyvatelstvu sociální jistoty se někam vytratil. I ze slibovaného demokratického rámce existuje pouze torzo. A o tento skelet se mohou opřít stejně zase jen ti již zmínění "porevolučně vyvolení" a bohatí. Záměrně nedodávám i ti "úspěšní", protože v dnešní době je především bohatství synonymem úspěchu. A proto vše, co jsem uvedl, i ta parlamentní pravicová nenávist! Myslím, že jde totiž jen o projev bolestivých křečí v agónii státního organismu, kdy infikované buňky nesolidaristické struktury, jež dříve tento organismus utvořily, nechtějí připustit osudový podíl své odpovědnosti. I když je jim nyní vytrvale a již bez většího strachu připomínán!