„Kyjevská vláda, kterou Washington vodí na drátcích, nezveřejnila dodnes  záznamy komunikace mezi ukrajinským řízením letového provozu a malajsijským letem číslo 17.“ Také „Washington zadržuje snímky ze svých satelitů, v jejichž dosahu se letoun v inkriminované fázi nacházel.“

„Arbitrární zadržování těchto důkazů je nepochybným dokladem, že tyto důkazy se propagandě Washingtonu a Kyjeva nehodí do krámu.“ „Tak nenadálý nezájem západních médií o otázku, jež na odpověď stále čeká, i fakt, že vyznívají naplano žádosti o zpřístupnění důkazů, které Washington i Kyjev drží v tajnosti, jen znovu ilustrují, že západní média převzala roli ministerstva propagandy“.

Má to před blamáží uchránit „lež, kterou Washington a jeho vazalská média pustily s úspěchem do světa a na jejímž základě eskalují sankce a konflikt s Ruskem“. S „údajnou ruskou pancéřovanou jednotkou je to to samé v bleděmodrém“.

„Světovým jazykem je angličtina.“ Po americkým „presstitutkách se opičí i evropská média“. Už to značně usnadňuje „propagandistickou válku proti Rusku (a Číně). Ruština a čínština světovými jazyky nejsou. Naučit se je není pro lidi jinde ve světě nijak snadné.“ I proto „západní média přebírají stanoviska Washingtonu, a ne Moskvy či Pekingu“. V situaci, kdy „fakta nejsou směrodatná, Moskva a Peking v propagandistické válce prohrávají“.       

„To samé platí o diplomacii. Washington na diplomacii nedá. Výjimečná země praktikuje korupci, výhružky a násilí. Diplomatické úsilí ruské vlády se míjí účinkem.“ Řečeno přímo s Putinem: „Washington si zacpal uši, co říkáme, Západ prostě neslyší.“

Rusko se „přesto situaci na Ukrajině snaží i nadále řešit věcně a diplomaticky“. Je to však „přístup, za který krutě platí obyvatelstvo někdejších ruských území na východní a jižní Ukrajině“. „Padá za oběť leteckých a dělostřeleckých úderů“. „Demolují i jejich příbytky a infrastrukturu. Obrovská masa těchto lidí hledá před ukrajinskými útoky azyl v Rusku.“ O „násilí, jemuž je vystavuje kyjevská vláda loutek Washingtonu, však západní média nereferují“. „Papouškují jen washingtonskou verzi: ´To všechno má na svědomí Rusko´.“

„Pokud by ruská vláda, tak jako v případě Krymu, žádost těchto provincií o reunifikaci akceptovala, dalo se krizi předejít.“ Ta se však „všeho, co by Washington mohl falešně vydávat za ´invazi a anexi´, rozhodla zdržet v přesvědčení, že přístup, jímž Rusko na provokace nereaguje, Evropa pochopí jako svou záruku a tlaku Washingtonu, aby šla s Ruskem do střetu,  se postaví na zadní.“

„Spousta Rusů si po 23 let od kolapsu Sovětského svazu myslela, že tím, komu se za studené války dalo věřit, byl Washington, a ne sovětská vláda. Ruská vláda však v poslední době poznala, že věřit se nedá Washingtonu a podezíravost sovětské vlády měla hluboké opodstatnění.“

Když „Washington bombardoval civilisty v Afghánistánu, Iráku, Libyi, Somálsku, Pákistánu a Jemenu, Evropa dělala mrtvého brouka“. Když „dával dohromady síly, které napadly Sýrii“, „na útoku se sama podílela“. „Mrtvého brouka dělala, i když Izrael při různých příležitostech masakroval Palestince.“ Chce-li snad „Rusko spoléhat na morální svědomí Evropy“,  mělo by vědět, „že nic na ten způsob prostě neexistuje“.

Zato „nekonečný masakr a destrukce jižní a východní Ukrajiny povedou  k demoralizaci ruské veřejnosti“. Právě to, že „jim nedokázala učinit přítrž, podlomí podporu Putinovy vlády doma“. Díky své „benevolenci vůči  masakru se bude jevit jako slabá“. Právě to „dodá agresi proti Rusku ještě větší troufalost“.

„Chce-li ruská vláda problém Ukrajiny vyřešit“ - a „zabránit Washingtonu, aby jí politické a ekonomické vazby s Evropou rozbíjel ještě většími sankcemi“ – „musí podniknout energičtější kroky“.

„Na Ukrajině má dvě alternativy. Jednou je dát na srozuměnou, že pokračující masakr a nedoslýchavost Kyjeva a jeho západních protektorů vůči snaze Ruska skoncovat se zabíjením cestou diplomatického urovnání přiměly Rusko k tomu, že žádost zmíněných provincií o reunifikaci  přehodnotí a každý další útok na tato teritoria bude považovat za útok na Rusko, který narazí na zdrcující vojenskou odpověď.“

„Druhou Putinovou alternativou je privátní schůzka s kyjevským pimprletem Washingtonu, při níž dá tomu zkorumpovanému oligarchovi jasně najevo, že co je moc, to je příliš, a bude-li v agresi pokračovat, Rusko vyjde žádostem  o reunifikaci a ochranu provincií vstříc.“ Tak aby ta „loutka dostala jasnou lekci, že chce-li, aby původně ruská území součástí Ukrajiny zůstala, bude pro ně muset najít řešení, které je uspokojí.“ Aby to vyslechla v podobě  „ultimáta, trvajícího na neprodlené odpovědi, a loutka tak nedostala šanci se schovat ve Washingtonu a Washington k dispozici čas, kdy dá dohromady novou propagandistickou kampaň“.

„Karel Marx považoval morálku za výraz třídních zájmů.“ Svou „verzi Marxovy doktríny má i Washington“. Tkví v nutkavé fikci, že posláním  „Spojených států coby země, již si za výjimečnou vyvolily samy dějiny, je nadřazenost nad zájmy všech ostatních zemí“.

„Spoléhá-li Západ na sílu, nemůže ani ruská vláda spoléhat na diplomacii a dobrou vůli. Řešení by možná přineslo i setkání prezidenta Putina  s Merkelovou a Hollandem a jasná zpráva, že Rusko sankce, založené na lži a propagandě, trpět donekonečna nehodlá, aniž by podniklo rozhodnější kroky vůči evropské potravinářské produkci.“

A že „bude-li k Evropa k útokům Washingtonu na Rusko vstřícná i nadále, dojde i k omezení či zastavení dodávek energie“.

Putin by „vedení evropských zemí měl upozornit i na to, že tažení Washingtonu, démonizující Rusko, se může vymknout kontrole a vyústit ve válku, která Evropu zdevastuje“.

A že pokud naopak „zahraniční politiku Washingtonu podporovat přestanou“ - a začnou „provádět  zahraniční politiku, sloužící jejich vlastním zájmům“ -  „kromě vazalských okovů nemají co ztratit“.

Chce to jasně „deklarovat připravenost Ruska ke garancím evropské  bezpečnosti“. Tak aby padly i poslední pochybnosti, že „neexistuje-li žádná ruská hrozba, ani Evropa nemá důvod stát o žádné washingtonské garance“.