Tak jsem neodolal, abych se nevyjádřil k té debatě, která tady probíhá. Já bych rád řekl některé věci úplně jednoznačně. Já nevím o žádné politické straně, která by požadovala bezvízový styk s Tureckem. A myslím, že jsem byl u toho, když se jednalo. Jednalo se o to, že Turecko chtělo peníze. Vím, že chtělo, aby součástí balíčku o schengenském vízu, to je to turistické vízum na tři měsíce, k Ukrajině a Gruzii se také přidalo Turecko, ale nikdo to nechtěl. Co se týče České republiky, tak snad mohu prozradit, že ty důvody naší neochoty byly dány tím, že jsme vyhodnocovali, že Turecko není schopno zajistit ty bezpečnostní standardy, že tyto nároky na to, aby se zvládla celá ta bezvízová procedura, prostě jsme to pokládali, že Turecko to není schopno zvládnout. Dneska snad mohu říci ty argumenty.

Takže já si nepamatuji, že by to byla jediná politická strana, která by říkala něco jiného. A opakuji. Mluvím o tom, aby Turci měli tříměsíční turistické vízum, schengenské. Jenom o tom. Ale to nejenom Česko, ale pokud vím, tak si nepamatuji, že by tohle někdo prosazoval. Takže já myslím, že tu debatu můžeme skončit, protože tu nikdo takový není.

A další věc. Já jsem se chtěl vyjádřit k tomu, že my se bavíme o situaci na řecko-tureckých hranicích, ale mně tady jakoby pořád chybí, abychom si řekli, co je příčinou toho, co se odehrává na řecko-tureckých hranicích, a aspoň se podívali na příčiny toho, co se odehrává, a co je vlastně příčinou toho, proč se Erdogan chová, tak jak se chová. A dovolte mi, abych řekl jenom některá fakta. Turecko je stát, který má v této chvíli v Sýrii vojáky, má tam vojenské jednotky. Já bych chtěl říct velice jednoduše, protože tam má, Turecko je tam má, protože tam má své zájmy. Ten zájem je, aby se zabránilo vytvoření nějaké autonomie kurdské - to je jedna věc, která mu velice by vadila, kdyby vznikla, proto tam má vojáky. A ten druhý důvod proč má dneska Turecko vojáky v Sýrii je ten, že chtějí zabránit tomu, aby se přelila další vlna uprchlíků ze Sýrie do Turecka.

A já bych vám rád připomněl, co se stalo nedávno. Asadova armáda podporovaná Ruskem, ruským letectvem, zahájila operaci vůči Idlíbu, v té poslední enklávě, ve které se ukryli ti rebelové, moderátní, ale džihádisté, a aby dá se říct, obsadila to poslední místo v zemi, které ještě neovládá. Tahle operace vedla k tomu, že vznikla největší uprchlická vlna v Sýrii, největší od roku 2011, 248 tis. uprchlíků, takže řekněme pro zjednodušení asi milion uprchlíků, kteří se pohnuli, a kteří se pohnuli samozřejmě směrem víceméně k tureckým hranicím. Turecko ale tyto uprchlíky nepouští. V podstatě tu hranici má neprodyšně uzavřenou. Ale samozřejmě Erdogan vnímá to, že útok Asadových sil způsobil pohyb milionu uprchlíků, což je obrovská masa a všude v zahraniční můžete číst o tom, jak to tam úděsně vypadá.

A teď, co se dělo dál. Na to dal protest, Erdogan protestoval v Moskvě, protestoval proti tomu, že byly porušeny dohody ze Soči z roku 2018, kde byly stanoveny hranice, kde stojí, jak je ohraničen ten Idlíb - a kam Asad nemá postupovat. Takže on protestoval proti tomu a chtěl, aby se Asadova vojska stáhla z toho území, které dobyla, a vrátila se na tu hranici vytyčenou v Sočských dohodách roku 2018. Na to mu Rusové odpověděli, že to neudělají, a že to neudělají prostě proto, protože ta oblast Idlíbu, za kterou Turecko takto přebírá garanci, tak ve skutečnosti, že je ovládána džihádisty a islamisty. V tom Rusové tak úplně nelžou, protože je pravda, že časem se víceméně ty islamistické skupiny prosadily natolik, že víceméně ten prostor poměrně do značné míry kontrolují. Takže ten argument Rusů není úplně lichý. Abychom byli úplně spravedliví, tak vlastně opakuji, je to do značné míry pravda.

Ale ono to asi také není jednoduché, že jo, v tom prostoru, kde - já nevím, třech, čtyř milionu lidí, nějakým způsobem kontrolovat pořádek, když tam máte omezený kontingent vojáků. Takže Turci dostali od Rusů návrh. Ten návrh byl takový, aby 60 % toho území Idlíbu bylo ovládáno Asadem s tím, že ten zbytek si mohou ponechat Turci na kontrolu. Na to Turci odpověděli, že to naprosto nepřijímají. Prostě proto, protože řekli, že to by znamenalo, že tři miliony obyvatel toho Idlíbu by bylo víceméně pod kontrolou Asada, což je podle nich nepřijatelné.

Ještě připomínám, že v těch šarvátkách, v těch střetech mezi Asadem samozřejmě a Tureckem došlo k tomu, že byly zabity desítky tureckých vojáků, což je docela významný fakt, vnitropolitický fakt pro Turecko i pro Erdogana samotného. A věc, která ho určitě musí velice mu znejisťovat situaci, a činit ho velice neklidným. Této situace se pokusily využít Spojené státy americké, protože se jim rýsovala vlastně jakási kolize mezi Ruskem a Tureckem, a proto se pokusily jednat s Turky a využít té situace - my musíme mít neustále na paměti, že Turecko je náš partner v alianci, takový partner nevypočitatelný z daných důvodů a Američané v tom viděli šanci se s Turky do určité míry začít zase sbližovat na tomhle tématu.

Nicméně, myslím, že to bylo teď nedávno v Ázerbájdžánu, kde Erdogan se nechal slyšet, že všechny ty americké sliby, že jim pomohou, se nematerializovaly do ničeho konkrétního, a tím pádem jim prostě nikdo nepomůže v téhle šlamastyce. A na základě toho vlastně Turci začali znovu jednat. A samozřejmě, že máte pravdu, že nás Turci vydírají. Oni říkají neustále podle United Nations, mají na území 3,6 mil. uprchlíků, za hranicemi mají milion dalších, kteří se tam valí. A oni říkají: A kdo nám tady v tomhle co pomůže. My jim často říkáme to, co teď napsal Frankfurter Allgemeine Zeitung, který napsal, že nebudeme tahat kaštany za Turky z té kaše, kterou si tam v Sýrii upekli. Nicméně pravda je, že v této chvíli to je jediná armáda aliance, která má své vojáky v tomto prostoru, zatímco my jak víte, tam nemáme nikoho. A Američané se tváří, že už se v tom víceméně angažovat nechtějí. Takže to je jediná alianční armáda, která nějak v tomto prostoru, kde si rozděluje vliv tedy Rusko, Sýrie a dneska tedy Turecko. My tam v podstatě nejsme.

Ten důvod, proč v celé té věci taháme za menší konec, tak je prostě ten, že tam nejsme. Tak rozumíte. My třeba jsme v Afghánistánu, ale tady prostě nejsme. Je to prostor, který je pro nás klíčový, protože se z něho valí uprchlíci, stejně jako Libye. Ale ani tam prostě nějak víceméně vojensky nejsme. To si kdysi jeden ministr obrany v Itálii usmyslel, že bychom mohli dát vojáky do Libye, jestli tam chceme něco zmoci, že by potřeboval aspoň 50 tisíc. Na druhý den mu poslanci v Senátu umyli hlavu, že si to vůbec dovolil říct. Takže my tam prostě vojáky posílat nechceme. Ani do Libye ani do Sýrie. Turecko tam vojáky má. Je tam jediné. Samozřejmě má tam své zájmy a chová se dneska jako někdo, kdo se snaží stát i regionálním hegemonem - to je všechno pravda. Jeho zájmy nejsou úplně totožné s našimi. Ale nicméně je to jediná země aliance, která v této chvíli se v tomhle prostoru angažuje, který je pro nás zásadní, jak vidíte, protože se tam hodně děje, a protože se tam krájí vliv v této chvíli. Ale je to bez nás. No a Turci se vztekají.

Erdogan se vzteká, že mu nejsme schopni a ochotni pomoct. Že mu občas někdo něco slibuje, ale jinak, že jsou v tom sami. V čem je problém té Erdoganovi pozice? Já vám to řeknu také velice rychle a krátce. Erdoganova opozice po něm chce protikladné věci. Na jedné straně jeho koaliční partner po něm chce, aby byl tvrdší vůči Moskvě a vůči Damašku. To znamená, má se tam zásadně angažovat. Na druhé straně veřejnost víceméně nechce, aby byli další mrtví turečtí vojáci. Takže on je vlastně víceméně také obětí naprosto protikladných požadavků. Na jedné straně neustupovat Asadovi. A na druhé straně neztrácet vojáky. Jenom abyste si to představili. Je to možná luxus tady si to představovat. Ale já rozumím tomu, že Erdogan je v docela svízelné situaci, jak si to doma celé obhájí, tohle angažmá v Sýrii, které je těžké pro každého.

Mimochodem je těžké i pro Rusko, protože Putin také chce nechat hlasovat ústavu Rusům a potřebuje mít nějaký výsledek. Putin také to potřebuje dotáhnout do nějakého konce. A ani pro Putina to teď není úplně jednoduché to dotáhnout do konce. Takže chápete, všichni tlačí do toho, aby měli nějaký výsledek. Erdogan potřebuje ho vykázat před svým publikem doma, a je v kleštích naprosto protichůdných požadavků veřejnosti, opozice a dokonce vlastního koaličního partnera. A Putin také nemá jednoduchou situaci. A v čem je ta situace nebezpečná a proč to tady říkám? Protože to je na tom opravdu docela zajímavé a možná by to mělo být pro nás podstatné, že je tady něco, z čeho je strach, přátelé. Ten strach je z toho, že Turecko nás může takto zatáhnout do konfliktu s Ruskem.

To vás asi leckoho napadlo, že to je to, co visí ve vzduchu. O tom se také občas píše. To znamená také když už jsem citoval ten Frankfurter Allgemeine Zeitung, tak ten nedávno napsal: Nenechme se zatáhnout do konfliktu s Ruskem. Nenechme se zatáhnout do další války. Do konce války, jejíhož konce nejsme schopni dohlédnout. Já to nechci přehánět, jenom vám říkám, že to je věc, která se také debatuje a je zatraceně vážná.

Na druhé straně tady dneska nechci strašit, protože všichni asi víte, nebo kdo se tím zabýváte, že vztahy mezi Ruskem a Tureckem jsou takové zvláštní, že se střídají období konfliktů, napětí, kolizí, a pak si sednou a hledají dohodu. Takže vlastně i tady si většina expertů myslí, že i v této šlamastyce, ve které se teď situace eskaluje, může dojít k diplomatické dohodě a že se Rusové s Tureckem nějak dohodnou.

Je mi líto, že to jsou pouze Rusové s Tureckem, že my v tom nejsme nijak angažováni. To by se mi líbilo, ale prostě nejsme.

A pak je tu jedna věc, která je ale nebezpečná a o té se, přátelé, také píše, a to je to, že Erdogan si možná spočítá, že si nemůže dovolit teď ustoupit a že tu situaci opravdu vyeskaluje. I to je varianta, která je na stole. Aspoň to bychom si tu měli říci. A to nebezpečná věc. Pokud by se to stalo, tak Turecko, člen aliance, půjde dokonce do konfliktu s Ruskem. Není to něco, co je mimo hru. Měli bychom si to uvědomit. Je to vážná a docela hrozivá možnost s důsledky, které je těžké dohlédnout.

A měli bychom si možná uvědomit ještě jednu věc, kterou jsem tady už kdysi říkal, ale já ji zopakuji dneska znovu. Turecko je členem aliance, naší aliance, které jsme členem my. Je možná členem nevypočitatelným, takovým - bych řekl - který nás zlobí, řečeno jemně, někdy hodně, ale je členem aliance. A kdyby tady stál nějaký zkušený generál, nějaký, který se vyzná, tak vám řekne, že mít Turecko na své straně nebo mít ho proti sobě je pro Evropu zcela zásadní věc. Je to zcela zásadní věc strategicky, je to zcela zásadní věc pro každého, kdo uvažuje o Evropě jako o určitém celku.

Chápete? My tady mluvíme dneska o tom, jak nás Turecko štve, jak nás vydírá, ano, doslova nás vydírá. Naprosto vědomě. To všechno je pravda. A přesto mi dovolte, abych řekl, že strategicky, geopoliticky mít Turecko na své straně nebo proti sobě - každý vám řekne, to je pro Evropu úplně klíčová věc.

Takže jsme-li členy aliance, bereme to vážně se všemi minusy, plusy, problémy, které nám to nese a samozřejmě s tím zásadním, že to vytváří architekturu bezpečnosti pro Českou republiku, tak mějme na paměti, že to Turecko, které nás tak štve, je významným členem, jehož chování a jehož budoucnost ovlivňuje bezpečnost Evropy.

Takhle to prostě je. Taháme za kratší konec provazu, protože nejsme angažováni vojensky ani v Libyi jako Evropa, ani v Sýrii, a platíme za to, jak se někdy pateticky říká, že takhle nasazovat svoje vojáky nechceme a veřejně to neobhájíme. Takhle to prostě vidím já. A není z toho jednoduchá cesta.

Ale jinak podporuji to, co tady dneska debatujeme, i usnesení, které bylo navrženo.