Souboj o prestižní post “nejrovnějšího z rovných” se již u nás plně rozhořel. Obhájí Miloš Zeman, nebo Pražský hrad obsadí někdo jiný? Osobně se domnívám, že ke změně nedojde, neboť nejen já, ale  i významná část našich občanů, mezi kandidáty nyní nenachází nikoho, kdo by nejvyšší ústavní funkci mohl zastávat lépe, tedy kvalifikovaněji a především ve prospěch České republiky a všech jejích obyvatel. A to zcela bez ohledu na jejich sociální a zejména ekonomický status, což se oběma předchozím prezidentům, tedy Václavům Klausovi a Havlovi zásadně nedařilo. Rozhodně nejsem Zemanovým skalním fanouškem, rozličných “kopanců” se, první přímo zvolený, prezident nadělal, a to zejména některými nevhodnými vyjádřeními, nespočet, ale se samotnou podstatou jeho prezidentování jsem relativně spokojen.

     Ovšem to se nedá říci o deklarovaných přístupech a názorech dalších “prezidentských” kandidátů. Z některých “nechytrost přímo čiší”. Například, když “předlistopadový černý sázkař”, a snad i vekslák, nyní podle aktuálních kulturně společenských vzorců již seriozní člověk, volá po “deratizaci hradu”, jiný, obecně neznámý intelektuál, chemik z Akademie věd, považuje situaci na hradě za “nedůstojnou”, s dovětkem, že právě on by ji jistě vylepšil, nebo když další, fatálně neúspěšný expremiér české vlády se chlubí pravomocně odsouzeným Dalíkem jako svým bývalým nejlepším přítelem. A takto smutně bylo by možno pokračovat v projevech morální bídy i dále.

     Na rozdíl od Zemana, ale disponují někteří kandidáti až neskutečně vysokou mediální podporou, i když ostatně se není co divit, stávající prezident si s mnoha novináři nepadl zrovna “do oka”. A ti teď jaksi zase neumějí být plně profesionální a objektivní, což může zamrzet zejména u zástupců médií veřejnoprávních. Situace je také, dle mého názoru, nadmíru analogická s dobou, kdy o znovuobhájení prezidentského mandátu usiloval Václav Havel. Navýsost obludný kult osobnosti, který byl zkonstruován a živen mj. i ideologicky poplatnými médii, tehdy ostře kontrastoval s viditelně rozpolceným národem. Nejednalo se tedy o žádného “sjednocovatele”, jak bylo mnoha novináři a reportéry  národu vytrvale sugestivně implantováno a dokládáno pozitivními ohlasy zpoza hranice, ale především o “rozdělovatele” a potažmo jednoho z hlavních “destruktorů” sociální spravedlnosti a rovnosti u nás. Tím právě Miloš Zeman, na rozdíl také od většiny nynějších prezidentských kandidátů, rozhodně, i přes své některé osobnostní nedostatky, není. A to všem těm, dobře živeným “pražským kavárníkům”, prozápadním demagogům a jiným, neukojeným manipulátorům a technologům moci, “leží v žaludku hodně hluboko”!

’