„Evropská krize svrchovaného dluhu je využívána k dosažení tří cílů. Prvním je ochrana bankéřů před jejich vlastními omyly tím, že se náklady přesunou na bedra Evropanů. Druhým je změna pravidel, jimiž se řídí Evropská centrální banka. A třetím cílem je zrušení hospodářské a politické suverenity členských zemí Evropské unie.“

Mráz přichází i tu z Wall Street. Z jejího „marketingu pochybných finančních nástrojů, podpořených podvodným ratingem investičního stupně“. „Banka Goldman Sachs si vzala za vzor účetnickou praxi neblaze proslulé firmy Enron a zatajila rozsah řeckého veřejného dluhu, aby si řecká vláda mohla i nadále půjčovat podle pravidel Evropské unie. Když se provalilo, že německé, francouzské a nizozemské banky nestřádají v neudržitelné míře jen pochybné ´cenné papíry´ Wall Street, ale také portugalský, italský, irský, řecký a španělský svrchovaný dluh (PIIGS), udeřila druhá vlna krize.“

„První reakcí byla snaha zabránit německým, francouzským a  nizozemským bankám přijít o peníze. Místo restrukturalizace a odepsání části řeckého veřejného dluhu bylo rozhodnuto uvalit na bedra řecké populace rozsáhlá úsporná opatření. Snížily se mzdy a důchody, omezila se zaměstnanost a Řecku bylo doporučeno prodat státní loterii, komunální podniky zajišťující dodávky vody a přístavy. Ostrovy, jež tvoří součást národního dědictví, se měly prodat developerům podnikajícím s nemovitostmi.“

„Řecká populace se však nedala, lidé vyšli do ulic a bránili se policejním oddílům házením Molotovových koktejlů. Když  soukromé banky souhlasily s odepsáním části řeckého dluhu výměnou za kapitálovou infuzi daňových poplatníků EU a za řecké plnění balíčku úsporných opatření MMF, řecký premiér Jorgos Papandreu prohlásil, že je třeba zohlednit protesty řecké populace a umožnit národu o takovém rozhodnutí hlasovat.“

„To vyvolalo pobouření v řadách evropských politických elit a snahu EU přimět premiéra Papandrea rezignovat. Podobného osudu se dočkal i italský premiér Silvio Berlusconi.“

„To ovšem nemá s demokracií nic společného. Je to opovrhování demokracií. Nicméně největším ohrožením samosprávy v evropských státech je reakce Evropské centrální banky na řeckou dluhovou krizi.“

„Když se anglické elity ve 13. století rozhodly vyvlastnit ´ohněm a mečem´ rolníky, vyrvat je z kořenů země, z níž jejich rodiny získávaly živobytí po celá staletí, nevíme, do jakého rétorického pláštíku se přitom halily. Dnes, kdy se o osm století později rozbíhá vyvlastňování nanovo, využívají elity rétoriku orwellovskou. Rolníci Řecka, Irska a Španělska jsou vyvlastňování jinak. Snižují se jim mzdy a důchody, zvyšují se jim daně, ruší se jejich pracovní místa, omezují se jim sociální služby a jejich společenská infrastruktura se privatizuje ve jménu ´zavádění fungující demokracie´, ´záchrany řeckých financí´, ´záchranné výhry´, ´záchrany eura´, ´vnitrostátní devalvace´, ´reformy volného obchodu´ či ´zamezení šíření nákazy´.“

„Bývalý analytik z Wall Streetu a profesor ekonomie na Missourské univerzitě v Kansas City Michael Hudson to nazývá ´financializovaný neofeudalismus´. Lidé se stávají poddanými a hospodářství zemí se likvidují jen proto, aby bankéři neprohráli svoje sázky v kasinu.“

„Postup to není jen nemravný, je nezákonný. Evropská centrální banka (ECB) a Mezinárodní měnový fond (MMF) nezákonně poskytují záchranné fondy německým, francouzským a nizozemským bankám, jež shromažďovaly řecké státní dluhopisy.“ Konstitutivní dokumenty EU cokoli na ten způsob výslovně zakazují.

„Je jasné, že pokud Řecko nemůže dát své dluhopisy do pořádku, nemůže ani splatit půjčky od ECB a MMF. Aby pleticha řádně pokračovala, bylo třeba řeckou vládu donutit, aby dovolila soukromým zájmovým skupinám, tj. bankéřům nebo jejich klientům, drancovat Řecko privatizací řecké stání loterie, řeckých přístavů, řecké pošty, obecních vodohospodářských podniků a řeckých ostrovů. Banky nebo obchodní zájmové skupiny financované z bankovních půjček pak mohou očekávat, že skoupí řecký veřejný sektor za příznivých podmínek.“ „Peníze a příjmové toky opustily Řecko a zamířily rovnou do kapes zahraničních bankéřů.“ 

„Výsledek evropské dluhové krize je neznámý,“ píše Roberts v roce 2012. „V době, kdy toto píši, je nejzřetelnějším důsledkem krize rozhodnutí evropských  elit skoncovat se suverenitou členských zemí v oblasti rozpočtů, zdaňování a výdajů.“  K „podobnému vývoji došlo ve Spojených státech. Exekutivci z Wall Street ovládají ministerstvo financí, federální pokladnu a agenturu pro finanční regulaci. Veřejné peníze a účetní rozvaha Federálního rezervního systému byly využity k záchraně spekulativních a vyšponovaných gamblerských sázek nezodpovědných finančních institucí. Vládní představitelé, kteří o záchranných programech rozhodli, dříve tyto zachráněné banky vedli. Do bank natekly nezměrné sumy peněz, zatímco milióny občanů přišly o přístřeší, práci, peníze a zdravotní pojištění.“

„Řecké drama, jehož jsme svědky, je nesmyslné a zlověstné zároveň. Záchrana není záchrana, je to přesilovka. Smyslem nových půjček není snižování řeckého dluhu. Záchranný balíček pouze vytváří nové půjčky od Evropské unie a Mezinárodního měnového fondu. Účelem záchranného programu není zachránit Řecko, ale vyplatit soukromé banky, jež řádně neprovedly hloubkovou kontrolu a půjčily víc, než byl dlužník s to splácet.“

„´Řecká dluhová krize´ je ´zbraň hromadného ničení´ - trik, jak prosadit agendy, jež by se jinak prosadit nedaly…K řeckému svrchovanému dluhu byl zvolen týž přístup, který používá Mezinárodní měnový fond k zemím třetího světa, jež mají potíže s platební bilancí v důsledku dlouhodobých obchodních schodků. V případě svrchovaného dluhu byl tento přístup poprvé použit právě u Řecka.“

„Proč tvrdím že ´řecká dluhová krize´ je trik? To proto, že existují řešení, jež by problém odstranila bez úsporných opatření a drancování, jež problém neřeší. Za normálních okolností by se řecký dluh restrukturalizoval tak, aby odpovídal podmínkám, za nichž by ho ta která země mohla splácet. Zbytek by se odpustil, odepsal.“ A „pokud by bylo množství odpisů tak velké, že by zlikvidovaly kapitál soukromých bank a rozvahy postižených bank by vykazovaly platební neschopnost, i tento problém lze řešit jednoduchými způsoby. Jedním z nich je bankám po čase dovolit nedobytnou pohledávku odepsat tak, jak to bankovní zisky dovolí. Místo aby tak banky učinily jednorázově, mohou si odpisy rozložit na delší časové období a zůstat solventní. Jiným řešením by bylo, kdyby Evropská centrální banka vložila do těchto bank nový kapitál a nepoužívala své zdroje k půjčování peněz Řecku, aby je mohlo vrátit bankám, když není pravděpodobné, že se ECB vrátí. Dalším východiskem by bylo, kdyby vlády Německa, Francie a Nizozemska odkoupily nedobytné pohledávky svých bank s tím, že za to v těchto bankách dostanou podíl.“

„Místo snižování řeckého dluhu však plány Evropské unie tento dluh vůči řeckému HDP stále navyšují, zatímco řecké hospodářství se dostává pod tíhou škrtů do stále většího propadu. To znamená, že EU nechce řeckou dluhovou krizi vyřešit, ale zneužít jí k získání větší moci nad vládami členských zemí…Evropská unie nakonec vyhlásí, že jí zbývá jen jediné východisko: vzít záležitosti do vlastních rukou. Ze Řecka se stane precedens, později aplikovatelný na Itálii, Španělsko, Portugalsko a v posledku – pokud se z EU nestane Francouzsko-německá říše – i na Francii a Německo. Politická suverenita členských zemí EU se zcela vytratí. Jakmile nebude možné hnát byrokracii EU k zodpovědnosti, zůstane jediná centrální vláda a vlády členských zemí zaniknou.“

„Spojené státy k přeměně EU v diktaturu přispívají, pokoušejí se ji uspíšit. Washington se obává, že ztrápené americké finanční instituce prodaly více swapů úvěrového selhání za převzetí svrchovaného dluhu členských zemí EU, než kolik jich americké banky mohou pokrýt.“ Že by tyto „swapové platby mohly americkou bankovní krizi prohloubit a že by si vyžádaly další mnohabiliónové půjčky od Federálního rezervního systému“.

„Nejpravděpodobnějším výsledkem krize svrchovaného dluhu bude posílení moci vedení EU nad členskými zeměmi.“

„Budoucí dějepisci nespíš dojdou k závěru, že demokracie kdysi sloužila zájmům peněz, jež se potřebovaly zbavit nadvlády králů, aristokracie a predátorských vlád, jenže jakmile peníze převzaly moc nad vládami, demokracie se stala přítěží. Dějepisci budou hovořit o přechodu od božského práva králů k božskému právu peněz.“                                           

Může Německo zůstat suverénním státem? táže se finále třetího oddílu už mezititulkem. Za dnešní konstelace to vidí skepticky: „Německo bylo Evropskou unií vybráno k zajišťování finanční moci, která by EU dokázala stmelit a udržet pohromadě. Očekává se, že do stanovených záchranných fondů bude Německo přispívat větší měrou, než by mu příslušelo podle podílu na hlasování.“

„Za touto centralizací moci se skrývá hromada peněz a do značné míry jsou to peníze americké. Je snadnější ovládat Evropu sjednocenou než Evropu rozdrobenou. Evropa, naverbovaná Spojenými státy do NATO, se stala pomocníkem amerického impéria. Bojuje v amerických hegemonistických válkách na Blízkém východě i v Africe.“

„Co z toho bude Evropa mít? Zatímco v rámci snahy vyvážit narůstající čínskou moc posílá Washington americké námořnictvo do Austrálie a obkličuje ruskou atomovou velmoc vojenskými a raketovými základnami, vystavují imperiální ambice Washingtonu evropskou populaci a její krásná velkoměsta a jejich mnohasetleté památníky umění a architektury hrozbě ruských jaderných zbraní. Co bude Evropa mít – kromě vyplácení svých politických ´vůdců´ - z washingtonské hegemonie?“

„Proč se Evropa staví do jedné linie proti Rusku, zemi, která Evropanům poskytuje energii a trhy pro evropskou produkci? Co Washington dělá pro Evropu kromě toho, že posílá její vojáky umírat za americké impérium do zahraničních misí?“

„Vláda Spojených států a vojensko-bezpečnostní komplex ovládaný neokonzervativci pohlížejí na Evropany jako na prosťáčky, které lze snadno napálit a které lze donutit obětovat se hrstce zájmových skupin, jež ovládají ´jedinou světovou supervelmoc´.“

„Evropané přece mají svou vlastní identitu. Proč by ji měli obětovat pro cíle několika amerických zájmových skupin? Pokud by se měla Evropa po hospodářské stránce sjednotit a vytvořit společný trh, měla by do svého sjednocení zahrnout Rusko. Německo by si mělo hledět svého vlastního osudového určení a nemělo by sloužit zvláštním zájmovým skupinám ovládajícím Ameriku.“

„Demokracie ve Spojených státech selhala. Washington se nezajímá ani o blahobyt občanů, ani o občanské svobody Američanů či obyvatel evropských loutkových států. Washington slouží cílům zájmových skupin, jež ho ovládají. Jsou to zájmové skupiny, jež páchají finanční zločiny a vedou války.“

„Ekonom Herman Daly to vyjádřil velmi výstižně, když napsal, že elity, jež rozhodují, ´si promyslely, jak si výhody nechat pro sebe a jak se o náklady ´podělit´ s chudými, budoucností a jinými druhy´.“