Když Obama minulý týden v Estonsku hřímal, že kvůli „nejmenší z pobaltských republik“ půjde klidně i do války, podnikl krok, který „by jeho předchůdci z let studené války shledali čirým šílenstvím“.

„Od roku 1945 do roku 1989 by žádného prezidenta v duchu ani nenapadlo, aby vydával bianko šek válce ve východní Evropě. Naší červenou linií bylo srdce Německa. Vzkaz do Moskvy zněl: ´Překročte Labe a jdeme do boje.´  Té červené linii dodávaly věrohodnost statisíce amerických vojáků, dislokovaných v Západním Německu.“

„Po síle, prolamující blokádu Berlína, nesáhl ani Truman.  Ike sílu nenasadil ani na záchranu maďarského povstání.“ Nic takového nepodnikl ani Kennedy, když přes noc vyrostla berlínská zeď. Ani Johnson, když „Brežněv do Československa poslal armády Varšavské smlouvy“.

Nikdo z nich nic podobného nepodnikl proto, že mu „jediný ze životních zájmů, jež ve východní Evropě mají Spojené státy, nestál  za válku s Ruskem. A tak jako, řečeno na rovinu, žádný takový životní zájem neexistoval tehdy, neexistuje ani dnes. Pokud jsme válku s jaderně vyzbrojeným Ruskem neriskovali ani kvůli Maďarsku nebo Československu před půl stoletím, proč ji teď máme riskovat kvůli Estonsku?“    

Prezidenti, vládnoucí Spojeným státům za studené války, sice „vydávali rezoluce o ujařmených národech“. „Jedinému z těch prezidentů však jejich osvobození nestálo za válku.“

„George Kennan označil už roku 1994 expanzi NATO do sovětského bloku za ´strategický přehmat potenciálně dalekosáhlých rozměrů´. My jsme však přesto do NATO vtáhli nejenom země Varšavské smlouvy, ale George W. Bush tam přivedl i pobaltské republiky.“

„Ilustrací hlouposti, jíž jsme se dopustili, je Ukrajina, zatažená do vojenské a politické kolize s Ruskem od momentu, kdy tam byl po zákulisní dohodě s námi svržen proruský režim.“

Neocons kolem svržení „zkorumpovaného a nekompetentního Viktora Janukovyče, zvoleného ovšem demokraticky, pořádali ovace“. Vladimír Putin si však obratem pojistil, že nepřijde o Krym – a „proruští separatisté se vyrazili trhnout od Kyjeva a dosáhnout buď nezávislosti nebo reunifikace sRuskem“.

A tak „vyvstává otázka: Proč by proruští neměli separatisté v Doněcku a Luhansku mít právo vystoupit z Ukrajiny stejně, jako je měla Ukrajina na vystoupení ze Sovětského svazu? Co je do té tahanice Americe? Bylo snad caru Alexandrovi II. něco do toho, když se 11 jižních států trhlo od Unie a Západní Virgínie od Virgínie?“

Porošenkova vláda „vyslala na jihovýchod ozbrojené síly, mající  separatisty potlačit. Utrpěly fiasko. Kyjev přiměly k příměří narůstající ztráty a separatisté před branami Mariupolu.“

„O ty, kdo nad svržením proruského režimu v Kyjevě pořádali trachtace, se  teď, když Kyjev očividně prohrál, pokouší mrtvice. New York Times 5. září napsaly, že si ´Amerika o tom, že by snad Ukrajina mohla vyhrát válku s Ruskem, iluze nedělá´.“

„Nemá-li vojensky žádnou šanci ukrajinská kauza, jaké šance by pak proti Moskvě mělo Estonsko? Estonsko má tři procenta obyvatel Ukrajiny a méně než desetinu jejího území. Pokud se Moskva rozhodne Estonsko zabrat, je s to to udělat během 48 hodin.“

Vzít si Putin něco podobného skutečně do hlavy, „co by s tím chtělo dělat NATO? Vyhlásí jeho 28 členských zemí válku a vyšle do ní své jednotky? Vyhlásí Rusku válku Spojené státy a napadnou nálety ruské síly v Estonsku i mimo jeho území? Pošleme snad do Baltského moře své letadlové lodě? Vstoupíme s Ruskem do války, vedoucí už krátce nato k nasazení taktických jaderných zbraní, které Estonsko zdevastují a způsobí tu masivní ztráty na lidských životech? Jak NATO Estonsko spasí, aniž Estonsko zničí?“

Máme snad – „jak po tom leckdo volá ve Washingtonu“- v „pobaltských zemích dislokovat vojenské základny a jednotky?“ Aby tak „jakýkoli ruský vpád vedl i k americkým ztrátám a střetu s Ruskem, z nějž už nebude úniku?“

Řečnické otázky jsou to i pro konzervu, píšící Reaganovi tirády o „říši zla“. Putin si na Tallin zuby nebrousí. Ani na Kyjev, natož na Ternopol nebo Lvov. Jsou to skanzeny devastace, jakou umí jen „postkomunismus“.  Masové emigrace za prací – chátrající a vymírající. Pro zemi, hájící vlastní místo na slunci, by to byl danajský dar.

Americe nestojí za válku ani Ukrajina – natož ještě menší políčka na mapě. Většinou si je legračně plete. Připomíná-li to i speechwriter hororů o „říši zla“, dá se na to vzít jed.