Děkuji, pane místopředsedo. Dámy a pánové, přeji vám dobré poledne a dovolte mi, abych se vyjádřil také k předkládanému návrhu stavebního zákona, což je tradičně jedna z nejobtížnějších norem. Nikdy to nebývá jednoduché, ve Sněmovně projednávat stavební zákon. A samozřejmě jednoduché to zřejmě nebude ani nyní. Já se k tomu teď hlásím proto, že Ministerstvo kultury, tento rezort patří mezi ty, které budou dopady nové stavební legislativy ovlivněny docela zásadním způsobem. Takže mi dovolte, abych vás informoval o tom, jak jsem se vlastně začal poměrně už v takové pokročilé fázi zabývat tou přípravou nového stavebního zákona.
Rád bych tady řekl, že snad je jasné, že právě Ministerstvo kultury je to, které musí hledět na to, aby v té nové podobě byla v určité rovnováze ochrana zájmů rozvoje, individuálních zájmů a na druhé straně zájmu veřejného. Věřím, že se tady ve Sněmovně shodneme na tom, že veřejný zájem reprezentovaný Ministerstvem kultury je tady docela zásadní, protože jsem přesvědčen, že všichni chápeme, že všichni žijeme v krajině, která je formována člověkem a v níž právě to hmotné kulturní dědictví je poměrně významnou součástí naší identity. Všechny ty věže radnic, kostelů, kaple a kovárny, to všechno je poměrně významně součástí, vlastně vytváří kvalitu našeho života a je to to, podle čeho vlastně poznáváme to místo, ve kterém se třeba cítíme doma. Proto si myslím, že veřejný zájem je něco, na čem bychom se měli shodnout, a pokud tedy provádíme změny, tak by měl být tady poměrně zásadně chráněn a měli bychom také na tom ve Sněmovně najít shodu, kde jsou ty hranice, které by neměly být překročeny při vyváření stavebního zákona nového.
Jenom bych chtěl upozornit na jednu věc, že pokud se mluví tedy o památkové péči jako něčem, co souvisí s tím problémem rychlosti stavebních řízení, tak já si myslím, že památková péče by neměla být vnímána jako něco, co zásadním způsobem ovlivňuje rychlost stavebních řízení v ČR. To znamená, já to neberu tak, že to je to, s čím se musíme vypořádat prioritně, má-li se stavební řízení výrazně zrychlit. Já to chci doložit jednak tím, že velikost chráněného území památkových zón v ČR tvoří jenom asi 1,4 % toho celého území, na které se vztahuje účinnost stavebního zákona. Takže je to poměrně nepatrný zlomek, i když vím, že to je někdy ve významných místech nebo v atraktivních místech, ale není to rozhodně zásadní věc z hlediska celkové plochy, na kterou stavební zákon působí.
A druhá věc je, já nezpochybňuji to, že památková péče - sám jsem se setkal s případy, kdy s ní lidé nemají dobrou zkušenost. Takže vím, že to existuje, ale to snižování administrativní zátěže tady se dá dělat také jinak. To nemusí být zrovna řešeno ve stavebním zákonu. Já mám na mysli třeba plány ochrany. Pokud chcete, aby se omezila nutnost vydávání povolení, tak stačí vypracovávat ony plány ochrany historických měst a míst. Vím, že jich je velice málo, protože na to nejsou finance. Právě proto my se dnes snažíme změnit způsob financování, aby to bylo dosažitelné pro daleko víc míst, krajů a měst. Takže to je jeden nástroj.
A druhý samozřejmě, který by mohl snižovat administrativní zátěž, to je nový památkový zákon. To je další nástroj, kterým můžeme pomoci snižovat administrativní zátěž v této oblasti, aniž by se to muselo řešit ve stavebním zákonu. A to jsou věci, které jsou v chodu. I když přípravu památkového zákona jsme pozastavili právě proto, že pro nás je důležité teď vidět, jak dopadne práce na zákonu stavebním, a od toho se pak může odvozovat ta podoba památkového zákona. Takže to říkám, předesílám, že není třeba utiskovat památkovou péči kvůli tomu, abychom zásadně zrychlili stavební řízení, protože si myslím, že to není ten hlavní problém. Ty jsou podle mě jinde.
A opakuji, takže mně jde o veřejný zájem. S tím jsem do toho vstupoval, jak jsem řekl, už v určité pokročilé fázi přípravy toho zákona a už na tom věcném záměru zákona musím říct, že jsem viděl poměrně velké množství rizik a docela vážných problémů právě pro tu ochranu kulturního dědictví. Kdybych měl jenom zrekapitulovat, kde jsem viděl největší rizika, tak to bylo jednak, že jsem se obával, aby nová podoba stavebního zákona nezkomplikovala možnosti kontroly nebo vůbec nezbavila možnosti kontroly těch takových automaticky generovaných rozhodnutí. Druhá věc byla nejistota, zda ten Nejvyšší stavební úřad bude skutečně hájit zájem na ochranu kulturního dědictví. Další konkrétní problém, který mohu zmínit, je, že v té podobě, v tom věcném záměru to vypadalo, že dochází k vyřazení památkové péče například při posuzování demolic v chráněných územích. Další problém, který mi připadal jako rizikový, bylo to, že územní analytické podklady byly označeny jako nezávazné podklady, to znamená, na které se může a nemusí brát zřetel. A pak ještě jednu věc bych zmínil, kterou jsem chápal jako riziko, a to bylo to, že nebylo garantováno dodržení mezinárodních úmluv - celosvětových i evropských.
Takže tahle vážná rizika mě vedla k jednání, které jsme absolvovali s paní ministryní Dostálovou, a ta jednání vlastně vyústila do určitého kompromisu, na kterém jsme se dohodli. To neznamená, že v současné době je ten zákon v podobě, která by nevstupovala - ona vstupuje docela zásadně do té podoby památkové péče, ten stávající návrh přinese docela zásadní změny, zejména ve 450 ochranných pásmech včetně zajímavého samozřejmě ochranného pásma Prahy. Tam má gesce památkového úřadu přejít na Nejvyšší stavební úřad. To je, když to zjednoduším, jedna z těch zásadních změn, ke kterým v oblasti památkové péče v tom návrhu stavebního zákona dochází. To je také ten důvod, proč jsme, jak už jsem řekl, pozastavili přípravu zákona o památkové péči, protože tady vzniká v něčem úplně nová situace.
Je to tedy zásadní změna. Říkám, že to je kompromis. A já jsem to chápal tak, že to je taková ta nejzazší hranice, na kterou můžeme my v té památkové péči ustoupit. S tím, že je pro mě teď velice důležité, jak bude probíhat další debata tady ve výborech a ve Sněmovně, protože beru to tak, jako určitou dohodu, kterou jsme učinili s ministryní pro místní rozvoj, která bude respektována i v těch jednáních a jakousi hranici, za kterou se už nepůjde.
Rozumíte? Protože pokud by tady při projednávání ve Sněmovně, došlo k tomu, že by se tato hranice překročila - já jsem viděl takové nápady třeba, že místo ochrany současných 44 tisíc nemovitých kulturních památek a 600 chráněných území, by se to mohlo zredukovat jenom na ochranu 320 národních kulturních památek a 14 lokalit na seznamu světového dědictví UNESCO, že pokud by takhle dramaticky se třeba měla změnit ta ochrana, pak si myslím, že by mohla docela ztrácet smysl. Takže já to jenom říkám, že všechny ty debaty jsou debaty, které tady budou probíhat, jsou pro mě teď velice důležité.
A já předpokládám, že budou respektovat to, na čem jsme se s paní ministryní dohodli. Protože v opačném případě by podle mě to byla nejenom rizika, ale mohlo by to znamenat obrovské škody právě na ochraně kulturního dědictví v naší zemi, což věřím, že je nepřípustné. Takže jsem si vědom toho, jak obtížná bude debata, ale zároveň říkám, pro mě je naprosto zásadní, aby se držel ten kompromis, na kterém jsem se s paní ministryní dohodl, protože je to pro mě to nejzazší, co lze akceptovat, pokud máme v této zemi mluvit o efektivní a smysluplné památkové péči a ochraně. A pokud je tady shoda, že to je něco, na čem musíme trvat. Děkuji.
