Na Ukrajině – píše na americkém portálu CounterPunch – se „lídři NATO unisono diví událostem, které si celé měsíce dopředu naplánovali sami“. Ač je „záměrně vyprovokovali“, teď je vydávají za „nečekanou, šokující, neomluvitelnou ´ruskou agresi´. Spojené státy a Evropská unie podnikly na Ukrajině agresivní provokaci s vědomím, že Rusko bude na svoji obranu nuceno tak či onak zareagovat.“ Je to „šaráda, mající obnovit železnou oponu mezi Ruskem a Západem“.
„Když Spojené státy na Ukrajině zinscenovaly politický konflikt, který instaloval prozápadní vládu plánující vstup do NATO, nemohly sice přesně vědět, jak ruský prezident Vladimír Putin zareaguje. Ve hře nebyla jen otázka ´sfér vlivu´ v ´blízkém pohraničí´, nýbrž otázka života a smrti pro ruské námořnictvo a vážná hrozba národní bezpečnosti na ruských hranicích.“
„Byla to past, nastražená na Putina. Zatracen měl být, ať už bude konat nebo ne. Mohl zareagovat nedostatečně a zradit základní národní zájmy Ruska tím, že dopustí posun nepřátelských sil NATO do ideálního útočného postavení. Mohl však zareagovat i nepřiměřeně a zavelet k invazi ruských sil na Ukrajinu. Západ se nachystal i na to, připravený pokřikovat, že Putin je ´nový Hitler´, neštítící se anektovat chudinku bezbrannou Evropu, již může (znovu) spasit jen velkorysá Amerika.“
„Ruský defenzivní krok byl ve skutečnosti racionální zlatou střední cestou. Díky tomu, že se převážná většina obyvatel Krymu cítí být Rusy, kteří byli ruskými občany až do frivolního Chruščovova předání území Ukrajině v roce 1954, se našlo pokojné demokratické řešení. Obyvatelé Krymu hlasovali pro svůj návrat do Ruska v referendu, jež bylo svrchovaně legální podle mezinárodního práva, jakkoli v rozporu s ukrajinskou ústavou, která však byla už předtím roztrhána na cucky svržením řádně zvoleného prezidenta Viktora Janukovyče rukama násilnických milicí. Status Krymu se změnil bez jediné kapky krve, u volebních uren.“
Putin je přesto démonizován, „jakoby Ukrajinu vybombardoval ve stylu Spojených států nebo tam provedl otevřenou invazi – což se od něj zřejmě čekalo“. John Kerry ho obvinil z „agrese na základě zcela falešné záminky“ („jednání ve stylu 19. století v 21. století“). „Americká média, politika a jejich poskoci, místo aby se takovému farizejství vysmáli, se noty o domnělé Putinově expanzionistické agresi fanaticky drží. Evropa je následuje slabou, poslušnou ozvěnou.“
Už v „září 2013 financoval jeden z nejbohatších ukrajinských oligarchů, Viktor Pinčuk, strategickou konferenci elit o budoucnosti Ukrajiny, uspořádanou v tom samém paláci v Jaltě, kde se v roce 1945 sjeli Roosevelt, Stalin a Churchill rozhodnout o budoucnosti Evropy. The Economist, jedno z elitních médiích referujících, jak to nazvalo samo, o ´přehlídce divoké diplomacie´, konstatovalo, že o ´budoucnosti Ukrajiny, země se 48 milióny obyvatel, a Evropy se rozhodovalo teď´. Mezi účastníky byli Bill a Hillary Clintonovi, bývalý ředitel CIA generál David Petraeus, někdejší ministr financí Lawrence Summers, bývalý šéf Světové banky Robert Zoellick, švédský ministra zahraničí Carl Bildt, Šimon Peres, Tony Blair, Gerhard Schröder, Dominique Strauss-Kahn, Mario Monti, litevská prezidentka Dalia Grybauskaiteová i vlivný polský ministr zahraničí Radek Sikorski. Přítomni byli jak prezident Viktor Janukovyč, odstraněný pět měsíců nato, tak jeho nedávno zvolený nástupce Petro Porošenko. Bývalý ministr energetiky Spojených států Bill Richardson zde hovořil o revoluci břidlicového plynu, s níž Spojené státy spojují naděje na oslabení Ruska…Těžištěm diskuse byla ´Zevrubná a obsažná dohoda o volném obchodu´ (DCFTA) mezi Ukrajinou a Evropskou unií a perspektivy integrace Ukrajiny se Západem. Celkový tón udávala euforie z vyhlídek na zpřetrhání ukrajinských vazeb s Ruskem ve prospěch Západu.“
Na rozdíl „bilderberských konspirací“ se tu „nekonalo nic v utajení“. „Tuctu amerických VIP“ a „přehršli evropských politických elit“ čelil „Putinův poradce Sergej Glazjov, tlumočící krystalicky jasnou pozici Ruska“. „Tóninu politického a ekonomického realismu,“ již tím do jednání vnesl, komentoval magazín Forbes slovy o „´značných rozdílech´ mezi ruským a západním pohledem ´nikoli na záhodnost, nýbrž pravděpodobný dopad integrace Ukrajiny do EU´“. Glazjov podrobil navrženou dohodu meritorní kritice, upozorňující na „enormní devizový deficit, financovaný půjčkami v zahraničí, a na to, že podstatný růst importu tento deficit jen dál znásobí. Ukrajina tak ´buď zbankrotuje, nebo si její dluhy vyžádají dalekosáhlou sanaci´.“
„Reportér Forbesu to uzavřel slovy, že ´pozice Ruska je pravdě mnohem blíž, než optimistická rétorika z Bruselu a Kyjeva´.“
„Pokud jde o politické důsledky, Glazjov podle The Times upozornil na to, že ruskojazyčná menšina na východní Ukrajině může, na protest proti zpřetrhání vazeb s Ruskem, stát o separaci a Rusko bude mít zákonné oprávnění ji v tom podpořit.“
„Západní předáci, plánujícího Ukrajinu začlenit do západní sféry, si byli velice dobře vědomi, že tímto krokem způsobí závažné problémy s ruskojazyčnými Ukrajinci i se samotným Ruskem. Místo hledání kompromisu se však rozhodli kout železo, dokud je žhavé, a za vše, co nedopadne dobře, házet vinu na Rusko.“ Počínaje už Janukovyčovým rozhodnutím odložit podpis asociační dohody s EU v naději, že se „podaří sjednat lepší podmínky“. To ovšem „ukrajinské veřejnosti nikdo jasně nevysvětlil“ – a protestů, k nimž to proto vedlo, „využily obratem Spojené státy…proti Rusku“.
Ukrajina – „pojem, označující hranici“ – je „zemí bez jasně vymezených historických hranic, které se rozpřáhly příliš daleko na východ i příliš daleko na západ. Může za to Sovětský svaz, jenže Sovětský svaz už neexistuje a následkem je země bez jednotné identity, která je problémem pro sebe sama i pro své sousedy.“
Na západ se „její území rozpřáhlo až příliš koncem II. světové války“, kdy „vítězný Sovětský svaz rozšířil ukrajinské hranice až do západních regionů kolem města zvaného postupně Lviv, Lwow, Lemberg či Lvov podle toho, zda spadalo do Litvy, Polska, habsburské říše či SSSR, regionu, který byl ohniskem protiruských vášní. Byl za tím nepochybně záměr zajistit vlastní obranu, neutralizovat nepřátelské elementy, vedl však ke vzniku bytostně rozpolcené země, která dnes nabízí ideální kalné vody těm, kdo v nich loví s nepřátelským cílem.“
Forbes si povšiml už tehdy, že „po většinu uplynulých pěti let to Ukrajina hrála v zásadě na dvě strany, když říkala EU, že chce podepsat DCFTA, a Rusku zase, že má zájem vstoupit do Celní unie. Janukovyč buď nebyl s to dospět k jasnému závěru, nebo se snažil dotlačit obě strany k co nejlepším podmínkám, anebo si chtěl počkat na nejlepší nabídku. Ať tak či onak, nebyl to ovšem nikdy ´muž Moskvy´ a za svůj pád si nepochybně může i sám tím, jak to hrál na dvě strany. Byla to nebezpečná hra, stavějící proti sobě větší mocnosti.“
Tím, co bylo třeba – a co Ukrajině chybí dodnes – bylo „vedení, které si rozpolcenou povahu země uvědomuje a pracuje na diplomatickém řešení, uspokojujícím obě tamní populace i jejich historické vazby na katolický Západ i na Rusko. Ukrajina se mohla stát mostem mezi Východem a Západem – a přesně to bylo mimochodem cílem Ruska. Ruským záměrem není Ukrajinu rozdělit a už vůbec ne ji dobýt, nýbrž napomoci jí k roli mostu. To by zahrnovalo určitou dávku federalismu, místních vlád, které země dosud zcela postrádá, s místními gubernátory vzešlými nikoli z voleb, ale jmenovanými vládou v Kyjevě. Federální Ukrajina by tak mohla rozvíjet jak vztahy s EU, tak si zachovat své životně důležité (a výnosné) ekonomické vztahy s Ruskem.“
„Takové aranžmá však vyžaduje připravenost Západu spolupracovat s Ruskem. Spojené státy tuto možnost šmahem vetovaly a daly přednost tomu, jak krizi využít ke stigmatizaci Ruska jako ´nepřítele´.“
„Politiku Spojených států, evidentní už na setkání v Jaltě v září 2013, vzala do rukou Victoria Nulandová, někdejší poradkyně Dicka Cheneyho, náměstkyně velvyslance v NATO, mluvčí Hillary Clintonové a manželka neokonzervativce Roberta Kagana. Její vedoucí role v ukrajinském dění potvrzuje, že vliv neokonzervativců na Státní department, etablovaný za Bushe II., neslábne ani za Obamy, jehož jediný patrný příspěvek ke změně zahraniční politiky tkví v tom, že prezidentem je člověk s africkými kořeny, což má svět ohromit multikulturními ctnostmi Spojených států. Sám Obama je přitom, tak jako většina předchozích prezidentů, jen přechodným prodavačem politiky, již artikulují a dělají jiní.“
Washington, jak to anoncovala Victoria Nulandová, „utratil od rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 za získání politického vlivu na Ukrajině (říká tomu ´podpora demokracie´) pět miliard dolarů. To není investice ´do ropy´ či s cílem získat jinou bezprostřední ekonomickou výhodu. Primární motivy jsou geopolitické, poněvadž Ukrajina je Achillovou patou Ruska, územím s největší potencí způsobovat mu těžkosti.“
Kultovní výrok „Fuck the EU!“ není jen exhibicí dlaždičova slovníku. Dokládá hlavně záměr prosadit na Ukrajině řešení, odpovídající právě americkým geopolitickým cílům a přezíravé i ke všem specifickým zájmům západní Evropy. Proto musel padnout i plán Angely Merkelové dosadit do čela exekutivy Vitalije Klička. Washington prosadil „Jace“, tedy Arsenije Jaceňuka, „technokrata sponzorovaného Spojenými státy“ a „známého svým entuziasmem pro politiku úsporných opatření MMF a členství v NATO“. To „instalovalo vládu se Spojenými státy za zády, prosazenou fašistickými milicemi v ulicích s malou oporou mezi voliči, zato však lemovanou spoustou ozbrojených ničemností, řídící volby 25. května, z nichž byl rusofonní východ do značné míry vyloučen.“
Nulandové „Plánem A“ byl „puč, instalující na Ukrajině vládu, která by rychle vstoupila do NATO, a umožnila tím Spojeným státům připravit Rusko o nenahraditelnou černomořskou námořní základnu v Sevastopolu na Krymu. Zpětným začleněním Krymu do Ruska podnikl Putin nevyhnutelný krok na vlastní obranu, který tomu předešel.“
Pokud by tak neučinil, „Rusko by přišlo o celou jižní flotilu“. Byl by to „totální národní debakl“. Pro případ, že to nedopustí – a tedy „mnohem pravděpodobnější variantu“ – byl předem připraven „Plán B“: dosáhnout „politického vítězství, což byl zřejmě i hlavní cíl“. „Putinův naprosto defenzivní krok vydávají západní mainstreamová média, která jsou ozvěnou politických špiček, za nevyprovokovanou ´ruskou expanzi´, již staví propagandistická mašinérie naroveň s Hitlerovou anexí Československa a Polska.“
„Flagrantní západní provokace, využívající ukrajinské politické pomatenosti proti bytostně defenzívnímu Rusku, si zásluhou západních médií dokázala šokující měrou vynutit totální změnu ´ducha doby´. Z ničeho nic se nám sugeruje, že ´svobodymilovný Západ´ čelí hrozbě ´agresívního ruského expanzionismu´. Sovětští předáci podlehli už zhruba před čtyřiceti lety iluzi, že mírové ústupky z jejich strany povedou k přátelskému partnerství se Západem a zvlášť se Spojenými státy. Pro ty ve Spojených státech, kdo si konec studené války jaktěživ nepřáli, teď nadešla hodiny pomsty.“ Jakkoli už vůbec nejde o „komunismus“ a „diktaturu proletariátu“, „dnešní ruský předák je pro ně prostě v určitých ohledech staromódní“ a „západní média jsou s to ho vylíčit jako monstrum“. „Spojené státy potřebují nepřítele, před nímž by zachraňovaly svět.“
Hlavně však „Rusko jako nepřítele, před nímž ´spasí Evropu´, což je jen trochu jiné pojmenování pro to, jak si nad Evropou udržet nadvládu“. „Volby do Evropského parlamentu obnažily značnou nespokojenost s Evropskou unií.“ Pramení z „narůstajícího vědomí, že EU, na hony vzdálená potenciální alternativě vůči Spojeným státům, je ve skutečnosti mechanismem, držícím evropské země pod zámkem globalizace definované Spojenými státy, ekonomického úpadku a zahraniční politiky USA, válek a všeho ostatního.“
Meze nebyly překročeny jen na Ukrajině. „Stejně je tomu i v případě EU. S 28 členy o rozdílných jazycích, kultuře, historii a mentalitě se EU není s to shodnout na jiné zahraniční politice, než jakou jí vnucuje Washington. Rozšíření EU o bývalé východoevropské satelity zmařilo jakýkoli možný konsensus původního ekonomického společenství: Francie, Německa, Itálie a států Beneluxu. Polsko a pobaltské země považují členství v EU za přínos, srdce je ovšem táhne k Americe – kde většina jejich nejvlivnějších předáků dostala vzdělání i výcvik. Washington je s to těžit z antikomunistické, protiruské a dokonce pronacistické nostalgie severovýchodní Evropy k podněcování falešného pokřiku o ´Rusech před branami´ a k obstrukci sílícího ekonomického partnerství mezi starou EU, zejména Německem, a Ruskem.“
„Rusko není hrozbou. Pro uřvané rusofoby v pobaltských zemích, na západní Ukrajině a v Polsku je však hrozbou už holá existence Ruska. Toto endemické nepřátelství, podněcované Spojenými státy a NATO, je politickým základem nové ´železné opony´ sledující cíl, formulovaný roku 1997 ve ´Velké šachovnici´ Zbigniewa Brzezinského: udržet euroasijský kontinent rozdělený, a tím zachovat globální hegemonii Spojených států. Stará studená válka tomuto účelu sloužila tím, že upevňovala vojenskou přítomnost a politický vliv Spojených států v západní Evropě. Nová studená válka může předejít rozmělnění vlivu Spojených států pozitivními vztahy mezi západní Evropou a Ruskem.“
„Obama přijel do Evropy s ostentativním příslibem ´chránit´ ji více jednotkami v oblastech co možná blízko k Rusku, zatímco od Ruska se dožaduje stažení jednotek na jeho vlastním území ještě dál od Ukrajiny v nesnázích. To má Putina očividně ponížit a zbavit politické opory doma v době, kdy na východní Ukrajině sílí protesty, že ji ruský předák nechal napospas zabijákům vyslaným z Kyjeva.“
Celá ta „umělá krize“ je zároveň nástrojem „utahování amerických pout kolem Evropy“. Tlaku na „zadlužené spojence, aby utráceli víc za ´obranu´, především nákupem zbraňových systémů ze Spojených států“. Třebaže „Spojené státy nejsou evropskou poptávku po energiích s to saturovat ani náhodou“, momentální „boom břidlicového plynu“ se vydává za „náhradu za dodávky ruského zemního plynu, stigmatizované coby ´nástroj politického nátlaku´“ („v čemž jsou hypotetické dodávky energie ze Spojených států domněle naprosto nevinně“).
Oslavy „70. výročí vylodění v Normandii jsou gigantickou oslavou americké nadvlády“. Jejich „jedinou reálnou součástí“ jsou „poslední z přeživších vojáků a pilotů v požehnaném věku“. Zato „vše ostatní je tu šarádou.“ Z „francouzské televize kanou slzy mladých normadských vesničanů, vyškolených že Spojené státy jsou něčím na způsob anděla strážného, který své hochy vyslal umírat na březích Normandie z čiré lásky k Francii. Tento idealizovaný obraz minulosti se přenáší na budoucnost. Za sedmdesát let vštípila studená válka, dominantní propagandistická verze a hlavně Hollywood Francouzům a většině lidí na Západě, že Den-D byl oním zvratem, který vyhrál II. světovou válku a zachránil Evropu před nacistickým Německem.“
Když se oslav zúčastnil i Vladimír Putin, byl „tu Obamou, samozvaným arbitrem všech ctností, programově upozaděn. Rusko vzdává operaci Dne-D, která od nacistické okupace osvobodila Francii, hold, ví však – stejně jako historici – co většina Západu zapomněla: na porážce wehrmachtu neměla rozhodující podíl invaze v Normandii, nýbrž Rudá armáda. Nebýt toho, že největší masu německých sil zlomila prohraná válka na východní frontě, ani Den-D by, tak jako dnes, neměl kdo oslavovat.“
Putin se těší renomé „´nejlepšího hráče šachů´, který vyhrál první kolo ukrajinské krize. Tváří v tvář krizi, jež proti němu byla zinscenována, vykonal nepochybně maximum možného. Spojené státy však mají spoustu pěšáků, které Putin nemá. A to nejen do šachové partie, ale šachů kombinovaných s pokerem a ruskou ruletou. Spojené státy jsou s to jít na rizika, která by obezřetní ruští předáci raději vyloučili…tak dlouho, jak to jen půjde.“
„Nejbizarnější ze všech stránek dnešní šarády je však zřejmě servilita ´staré´ Evropy. Dnešní evropští předáci, zříkající se moudrosti, kterou Evropa akumulovala ze svých válek a tragédií, a nedbalí dokonce vlastních klíčových zájmů, hodlají zřejmě svého amerického protektora následovat až do dalšího Dne-D…dne Zkázy.“
„Co na tom změní přítomnost ruského lídra, jemuž jde o mír, v Normandii?“
„Evropa v míru je stále možná, jak dlouho však ještě?“
