Morálky je v něm jako v doupěti galerky. Zhruba tolik, jako v podobném lejstru, které prodala před rokem RAND Corporation Kyjevu. Ta mu radila, aby doly i metalurgii Donbasu zdecimoval i proto, že tím „sníží svou závislost na ruském plynu“. Dojemnou péčí o lidská práva hýřila i pasáž o internačních táborech. RAND je navrhovala zřídit pro muže od 16 do 60 let – a po náležité selekci je hnát na buď frontu, nebo aspoň do trénu “protiteroristické operace“ (RAND Corporation: Ukrajinský pitaval, americký manuál, 6. 7. 2014).

Manuál Brookings Institution, jak pustit ještě víc žilou Sýrii, podepsal Michael E. O´Hanlon. Kouzlo nechtěného nabízí už titulkem – Demontáž Sýrie: nová strategii pro nejbeznadějnější válku Ameriky (Deconstructing Syria: A new strategy for America´s most hopeless war). Publiku médií je objevil Mike Whitney na americkém portálu CounterPunch.     

Oč méně se v Sýrii daří, co vyšlo v Libyi, tím víc je - píše inventář řečeného myšlenkového tanku - „jedinou reálnou cestou kupředu plán“, kterým „mezinárodní společenství vytvoří kapsy o životaschopnější bezpečnosti a správě přímo v Sýrii“: 

„Mezinárodním společenstvím“ se rozumí „americké, ale i saudské, turecké, britské, jordánské a další arabské síly.“ Ty „kapsy na syrském území“ vytvoří jak prostřednictvím svých „vzdušných sil, tak ve finále i těch speciálních pozemních“. Aby „využily i terénu otevřené pouště, umožňujícího vytvářet nárazníkové zóny, odkud lze monitorovat případné signály útoky nepřítele“. 

Samy „západní síly“ by se přitom „držely v bezpečnějších pozicích – v bezpečné zóně, avšak za přední linií – minimálně do fáze, kdy bude tato obrana spolehlivá.“ Tak, aby z „těchto útočišť vznikly autonomní zóny, kterým už nikdy nebude vládnout Asad, ani ISIL“.

Cílem „přechodné etapy je Sýrie jako konfederace s několika značně autonomními zónami…Konfederace bude zřejmě vyžadovat podporu ze strany mezinárodních mírových sil.“ Aby se „tyto zóny daly uhájit a spravovat“, ale hlavně tu „vycvičit a vyzbrojit víc rekrutů, kteří tyto zóny stabilizují a později i postupně rozšíří“.   

Delšímu vedení to pak O´Hanlon servíruje i po lopatě: „Plán by nebyl namířen jen proti ISIL, ale i proti Asadovi.“ Oč méně má na to, aby „usiloval přítmo o jeho svržení“, tím víc by ho měl „zbavit kontroly nad územím, kde by chtěl jednou zřejmě vládnout znovu“. „Autonomní zóny by se osvobozovaly s jasným cílem, že zpátky pod vládu Asada či jeho nástupce se už nevrátí.“ Asad sám „by tak podle této koncepce nebyl vojenským terčem, území, jež má momentálně pod kontrolou, však ano“.

Navrhovaná „plán by se od nynější strategie lišil“ tím, že „své zadání deklaruje otevřeně jako cíl Spojených států“. A dementuje tím i všechna „šířící se podezření, že Washington je teď Asadovu vládu s to tolerovat jako menší zlo“.    

„Multilaterální podpůrné týmy, jejichž jádrem budou letecky hájené základny a kapacity v různých částech Sýrie, připravené k nasazení, jakmile budou opoziční elementy s to pozice obsadit a udržet své pozice.“ Právě „nasazení multilaterálních týmů“ bude „ze všeho nejnáročnější“, ač „naprosto nezbytnou součástí“ celého podniku, vyžadující proto i „bleskové tempo“.        

Ani „plán daného typu pro Spojené státy není prost rizik, rozsah jejich vojenské účasti však není o moc větší než to, co už rok či zhruba tak děláme v Afghánistánu. Prezident Obama by v Sýrii neměl vidět problém, který předá svému nástupci, ale jako krizi, vyžadující jeho pozornost a novou strategii teď hned.“