Prisedici
Ministerstvo spravedlnosti se pred 12 dny rozhodlo, ze chce zrusit prisedici u soudu a proto predlozilo novelu zakona o soudu atd., co si o tom myslite, pane Skalo?
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Snaha zbavit se přísedících ve mně
vyvolává řadu otazníků. Hraničí s podezřením, v němž bych se hrozně rád
mýlil. Veřejnost na jednání soudů chodí, jen když se jí kauza týká zcela
osobně a citelně. K důkazům a argumentům těch, kdo se
soudí, tak mívá přístup vlastně jen prostřednictvím přísedících.
Ti mají i hlasovací právo, a tedy moznost přehlasovat soudce z
povolání. Nechce-li se toho dočkat, musí pečlivě naslouchat i jejich postřehům
a úsudkům. I když opravné prostředky existují
samozřejmě i potom.
Od roku 1991 platí, že přísedící volí zastupitelstva, zvolená
námi, občany. Každé čtyři roky se tak nabízí i možnost je
obměnit. Jde tedy o nesporně demokratický prvek justice. Jeho reálný
podíl na rozhodování není nijak neúměrný či na úkor postavení či nezávislosti
profesionálů soudní moci. Osobně nepamatuji jediný hlas, který by tvrdil
opak. Tím víc udivuje snaha Ministerstva spravedlnosti přísedící buď
zrušit úplně nebo jejich vliv přinejmenším omezit ještě víc. Z argumentů, jimiž
to zdůvodňuje, se i ke mně dostaly postesky na administrativní nároky,
spojené se zapojením přísedících, i komplikace při sestavování senátů. A
také na trable, vznikající následkem změn přísedících v průběhu dané
kauzy. Pak se leckdy musí opakovat i hlavní řízení v
trestních věcech, což celou proceduru a rozhodování nezřídka
protahuje. Právě přísedící mohou, zvlášť v komplikovanějších kauzách,
potřebovat víc času na seznámení se spisem a prostudování veškeré
směrodatné dokumentace.
Že tomu tak nejednou bývá, vím i od přátel, kteří v roli přísedících
působí. Právě od nich však znám i fakta
dokládající, že problémy spojené s účastí soudních přísedících padají nemalou
měrou i na vrub ministerstva, které z nich vyvozuje závěry proti
přísedícím. Slýchám i kritiku, jež v tom spatřuje dlouhodobé zanedbávání
povinností plynoucích z Ústavy. Snahu přísedící zrušit podezírá z toho, že se
chce zbavit i kostlivce, hrozícího vypadnout ze skříně.
Co se má na mysli konkrétně? Předně stagnace odměny za práci
přísedících, docela unikátní nejen v kategorii "čestných
funkcí". Přísedícím, kteří jsou zaměstnanci, soudy refundují
alikvotní část mzdy. Analogicky je to u lidí v pozici OSVČ. V jednom i druhém
případě to ovšem má i docela hubené limity. Odměna ostatním přísedícím se
nezměnila od roku 1996. Pouhých 150 Kč za den tak činí už téměř čtvrt
století. Průměrný plat v roce, kdy byla takto stanovena, se
rovnal 9.825 Kč. Pokud by přísedící, honorovaný touto
cestou, svou funkci vykonával po všech řekněme 21 pracovních
dní, inkasoval by paušál čítající 3.150 Kč, tedy zhruba 32
procent průměrného platu. Dnes by mu, pokud by byla dodržena stejná
proporce, náleželo asi 500 Kč za den. Daleko vyšší je i
odměna obecného zmocněnce, stanovená Ústavním soudem. O členech volebních
komisí, na něž jsou kladeny nepoměrně nižší kvalifikační nároky, už vůbec
nemluvě.
S nároky doby podle všeho nedrží krok ani odborná příprava soudních
přísedících. Pedagogičtí pracovníci - či aspoň lektoři s pedagogickým
minimem - v ní mají být úplně vyhynulým druhem. Přísedící tak většinou školí
soudci z povolání, frekvence kursů je však stále nepříznivější. V 90. letech se
konaly každý rok, později jednou za dva roky, pak dokonce jednou za tři.
Dnes tomu u některých soudů je dokonce tak, že tu školení
přísedících fakticky zaniklo už úplně, údajně proto, že jim na ně
Ministerstvo spravedlnosti odmítá uvolnit prostředky. Novým přísedícím tak
leckdy schází i kvalifikovaný výklad jejich povinností a práv. Korunu
všemu mají nasazovat i taláry, ohlodané zubem času i v přímém smyslu - a zejména
v letních měsících prozrazující i aromaticky, že čistírnou neprošly
už celou věčnost.
Kdo s takovým talárem nepraštil jednou provždy, aby se věnoval čemukoli
atraktivnějšímu i lukrativnějšímu, silné a hlavně nefalšovaně ušlechtilé
pohnutky se mu upřít dost dobře nedají. Proč se pak justice chce
zbavit právě takových lidí, kteří ji navíc znovu a znovu léčí i z její
"ponorkové nemoci"? Skutečně jen kvůli pár bagatelním starostem
navíc? Nebo se někomu jeví jako ti, kdo vidí do karet, majících
zůstat jen tajemstvím jakési uzavřené sekty - a dovést tak
"nezávislost" justice na okolní společnosti do chemicky čisté
"dokonalosti"? Že nemaluji čerty na zeď, přiznal ostatně i bývalý
ministr spravedlnosti Robert Pelikán. Z tribuny Poslanecké sněmovny, když
prezentoval svou tzv. Bílou knihu, 18. dubna 2018 o vztahu
soudců z povolání k soudním přísedícím řekl i mj. toto: "A skutečně
ve značné části justice rezonuje to, že se těch ošklivých laiků, otravných,
zbavíme a že si to konečně budeme dělat po svém a bude to konečně krásné,
nikdo nám do toho nebude kecat."
Nejsem sám, komu se honí hlavou i ještě vážnější podezření. Pojem
"justiční mafie" se nenarodil v zednické putyce, ba ani v mediálním
bulváru. Copyright na něj má to křídlo v samotném "třetím pilíři
demokracie", jež do jeho zákulisí vidí zevnitř, a ne jen z občanského
bidýlka, a s jistými věcmi se smířit nehodlá.Marie Benešová je z těch, kdo se s
tou "mafií", řečeno jejími slovy, neváhala utkat i soudně. Žezlo
ministryně spravedlnosti je teď v jejích rukou. Logika věci se zdá
napovídat, že jiný směr nabere i otázka soudních přísedících. Jejich obvinění z
mafiánských praktik jsem dosud nezaznamenal. Vy ano?