Přednáší ekonomickou teorii. Na univerzitách doma i pařížské Sorbonně. Roky moderuje i vlastní rozhlasovou relaci. Revue Promýšlet marxismus nově (Rethinking Marxism) zakládal už roku 1988. Napsal i řadu knih, například Kapitalismus jako kosa na kámen: Globální ekonomický rozval a jak na něj (Capitalism Hits the Fan: The Global Economic Meltdown and What to Do About It), Okupujme ekonomiku: hoďme kapitalismu rukavici (Occupy the Economy: Challenging Capitalism). Dalších dvou titulů je spoluautorem. Pod názvy Střet ekonomických teorií: neoklasické, keynesiánské a marxistické  (Contending Economic Theories: Neoclassical, Keynesian, and Marxian) a Demokracie v akci (Democracy at Work).

The New York Times Magazine má Wolffa za „eminenci amerických marxistů“. Dnešní, už „druhá sanace“ – píše profesor ve své poslední analýze – není spásou Řecka, ale „politických kariér“ věřitelských zemí. Pokud by pohledávky, které tam zamrzly jejich bankám, neuměly „znárodnit“, je s jejich prebendami amen.  

To, že brutální „úsporná opatření“ razí hlavně Německo, plní hned několik zadání. Předně „legalizuje“ vyvlastnění Řecka hluboko pod cenou – především  kapitálu z Německa. Na „léčbě“, jež musí Řeky „bolet“ a „trestat“, však stojí i „public relations“. „Znárodnění“ privátních pohledávek, zamrzlých v Řecku,  „prodává“ daňovým poplatníkům. Nejvíc jich zamrzlo německým bankám. I  „public relations“, jimiž se ten švindl vylhává, tak „diriguje Angela Merkelová“ („okázale panáčkující jako ta, co Němce chrání před vyššími daněmi“).

„Nejbohatší ekonomika Evropy – Německo – uvalila masivní útrapy na jednu z těch nejchudších.“ Merkelová a Schäuble tím sledují své „domácí cíle, avšak za kolosální cenu k tíži celé Evropy“. Jsou hlavně tři. Se snahou „zahojit se z následků globálního kapitalistického bankrotu z roku 2008“ – „za nějž má titěrné Řecko odpovědnost mizivou“ – souvisí všechny. Kořen prvé z těch lapálií tkví v „ekonomické nerovnováze eurozóny“. Je následkem „německého exportu, financovaného neúměrnými půjčkami německých privátních bank Řekům i všem ostatním, kdo si to německé zboží kupovali (na úkor výrobců ze svých svých vlastních zemí)“. „Hromadili tím totiž i neúměrné dluhy.“

Pramenem druhé je „bankrot sám“: „Řecku nadělil drsnou nezaměstnanost“ - i „ekonomický propad, když zkolabovaly i tržby z turistiky a lodní dopravy“.  Zdrojem třetí lapálie je - „sanace evropských bank (včetně těch řeckých)“. A   „manévr, jímž si Merkelová vynutila konverzi dluhu řecké vlády u soukromých bank v pohledávku veřejných institucí“.

Německu byly odpuštěny Himaláje dluhů. Po První i Druhé světové válce, přestože je nasekal agresor. Řecku, jež nikoho nenapadlo, to Německo nedopřálo. Sráží je do humanitárních kalamit. O čem je „´sjednocená Evropa´, budovaná pod německým vedením“, tak dochází i „ostatním Evropanům“. Hlavně „Portugalcům, Irům, Španělům, Italům í dalším chudším národům (v porovnání s Německem a Francií), prahnoucím po Evropě sjednocené docela jinak“.

Zato „německé vedení se Evropě“ - za „tíživých ozvěn dějin“ – „snaží znovu vnutit bizarní typ kapitalistické jednoty. Zbraně sice už nejsou vojenské, jen ekonomické a politické, odpor však provokují rovněž.“ Evropa „riskuje ostré  dělící čáry“. S „vážnými dopady na celý svět“.

Hlavu totiž zvedá „německý hospodářský imperialismus“. Sahá „až do druhé poloviny 19. století“. Rodil se z „privátního kapitálu malých států, které se později staly Německem, vystaveného vážným problémům“. Z jedné strany ho dusila „tvrdá konkurence jiných, vyspělejších kapitalistů, zvlášť těch britských, dominujících světovému obchodu“. Fakt, že „Německo se ke kolonialismu dostalo pozdě“ - a „naráželo na překážky ze strany soupeřících koloniálních režimů“. „Hrozba však rostla i ze strany vlastních zaměstnanců.“ „Antikapitalismu zdola.“ Ten razil jako „alternativu socialistickou budoucnost“. „Bez privátního kapitálu.“

Hlavolam „vyřešil“ Otto von Bismarck. V podobě „státní podpory růstu německého kapitalismu“. „Mobilizovala i rezidua pruského a širšího německého feudalismu.“ Ve snaze „zpacifikovat rostoucí socialistická dělnická hnutí“ dala dohromady i „první aparát sociálního státu“. Nakonec se uchýlila i k „válkám s rozporuplnými dopady“. „Pařížská komuna, jeden z nich, se stala  mocným stimule socialismu a socialistů napříč světem.“ 

Od roku 1870 je „Německo imperiální mocností světového kalibru“. Právě  mantinely, na něž ambice jeho kapitálu narážely, ho dovedly až k rozpoutání dvou světových válek. „Lepší, úspěšnější variaci na Bismarcka slibovala“ hlavně „nacistická forma nacionalismu“. Cílem nebylo jen „uřídit a militarizovat německý kapitalismus“. Ale „ovládnout i Evropu“. A „získat zpět také koloniální moc“. Debaklem skončil i tento pokus. „Zemi rozdělila studená válka.“ „Spojené státy, Británie a Francie Západnímu Německu kolosální dluhy prominuly“. Jen ale výměnou za to, že „postaví hráz SSSR a východní Evropě“.

Berlín se odpisu řeckých dluhů brání zuby nehty. Neseškrtat je okolní svět jemu, žádný „hospodářský zázrak“ neměl sebemenší šanci. Tím, že ji dostal, mohl „financovat i další expanzi sociálního státu“. Ta „západoněmeckou dělnickou třídu lanařila i do partnerství za cíle studené války“. Nebo ji vůči jejím frontám „aspoň neutralizovala“. Právě „nacionalistické imaginace“ tak vévodily i „ideologii, definující Západní Německo jako alianci soukromého kapitálu, státního aparátu a odborů“. Holport, budující „společnost sociální demokracie“. Německá strana, mající ta slova v názvu, se však „s marxistickou minulostí rozešla jako první“. Aby to dotáhla až na „partnera vládních koalic s německými ´konzervativci´“.     

„Expanze západoněmecké ekonomiky po II. světové válce se zaměřila na export.“ Také o jeho „konkurenceschopnost dbala aliance kapitálu, státu a odborů“, založená na „neoficiální kontrole cen a mezd“. To „drželo německé ceny níž, než jak rostly všude v Evropě“. „Už před, hlavně však po vzniku společné měny a eurozóny.“    

Její vznik „tempo německého rozvoje urychlil na úkor okolní Evropy“. Řadě „ostatních zemí konkurence německého vývozu ublížila“. Padly však také „do léčky euforie, že evropská integrace garantuje, dřív či později, hospodářskou expanzi i jim“. Tím víc stály o „úvěry německých bank“. Ty je s nemenší vehemencí nabízely „napříč zeměmi eurozóny vládám (například řecké) a bankám (například španělským) i firmám a fyzickým osobám“. Německé banky tím „se ziskem recyklovaly rostoucí výnosy exportu“. „Rizika, spjatá s rychle bobtnajícím soukromým i veřejným dluhem, však podcenili jak ti, co si půjčovali, tak ti, co jim půjčovali.“  Následkem „nerovnosti, již už od 70. let zvyšovala stagnace reálných mezd, provázená růstem produktivity, a tedy také zisků“, bujela dluhová past i v USA. V Evropě ji umocnila i nerovnoměrná tempa rozvoje. Především následkem „německé expanze na úkor ostatních.“

Lukulská dárek jí nadělilo „německé znovusjednocení v roce 1990“. Kapitálu spadl gratis do klína „obrovský rezervoár skvěle připravených, industriálně ukázněných a velice produktivních dělníků z někdejšího Východního Německa“. Využil ho i k „tlaku na mzdy jejich západoněmeckých protějšků“. Z „masové imigrace levných pracovníků“ sice těží i USA či Japonsko. Ty ovšem ani zdaleka nezdobí „kvalifikace, disciplína či produktivita dělníků z bývalého Východního Německa“.

Společná měna „katalyzovala i německý vývoz za hranice eurozóny“. Její „kurs vůči dolaru či jenu obráží úroveň všech členských ekonomik“. Německo tak „těží i z relativně nižší hodnoty eura“ (oproti tomu, kdyby „zůstalo u staré německé marky, reflektující čistě ekonomickou sílu Německa a jeho vztahy s obchodními partnery“). Oč víc z kursu společné měny, odvozené z ekonomického výkonu celé eurozóny, profituje její nejsilnější země, tím nevýhodnější je pro ty slabší. I jejich „cenové hladiny zvyšuje relativně k té německé“. „Ostatní země eurozóny tak německý exportní úspěch dotují.“ A také „prostředky, jimiž jiné členy eurozóny úvěrují německé banky, se do Německa vracejí zpět coby platby za německý vývoz“. Podobně jako „půjčky v rámci Marshallova plánu do Spojených států v podobě plateb za americký export“.        

„Zisky, hromadící se v Německu, tak rostou úměrně sílící zadluženosti napříč eurozónou. Narůstající dluh tak své podloží, tedy nerovnost napříč Evropou, jen zastírá či od něj odvrací pozornost. Základní rozpor německého rozvoje –  riziko, že eliminuje své vlastní podmínky – tak svůj explozivní dopad jen odložil.“ Jen co však „toto neudržitelné aranžmá narazilo na své meze“ – a „cena narůstajícího dluhu se za zhoršených ekonomických podmínek ukázala neúnosná“ – „začaly vlády, banky, nefinanční podniky i jednotlivce kosit bankroty“. Ta „kaskáda vedla v letech 2008-2009 v Evropě ke stavu, depresivnějšímu než kdy dřív“. Ba „dokonce horšímu, než paralelní situace ve Spojených státech“.

Tím větším rizikem je - pro Evropu i okolní svět – ekonomická strategie, jíž  Berlín hledá východisko. Zdejší politiku i média to znovu táhne k tirádám, „líčícím Řeky i jiné Evropany z chudších zemí jako lenochy“ („neúměrně závislé na státní podpoře a žijící si nad poměry“). I sama kancléřka tak neváhá řečnit stylem, jenž jakoby vypadl z oka eskapádám Mitta Romneyho v souboji o Bílý dům v roce 2012. Ten – jménem „tvrdě pracují většiny“ (?!?) – prohlásil za „lenochy a ochmelky“, co na žádné dávky nemají nárok, plných 47 procent americké populace.  

Angela Merkelová – a její politické a mediální služebnictvo - tu notu jen trochu pootáčí. Za „tvrdě pracující“ vydává všechny Němce. A za „lenochy“, na něž to chce tvrdší metr, celé okolní země. Brnkáním na nacionalistickou strunu se vylhává i z „ekonomických problémů samotného Německa“. „Práce bez adekvátních právních záruk, nízkých příjmů, smluv na neúplný úvazek, oklešťovaných sociálních služeb a politiky vnucených úspor obecně.“ Svou vlastní politiku inzeruje jako projev „bdělosti“ vůči všem, kdo „by Němce chtěli obrat“. Kdo „jejich pomoci zneužívají, místo aby se ji jaksepatří poklonili“.

Aby dala jedním dechem najevo, že tolik „charity“ si Berlín „už prostě nemůže dovolit“. A za „pomoc Řecku, které si jí dostatečně neváží“, schovala i „záchranu německých bank za evropské veřejné peníze“. Stála jich nepoměrně víc. I z „oficiálních německých deklarací tak vane notorická neschopnost nahlédnout, akceptovat či aspoň připustit, nakolik mělo po dekády, vedoucí ke krizi z roku 2008, Německo prsty i v ekonomice ostatních evropských zemí“. Pudily je „imperativy německého kapitálu, posedlé inkasy a zisky“. Podepsaly se i na „rostoucí nerovnosti mezi evropskými zeměmi a také přímo v nich“. To ovšem „cestu k evropské jednotě podkopává ještě víc, než cokoli v minulém půl století“.

 „Německý kapitalismus tak opakuje tu samou fatální chybu, jíž se kapitalismus dopouští všude. Neví, jak a kdy přestat překračovat meze, únosné pro okolní společnost.“ A „nehledě na odpor, na nějž naráží“ – „ze strany Řeků, trpících následkem absurdních privatizací, Die Linke, jediné německé opoziční strany, či papeže Františka nebo rostoucích otazníků a výzev, jež klade napříč světem kapitalismus sám“ – se ten „německý řítí vpřed hlava nehlava“. „Lekce, které mu uštědřily jeho vlastní dějiny, ignoruje.“ A navzdory nim „vydává své vnitřní ekonomické problémy znovu za hříchy jiných, menších zemí, zasluhujících přísný trest“.

To, co Německo podniká za svými hranicemi – a „jak to artikuluje“ – „už leze znovu na nervy i okolní Evropě“. Sílící „obavy, k čemu to evropská jednota pod německou kuratelou dovede, rodí opozici a odpor.“ „Z toho, co se dalo do pohybu, tak nic dobrého nekouká.“ Až na „dřeň to obnažuje právě gradující řecká krize i rezistence“.