V „tirádách
o válce proti Asadovi, která je naší svatou povinností“, soutěžili „liberální intervencionisté“ do jednoho – od Tonyho Blaira až po Samanthu Power. John Kerry z Asada „dělal rovnou Hitlera“ – a hřímal o „času našeho Mnichova“.
Reprízu libyjského scénáře zmařil i většinový odpor Ameriky. Davidu Cameronovi ji zakázal parlament. „Obamova administrativa a americká politická třída slaví prvé výročí ´bomb na Asada´, které se nekonaly, novou kampaní za bomby na hlavy těch, kdo s Asadem bojují.“ Tedy právě „sil, které už po dva roky vyzbrojují Spojené státy“.
„Je to jakoby sice od počátku věděly, že chtějí do války v Sýrii na beton, potřebovaly však nějaký čas na rozhodnutí, na které že vlastně straně.“ Tak jako právě v Libyi, kde „po celé dekádě globální války s terorem“ – „anulující základní svobody a politické hodnoty“ – a „vedené proti nevídané hrozbě al-Kájdy a ´džihádistů´“, „přešly Spojené státy na jejich stranu a obdarovaly je zbraněmi i mocí“.
„O brutalitě a extremismu ISIS není sporu, zcela jinu otázkou však je, mají-li proti němu Spojené státy vojensky zasahovat.“ Jsou-li to právě ony, kdo „v regionu brutální a extremistické strany všeho druhu nejen toleruje, ale i aktivně podporuje“.
„A čeho vlastně, což je ještě důležitější, těmi vzdušnými údery chtějí dosáhnout?“ Stejně „děsivého chaosu a mizérie jako v Libyi?“ „Vybombardování ´špatných lidí´ nadoraz“ – a „humanitární intervence“ o ničem jiném nejsou – „toho pro strategické a humanitární hodnoty nekoná ani za nehet“.
„V danou chvíli je tak nad slunce jasnější, že vojenské zásahy Spojených států na Středním východě jsou cílem samy o sobě.“ A jejich „specifická forma“ – „včetně toho, na čí straně bojují“ – je „jen věcí úvahy, podřízené nosnému cíli“.
„Jejich vojenské intervence v regionu přitom deklarovaných cílů ještě nikdy nedosáhly (a nemají to ani v úmyslu).“ Pokaždé dodávají jen „alibi permanentním vojenským zásahům, pasovaným na vrcholný cíl“.
Tak jako „americká vojenská intervence v Libyi“, co prý „zredukuje chaos a extremismus“, vyvolané – „intervencí NATO v Libyi“.
„Věří snad někdo doopravdy tomu, že ´omezené´ údery na Sýrii a Irák“ přinesou cokoli víc, než zase jen „alibi pro vojenské zásahy v regionu“?
Naději v sebereflexi, korigující poměr k Damašku, zpražily New York Times dřív, než si nastavěla vzdušné zámky: „Sýrie Bílý dům varovala, že nebude-li s ní vzdušné údery na ISIS koordinovat, bude je považovat za porušení své suverenity a ´akt agrese´.“ Ke vzájemně koordinovanému postupu však vyjádřila plnou připravenost.
Bílý dům řeší přesně opačný hlavolam: „Jak si vzít na mušku sunnitské extremisty, aniž to pomůže prezidentu Bašáru Asádovi.“
Perverzní války rodí ztřeštěné hlavolamy.