eště vyšší však je “ - píše na důstojném ruském portálu (fondsk.ru) Vladimír Něstěrov - „ekonomická cena přijatého rozhodnutí“. Už za 13 miliard euro – tedy prvou tranši z „třetího balíku ekonomické pomoci“ v celkové výši 86 miliard, z níž toho samo uvidí jen drobky - Řecko zaplatí přechodem do „režimu vnějšího řízení“. Oficiálně se mu říká „rozpočtový monitoring“ ECB, MMF a Evropské komise. V reálu jde o pedantický dozor, zda Řecko skutečně zvýší daně, zjednoduší mechanismus propouštění zaměstnanců, zruší možnost předčasného odchodu do starobního důchodu a „liberalizuje“ i trh s energiemi, léčivy a nájemními byty. „Nezaměstnanost i životní náklady to zvýší ještě víc.“  

„Premiér Alexis Tsipras před rozhodujícím hlasováním parlamentu přesto prohlásil, že dnešní Řecka se stalo ´avantgardou pokrokové Evropy´ a ´jejímu konzervativnímu jádru hází rukavici´.“ Něstěrov za ta růžová skla řadí otazník – a konfrontuje je řadou směrodatných fakt:

„Zdálo by se, že Angela Merkelová si poté, co ´vzpouru na řecké triéře potlačila´, může mnout ruce: Řecko se podvolilo a nadvláda Německa nad eurozónou i Evropskou unií je ještě pevnější. Teď si to každý, kdo by se ´šéfce Evropy´, jež se na post kancléře SRN rozhodla kandidovat už počtvrté, chtěl stavět na zadní, při pohledu na řecký příklad musí rozmyslet o to víc.“          

V reálu „je to však složitější. Washington reagoval překvapivě přívětivě už na to, že se SYRIZA v Řecku chopila moci: Barack Obama Alexisi Tsiprasovi zavolal, k vítězství mu pogratuloval a doporučil, aby si po nelehké předvolební kampani odpočinul. Tím nejzajímavějším na blahopřání bylo Obamovo prohlášení, že USA snahu Atén, aby se striktní rozpočtová ekonomika odložila k ledu a Evropa přešla k ´růstové agendě´, podporují.“

A je tu paradox, na nějž by sázkové kanceláře neutáhly ani groš: „Premiér Hellady se tak pro Ameriku může stát vítaným nástrojem dalšího oslabování německého vlivu v eurozóně a připoutávání EU k USA. Hlavně cestou rychlého ustavení Transatlantického obchodního a investičního partnerství (TTIP).“

„To bude zřejmě i vysvětlením postupu Christiny Lagardeové. Mezinárodní  měnový fond, který má Amerika pod kontrolou, uvolnění finanční pomoci Řecku schvaluje, trvá však na restrukturalizaci jeho dluhu. Shodné je i stanovisko ministra financí USA Jacoba Lee…Fakt sám, že se ve snaze ulehčit Řekům úděl dojemně shodují dva čelní představitelé neoliberalismu, nutí k zamyšlení. Například o intrice Davida Camerona s referendem na téma, zda má Spojené království setrvat v EU. Cameron vydírá rozpadem Evropské unie,  opustí-li ji Británie, a Washington rukama Londýna zase Berlín pro případ, že by EU odmítla vstoupit do TTIP. Uzavření smlouvy o Transatlantickém partnerství by totiž vedlo k úplné subordinaci Evropy Anglosasům, polovičnímu rozpadu EU a ztrátě vedoucí pozice, kterou v ní Berlín má.“  

„Asi i proto Angela Merkelová s budováním ´Čtvrté říše´ tolik spěchá, aspirujíc na roli ´ekonomického´ Bismarcka. 19. července prohlásila i v televizní relaci, že v měnové unii se dluhy promíjet nebudou.  A v případě Řecka tak může být řeč jen o prodloužení termínů splátek a snížení úroků a navíc ne hned, ale teprve až ´splní všechny podmínky´. Jinými slovy až po ´expropriaci´ všech nejhodnotnějších hmotných aktiv Řecka. Například zrovna  Němci.“

Z toho však třeští hlava i Paříži. „Státní dluh Francie už překročil hranici 2 tisíc miliard euro, dosáhl fakticky 100 % HDP a francouzská ekonomika stagnuje. Francouzský sociolog Emmanuel Todd soudí, že ´Evropa se pod německým vedením stala hierarchickou, autoritářskou a ´pedanticky  harpagonskou´“. A „tragika situace tkví v tom, že Evropa je kontinentem, který ve XX. století ukončil pod německou taktovkou život sebevraždou“. Teď „běží už třetí autodestrukce Evropy“ - říká  Todd v interview francouzskému portálu herodote.net - „a jsou to znovu Němci, kdo ji do ní strkají i tentokrát“.

A dodává: „Francie by to sice změnit mohla, dá se však opravdu do pohybu, produkuje-li její politický systém prezidenty tak nepovedené, že po hysterkách nastupují slaboši? Pro Hollanda nastala vteřina pravdy. Hodí-li Řeky napospas, vstoupí do dějin v jedné řadě se socialisty, kteří odhlasovali pravomoci pro maršála Pétaina.“

„Hollande má ovšem“ – navazuje Něstěrov – „vítr nejen z Merkelové, ale i z vlastního stínu. Zato jeho hlavní soupeři v nadcházejících prezidentských volbách v roce 2017 Nicholas Sarkozy a Marine Le Penová jsou vůči Berlínu i Bruselu mnohem kritičtější. Například Sarkozy na ustavujícím sjezdu strany ´Republikáni´ (coby právního nástupce ´Svazu za lidové hnutí´) prohlásil, že úkolem strany je ´revize celé koncepce Evropské unie´. Le Penová zase říká, že v případě svého volebního triumfu uspořádá o vystoupení Francie z EU referendum.“

Evropská unie se „ve své nynější podobě etablovala jménem jednotné Evropy a zároveň s cílem zadržovat Německo po jeho sjednocení. Paříž to tehdy měla přinejmenším v plánu. Poprava Řecka, provedená rukama Německa, Francii ponouká k odvetným krokům. Francie v tom není sama, plnou oporu najde v zemích jižní Evropy, počínaje největší z nich - Itálií s problémy, srovnatelnými s těmi řeckými (státní dluh Itálie překonal v květnu další rekord a dosáhl historického maxima – 2.218 miliard euro, neboli 132,1 % HDP).“

„Sjednocení jižní Evropy, vedené proti německým ambicím Francií, objektivně nazrálo. Otázkou zůstává, zda si země Unie pro Středomoří (existuje od roku 2008) troufnou postupovat samostatně, nebo zda tu partií sehrají s očima na rtech Washingtonu. Pro druhou z obou variant se hodí Hollande. Užitku by však přinesla pramálo.“

Tím, co Evropě budoucnost nabídne, „není výměna gauleiterů ani jejich dnešní duumvirát, nýbrž ´evropský koncert´ národních zájmů. Pokud mu nadnárodní struktury překáží, stávají se zbytečnými. Evropa čeká na politiky, schopné  gordický uzel, jehož rizika zjevilo nevelké Řecko, rozetnout.“