Povstalci a ukrajinská vláda se nemohou shodnout na podmínkách další existence Donbasu. Šéf Porošenkovy administrativy Jurij Lucenko nepřipouští nezávislost Donbasu, ale jen speciální status v rámci Ukrajiny. Ten by se měl týkat jen těch částí Doněcké a Luhanské oblasti, které jsou obsazeny separatisty. Jak Lucenko řekl, tyto oblasti by měly být navíc od zbytku Ukrajiny izolované a stavebně oddělené. Co za tímto návrhem hledat?

Kyjev rozpoutal trestnou výpravu proti vlastním lidem. Vedl ji ve stylu koloniálních armád – a ještě ji trapně prohrál. S příměřím souhlasil, až když se kolem jeho kanonenfutru stahovaly ještě větší „kotle“ - a ti, co do nich nepadli, se mu už všichni rozutekli.

Zkoušet to překřičet tak jako Lucenko je groteskní. Nápad uzavřít jihovýchod v jakémsi apartheidu je zase vizitkou „evropských hodnot“, které si Kyjev připíná na kokardy. Domobrana, proti níž si vylámal chrup, mu zobat z ruky nemá důvod. Pokud si Porošenko zkusí vynutit opak, hrozí mu z ostudy stalingradský burnus.

Jaká varianta uspořádání Donbasu je zmiňována v ruských médiích a zní z úst ruských představitelů? Rusko odmítá úplnou nezávislost Donbasu, nicméně jak by si dle Vašeho pozorování představovalo ,,federalizaci“ nebo ,,autonomii“? Lze si například představit, že by oblasti kontrolované separatisty byly vyjmuty z asociační dohody a mohly si samy řídit svou politiku vůči Rusku?

Skutečně směrodatná otázka zní, jaká je vůle samotného Donbasu. Ti, co ji tlumočí, nejsou „disidenty“ na dálkový ovladač. Mají svůj rozum – a podporu veřejnosti, o níž se politikům na západ od nich může jen zdát. Chtějí nezávislost na všem, co koketuje s fašismem – a diluviální rusofobií ve velmocenské režii. Odmítají se vydat „pokusům na živých lidech“, k nimž se „Majdan“ u koryt upsal „strategickým partnerům“ typu MMF. Tím méně je láká představa, že by ten vynález zkázy museli sponzorovat i ve zbytku země. Asociační dohoda je právě o něm.

Donbas z ní může být vyloučen, i když zůstane součástí Ukrajiny. Třeba jako Grónsko ze závazků, které vůči EU přijala Kodaň.

Rusko nic dopředu neoktrojuje. Lavrov o návrh, jak by měl vypadat status Donbasu, žádá Kyjev. Bělehrad srovnatelnou šanci nedostal – přestože čelil iredentě narkomafie, islámského fanatismu a kšeftu s lidskými orgány, kuchanými zaživa ze srbských těl.

Mezinárodní organizace reportují o násilí páchaném na civilistech na obou stranách. Separatisté navíc podle některých zpráv měli zabírat soukromý majetek, unášet své odpůrce a dokonce konat masové popravy. Lze i nadále tvrdit, že obyvatelé zničené Doněcké a Luhanské oblasti vlastně chtějí nějakou autonomii a že podporují věc separatistů? Nemohou si lidé zkrátka říci, že když se krutě chovala ukrajinská armáda i separatisté, tak je vlastně jedno, kdo vládne?

Domnělá zvěrstva domobrany nedokládá jediný věrohodný důkaz - na rozdíl od „autodafé“ v oděském Domě odborů už počátkem května. Verze o domobraně jako teroristické bandě si zaslouží důvěru asi jako sarin, co prý na Damašek vypustil Asad, či „zbraně hromadného ničení“, co se v Iráku ne a ne najít už 11 let.

U domobrany, která chtě nechtě vystavuje riziku i civilisty – a zpočátku musela čelit i přesilovce těžké vojenské techniky – by se krutovláda rovnala harakiri. Takový ozbrojený odpor stojí i padá právě s oporou v místní populaci. U ní to prohrály rakety a fosforové bomby, demolující celá města na oltář „evropských voleb“. „Waterboarding“ – a koncentráky kalibru Abu Ghrajb – hyzdí fangle, které to v Donbasu prohrály.

V případě, že vše dopadne dobře a všechny strany se dohodnou, jakou lze prognózovat situaci Ukrajině jako celku? Jakou pomoc ze Západu očekáváte, jak se na obnově země bude podílet Rusko, jak dopadnou volby a jakou dynamiku získá evropské začlenění Ukrajiny?

Západ Ukrajině žádnou reálnou pomoc neplánuje - pokud se za ni nemají považovat spanilé jízdy poraděnků, navádějících ji k ekonomické sebevraždě. Putin reálnou pomoc nabízel - a „Majdan“ mu dal košem.

Volby jsou manévr, kterým chce Porošenko zmírnit tlak ještě víc zprava. To se mu zřejmě podaří – mizivou podporu postavám kolem „Pravého sektoru“ prokázaly už prezidentské volby. Jak dlouho to „čokoládovému monarchovi“ vydrží, je na jinou diskusi. Občanskou válku prohrál. Zemi čeká mrazivá a hladová zima. Kyjevští vrabci už cvrlikají, že ze vzteku, který vyvolá, by rád těžil Kolomojskij i „plynová princezna“ Julija Tymošenková.

Víra prý sice i hory přenáší. Za tu, že se Kyjev dohodne po dobrém s Donbasem, bych však nestrčil do ohně ani malíček. Klid zbraní je obrovským krokem vpřed, podstatu věci však neřeší. Válka zahubila přes dvacet tisíc životů. Zdemolovala tisíce domovů. Tak čerstvé hroby a ruiny živí velké vášně.

I kdyby Ukrajina zůstala pohromadě, bude to soužití žluči a napětí. Má si je vnutit jen proto, že jí to bulíkuje Štefan Füle? Nebo má víc pravdy třeba Dmitrij Sedov – publikum PL ho najde na mém profilu - že to chce rozvod dřív, než vášně znovu zboří i klid zbraní?

Připusťtme, že Ukrajina má právo rozhodovat sama o svém směřování k Evropě. Co podle Vás EU a USA měly udělat jinak od Listopadu 2013 při řešení ukrajinské krize, aby se vyhnuly dnešním následkům a přitom nezradily ambice většiny Ukrajinců směřovat na Západ?

USA a EU dosadily k moci obludárium, ochotné proti Rusku i k tomu, co Ukrajinu totálně zdevastuje. Jepičí profit z toho má jen nomenklatura, řízená přes oceán i v jiných zemích – a nadržená na „změnu režimu“ v Moskvě.

Z hlediska reálných zájmů běžného Ukrajince – stejně jako Čecha, Němce, Itala či jiného Evropana – je to však seriál katastrofálních selhání. Počínaje kukučem sňatkového podvodníka, slibujícího Ukrajině dobroty, jichž se jaktěživ nedočká – přes bezostyšnou podporu verbeže, hlásící se k nacistickému rodokmenu, až po hecování země do občanské války.

Být si „Majdan“ – a jeho zahraniční sufléři – jisti tím, že to většinu Ukrajinců táhne na západ, už dávno si troufli na referendum. A před ním na veřejnou diskusi, co na tom azimutu číhá Ukrajinu ve skutečnosti. Teď si ho užije dosyta. Bude to drastická redukční dieta – a mnohde i humanitární pohroma, jakou Evropa v míru nepamatuje už hodně dlouho.

To, co jejich zemím spískala, tlučou Americe o čumák i tak „prověřené kádry“, jako afghánský Karzaí. Na Ukrajině ten cyklus může být ještě mnohem kratší.

Nedávný summit NATO se usnesl na vytvoření sil rychlé reakce a umístění posádek do východní části aliance. Lze pochopit to, že NATO buduje obrannou infrastrukturu tam, kde ji ještě nemá?

Miloš Zeman se sice nechal slyšet, že Rusko má právo budovat základny i na Kubě. Jednou to už udělalo – a byl z toho mazec na hraně jaderné války. Já sice chápu, že Rusko, jemuž už nevládne zoufalec Jelcinova typu, boří scénář, na jehož čepobití se jisté týpky těší ví, než batole na Vánoce.

Vitríny liberální fráze mobilizují úplně všechny Pussy Riot – tedy virválu ženského genitálu, jak ten nomen omen zní v překladu – aby Kremlu udělaly ze života peklo. Půvabně kontraproduktivní je však i tato intrika. „Ruský medvěd“ si nechá dlouho líbit, i co by jinde už překreslilo politickou mapu. Až po kanonádu na parlament, kterou Jelcinovi namol posvětil Bílý dům.

Pak se ten „medvěd“ ale probere ze zimního spánku – a neukecá ho žádný Barroso ani Obama. Rusko je velmoc ze své podstaty – a všechny pokusy udělat z něj gigantický Kuvajt stály spousty životů, nakonec ale skončily přesně opačně, než bylo v plánu.

Putin má podporu devíti desetin Rusů. Hollande asi desetiny Francouzů. Obama na tom není o moc lépe. „Válka rukama poskoků“ – v originále „proxy war“ – rozpoutaná proti Rusku na Ukrajině, resuscituje vlastenecké emoce. Dává jim druhý dech i v prostředí, zfanfrnělém ještě včera z liberálních říkanek.

Teror proti Donbasu vrací do politiky rozhněvanou masu, která má ponižování už plné zuby. Dráždit medvěda, probere-li se ze zimního spánku, je idiotismus i v politice. Oč méně si to nechá líbit, tím víc brání i zájmy zemí, jak je ta naše.

Europoslanec TOP 09 Luděk Niedermayer uvedl, že Rusko není spolehlivý obchodní partner díky své nevypočitatelnosti. Někdejší velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský před časem uvedl, že spolupráce s ruskými firmami, které jsou státní či pod vlivem Kremlu, může ohrozit naši svobodu. A ekonom Tomáš Sedláček ve svém blogu odsoudil nedávnou podporu obchodu s Ruskem s tím, že vzhledem k současným událostem to byly vyhozené peníze a my se máme orientovat na jiné perspektivní exportní partnery. Co říci k těmto prohlášením?

Panoptiku, žvanícímu podobné hovadiny, chybí elementární kredit. Má totiž prsty v tom, co naši zemi obralo o tisíce miliard. Ti z něj, co to nestihli jen díky datu narození, to dohánějí tím, že loupeži tisíciletí smolí všelijaká alibi.

Být v roli Putina, už by utahovali kohoutky - a tlačili se za to ve frontě o americké metály. Českým panelákům, které jejich ajatolláh znectil jako „králíkárny“, by zůstaly jen elektrické radiátory.

Kreml nic podobného nepodniká. IQ tykve, agitujícím za obchodní válku s Ruskem, je nejvyšší čas umožnit veřejný striptýz. Poslat ty prázdné sudy do světa – zajistit náhradu za ruské zdroje i trhy. Nad trapasem, jímž by to skončilo, se popadám za břicho už teď.

Je dle Vás nahraditelný ruský plyn? A pokud ano, za jakou cenu?

Alternativou za ruský plyn je jen jalový žvást. Nás, Čechy, nezahřeje o nic víc, než víra v neposkvrněné početí. Věčná škoda, že se ta kúra nedá ordinovat selektivně. Tak, aby ke všem, kdo na blbosti nedá, proudil plyn generující teplo – a Vánoce, oslavené zuby jektajícími mrazem, by trestaly jen fanklub slabomyslného blábolu.