Byli jsme nadšení ze vstupu do mezinárodních struktur – NATO a EU. Slovy Ludvíka Vaculíka, chytili jsme býka za rohy. Jenže on nás dál kope do zadku. Nenastal konec dějin. Naopak se situace výrazně zkomplikovala, a to do značné míry naším vlastním přičiněním.
Těžko můžeme naříkat, kolik dezinformací a lží je kolem nás, když jsme s nimi ani my nešetřili. Stačí vzpomenout na šestnáct let starou invazi do Iráku, k níž více než reálné přispěly vykonstruované důvody. Destabilizovali jsme arabský svět a dnes se nám to vrací. Dokonce i nástup Donalda Trampa v USA je důsledek lží a chyb etablovaných politiků. Američtí voliči dali raději přednost politice, která není jen izolacionalistická. Ona je přímo autistická, velmi špatně se s ní komunikuje. A to všechno proto, že dřívější pokusy Spojených států o nastolení nového řádu selhaly.
Nejpatrnější to je v Afghánistánu. List Washington Post otiskl rozsáhlou reportáž Craiga Whitlocka opírající se o výsledky původně neveřejné vládní generální inspekce, jež měla identifikovat chyby, jichž se USA dopustily a jichž by se měly vyvarovat do budoucnosti. Projekt stál 11 miliónů dolarů a obsahuje rozhovory se stovkami expertů.
Podle nich vojenské velení nebylo schopno v Afghánistánu definovat, s kým vlastně bojujeme a proč. Byla nepřítelem Al-Káida, nebo Tálibán? Byl Pákistán spojencem, nebo protivníkem? Co si počít s Islámským státem a různorodými zahraničními džihádisty, nehovoříc o polních velitelích v Afghánistánu podporovaných SIA? V bojových operacích nebylo možné rozlišit přátele od nepřátel. Co se týče bojeschopnosti afghánské armády a policie, panuje shoda, že nejsou schopny klást odpor Tálibánu a vůbec už nad ním zvítězit. Země se propadá do chaosu, kvete v ní korupce. V roce 2018 se Afghánistán podílel 82 % na světové produkci opia, a to pod naším dohledem.
Usáma bin Ládin se kdesi na dně oceánu musí smát. Dvacetileté přešlapování v Afghánistánu nás stálo bilion dolarů. Diví se ještě někdo tomu, když pochybuji o smyslu našeho dalšího angažmá v této zemi?
Jenže snazší, než si přiznat vlastní chyby, je trefovat se do druhých. Vadí nám především ambice Číny. Ekonomické i geopolitické. Asi jí závidíme, že peníze na rozdíl od nás vynakládá chladnokrevně a efektivně. Často slýchám, že se musíme připravit na studenou válku s ní. Tu se SSSR jsme vyhráli, byť to trvalo. Jenže Sovětský svaz nikdy neměl takovou sílu, takový vliv, takové technologie, co má Čína. Jde o civilizaci početnou, vyspělou a vlivnou. Poměřováním se s ní bychom vykrváceli.
Ano, Čína zakazuje svobodnou řeč, brutálně omezuje náboženské minority, intenzifikuje politickou kontrolu nad ekonomikou, je stále asertivnější v zahraničí. Nedávno jsem sám předčasně ukončil schůzku s čínským velvyslancem v Praze, který mi do očí beze studu tvrdil, že černá je bílá. Přesto tvrdím, že je Čína jiná než například v roce 1957, když Mao Ce-tung mluvil o tom, že proti imperialismu je nutné vést klidně i nukleární válku.
A že je zvědavá jako jiné mocnosti? Málo se ví, že v 90. letech si Čína ve Spojených státech objednala Boeingy pro svého prezidenta. USA je dodaly. A po čase Číňané s překvapením zjistili, že jsou zcela prošpikované komplikovaným odposlouchávacím zařízením. To byla velmi tvrdá lekce Číňanům, jak se s nimi obchoduje.
Dnešní Čína je pro mě obrovským zlepšením. Pozvedla stovky milionů lidí z bídy. Pomáhá udržovat mír na řadě míst planety. Vyčlenila k tomu dva a půl tisíce vojáků. Českou armádu třeba čeká spolupráce s ní v Mali. Bez Číny nepohneme ani s klimatickou krizí.
Když jsem měl kdysi asi hodinovou debatu s čtrnáctým tibetským dalajlámou, říkal mi: Prosím, proboha, mluvte s nimi, oni nejsou všichni stejní.
Vzal jsem si to k srdci už proto, že je Čína na vzestupu a já nechci, abychom upadli do Thukydidovy pasti, skvělé popsané ve známé Allisonově knize. Na této planetě se už od starého Řecka a zkřížení zbraní Athéňanů a Sparťanů opakovaně opakuje situace, kdy hegemonická mocnost, která byla nejsilnější, pomaličku klesá a upadá a objevuje se nová, která nastupuje. Výsledkem jsou krvavé války.
Předejít jim lze jenom dialogem a multilaterální politikou. Zapomeňme na bludičky unipolarismu a přestaňme se povyšovat nad země z jiného geopolitického tábora. Nepomůžeme si pošťuchováním Číny, nýbrž přesnou analýzou našich bývalých kroků a strategickou úvahou nad těmi příštími. K tomu potřebujeme silné NATO a silnou EU, ovšem v takové podobě, která si přizná minulé chyby a pokusí se je podruhé neopakovat.