představte si, když mi bylo 12 let, tak se mí rodiče rozhodli, že se pojedeme podívat do Prahy. To byla moje úplně první cesta do Prahy, já jsem Ostravák. Do té doby jsem se nejdále dostal do Radslavic u Přerova. A teď najednou v těch 12 letech dokonce jsme vyrazili vlakem do Prahy. To byl opravdu můj veliký životní zážitek. V tom vlaku, si nedovedete představit, jsem si ještě četl poslední věci o historii Prahy, ve 12 letech, a když jsme přijeli tady k tomu tunelu, tak jsem ležel v tom okně a poprvé jsem uviděl hlavní město země. Tak opravdu si toto dodneška pamatuji, protože to pro mě byla strašně působivá věc a mám dojem, že všichni v tom kupé z toho měli zábavu, když mě pozorovali ti cizí lidé.
No a teď si představte, co ještě napadlo moje rodiče. Oni, když jsme přijeli do té Prahy, tak jsme jezdili tramvají, vezli mě na Výstaviště a tam jsme navštívili Maroldovo panoráma Bitvy u Lipan. A přiznám se vám, že to panoráma té Bitvy u Lipan, které si také pamatuji, mi připomíná ten dnešní den. Tady se měla dneska sehrát bitva poměrně zásadní o důvěře a nedůvěře vládě. A víte, jak to tam na tom panoramatu vypadá? Tam je ta historická, se říká, zrada Jana Čapka ze Sán, který se, když se sešikovaly ty bitevní voje proti sobě, tak ten Jan Čapek ze Sán, jeho jízda se prostě najednou dala na ústup a ustoupila ke Kolínu. Petr Čornej píše, že to byl, ne že to nebyla zrada, že to byl chladnokrevný profesčin profesionálů, což se docela hodí, tedy dá se říct, i tady. I tady jsme vlastně po sešikování bitvy ráno byli svědky chladnokrevného postupu profesionálů směrem ke Kolínu nebo já nevím, kam přesně ustoupili. Čímž se dá říct, že podle mě jako v případě té bitvy u Lipan zřejmě bitva se už vyvíjí určitým směrem, řekněme podobně tady ta strana radikální, která mluví o pravdě a chtěla sekat hlavy, tak zřejmě tedy dneska se ty hlavy sekat nebudou.
A já se snažím pochopit, proč tady dneska jsme. Protože nedůvěra vládě je určitý institut, předpokládám, že se dají popsat situace, kdy má smysl dávat nedůvěru vládě. Dovolte mi, abych o tom zauvažoval, tedy když tady všichni mluví už tak dlouze. Nedůvěra vládě by se měla dělat uprostřed období, kdy se zjistí, že je příliš mnoho výhrad vůči té vládě, zformuje se vůči ní alternativa a řekne se: chceme jinou vládu, hlasuje se nedůvěra a provede se změna a sestaví se nějaká jiná formace, která se dá dohromady a nahradí tu vládu. Dovolím si tvrdit, nejsa ústavní právník, že Ústava předpokládá, že se vláda vymění po vyslovení nedůvěry. Když se prostě vysloví nedůvěra, tak podle Ústavy má dojít k výměně vlády. A tak by měl uvažovat každý, kdo tu nedůvěru vyvolává. A je to legitimní, všechno v pořádku.
Proč se vyvolává nedůvěra čtyři měsíce před volbami, se ptám. Podle mě jedině v případě to má smysl, kdyby došlo k nějakému zásadnímu skandálnímu novému faktu, zjistilo se, že ministr spolupracuje s mafií nebo premiér nebo prostě je tady nějaká nová skutečnost nebo něco, co by se tady vyjevilo dneska v tomhle boji tedy a řeklo by se: tady je nová skutečnost, s tou není možné, aby tato vláda pokračovala a na základě toho budeme hlasovat nedůvěru vládě a musíme provést nějakou změnu. Ale domnívám se, že čtyři měsíce před volbami by to rozhodně měla být takováto zásadní věc. A rozumíte, tady se dovolávají různých principů řečníci, ale já se dovolávám principu ústavnosti a říkám, že ta ústavnost, která musí být chráněna, aby to tady nebyl trhací kalendář ty věci, tak ta ústavnost znamená, že nedůvěra se vyhlašuje, když je určitá alternativa připravená. A je to strašně důležité, aby byla připravená a aby byla reálná, protože přece je to strašně vážná věc, když se ta země znejistí.
Tady pan poslanec Bartoš řekl takovou větu: že tato vláda už nic nového nepřináší. Rozumíte, je to tedy ten klíčový důvod, že už nic nového nepřináší tato vláda? To má být důvod k tomu, abychom dneska tady trávili hlasováním o nedůvěře vládě? Přitom stejně tak pan předseda Bartoš řekl, že nedůvěrou práce nekončí. To je zajímavá myšlenka. To znamená co? Že kdybychom tedy tu nedůvěru dostali, tak že se máme tvářit jakoby nic a pokračovat, že se nic neděje? Nebo jak to bylo myšleno.
Rozumíte, mě jde o to, jestli opozice, když se k tomuto uchýlila, jestli věděla, co dělá. Co vlastně opozice chce dneska? Kromě toho samozřejmě že tepe vládu, to je dobře, to tady slyšíme ze všech stran. Ale co je cílem toho cvičení? Kam to cvičení mělo mířit? Kdyby ta nedůvěra třeba byla opravdu vyhlášena. Co by se pak dělo? Ví to někdo? Jestli to nikdo neví, tak to je pěkný hazard, tedy. Tak se tady prostě jako vyhodí vláda a něco se bude dít.
Slyšel jsem takovou úvahu pana poslance Jurečky, který tady dlouho mluvil, že by měla být sestavena nějaká pestrobarevná vláda, na které by se také všichni nějak podíleli, nebo něco takového. To je jako legrace, nebo jenom chiméra pana Jurečky? Nebo to myslí někdo vážně, nebo si to někdo z vás umí představit, že by se prezident ujal role sestavování pestrobarevné vlády, do které byste vy dostávali... To je přece úplně směšné. To je úroveň představy, se kterou se do toho šlo?
(Reaguje na poznámku z lavic opozice, že také kdysi iniciovali odvolání vlády.) Samozřejmě vy máte asi na mysli odvolávání vlády, kdyby byla odvolána vláda za předsedy Topolánka. Absolutně, já jsem si toho samozřejmě vědom. A dokonce vám rovnou řeknu, že to byla tehdy chyba, kterou jsme udělali. Samozřejmě, že jsme udělali chybu. A víte proč? Protože nám potom klesly preference, protože jsme zjistili, že když se udělá úřednická vláda, tak potom za to zaplatíte a ty volby prohrajete.
Dokonce si myslím tím pádem, že jsme vám předvedli, jak to nefunguje. Tak jste si z toho mohli vzít poučení a mohli jste si říct, že tohle se prostě nevyplácí. Proč mi to připomínáte? Vám se to mělo připomenout. Vy jste si na to měli vzpomenout, že tady už dvakrát se stalo to, co vy děláte. Že byla vyhlášena nedůvěra. (Potlesk poslanců vládní koalice.) Zkuste mi ještě něco podobného připomenout, já vám to ještě lépe vysvětlím.
Prostě tohle je dokonalý příklad toho, co my jsme provedli, jak se to prostě nevyplatí. Tak mi odpovězte na otázku, proč to tedy opakujete, když si to dokonce, jak vidím, pamatujete? Já tomu nerozumím. Tak vám to tedy vysvětluji ještě jednou. Nevyplácí se to. Takže vy jste šli do akce, která je neúspěšná v obou ohledech. Kdyby se nedůvěra vyhlásila, tak jste to vlastně takto projeli, jak jste mi tady ukázal a kdybyste neuspěli, tak je to vlastně také porážka. Vysvětlete mi, proč opozice jde do operace, v níž prohrává na obě strany? Já tomu nerozumím. Byl bych rád, kdyby místo toho tepání vlády, které vám jde dobře, kdybyste vysvětlili, o co vám vlastně jde a proč to spustili? Proč se tím máme tady v tomhle horkém dni celý den zabývat?
Já bych měl teď pravděpodobně jako ministr té vlády říkat, co všechno dělám, jak je to nenahraditelné a že když to teď bude nedůvěra, tak se to všechno sesype. Ale já nevím, jestli to někoho zajímá. Já mám totiž pocit, že v tomhle hlasování o nedůvěře vůbec o vládu nejde. Mám pocit, že jde o opozici. Ona je hlavním tématem. Nemám pravdu, že jde hlavně o vás? Že ten hlavní problém prostě je v tom, že lidi se bohužel starají o svoje zaměstnání a starají se o zdraví a vy potřebujete připoutat jejich pozornost, tak tady musí zaznít několik super radikálních názorů a vlastně jde o to, kdo z vás bude mít dneska tady prim. Nejde o to víc, než o tu kritiku vlády?
Chápete, je to tak opravdu, že mám něco vysvětlovat, nebo teď vlastně na tom vůbec nezáleží, co dělám jako ministr, ani moji kolegové na tom moc nezáleží. Protože jde vlastně o něco jiného. Jde o to, že vy tady teď předvedete několik vystoupení, ve kterých půjde o to, kdo bude mít nejsilnější slova. Takže vlastně to všichni tuší. Jsme před těm volbami a to je zřejmě smysl toho cvičení. Tak mi vyvraťte, že to není pravda. Z toho vás tedy podezírám, to tady rovnou říkám.
No a víte, je tady jedna věc, která mě mrzí a to je to, že my vlastně ještě té krize nejme úplně venku. Řeknu vám několik problémů, které mi připadají docela vážné a skoro bych si přál, aby místo toho, abyste se tady předháněli v tom, jak to vláda všechno zpackala, kdybychom uvažovali o tom, co si s tím počneme. Třeba to, že jsme tady společně dali dohromady s vámi pandemický zákon, protože jste nám nechtěli schvalovat nouzový stav, tak jste nás k tomu donutili, abychom dali dohromady pandemický zákon. A teď po posledních výrocích Nejvyššího správního soudu prostě zjišťujeme, že ten pandemický zákon nepostačuje.
A teď si představte, co se stane, když se v září ta pandemie vrátí, co nemůžeme stoprocentně vyloučit. Tak přece to není zas taková dneska zábava, abychom si tady hráli nějaká cvičení. My bychom měli na tohle reagovat a měli bychom být schopni se o tom bavit. Když jste řekli, že nemůžeme používat nouzový stav a tvrdilo se, že pandemický zákon to nahradí - a teď to vypadá, že ne - tak máme vážnější problémy.
Máme problém třeba naočkovat lidi, přesvědčit je, že to stojí za to. A to bychom skoro spíš měli dělat společně, než se tady přetahovat a dokazovat, kdo má silnější výrazy. Měli bychom se dohodnout na tom, že je tady nějaký postup, který by bylo dobré v té zemi držet. Měli bychom se snažit, aby mu lidé důvěřovali a měli bychom se snažit, abychom se připravili na to, co kdyby se to nedej bůh na podzim vrátilo. Tohle je možná vážnější, než všechny volby. Přece to nechceme zažít znovu?
Teď jsem slyšel, četl, výrok Nejvyššího správního soudu, ve kterém se píše o těch základních školách, že ani ty nemáme právo uzavřít. Chápete, to můžete stokrát tady říkat, že jsme neschopní. Ale jak jsme měli vědět, že když to ta vláda v dubnu minulého roku nechala, tak že to prostě za rok najednou Nejvyšší správní soud rozhodne, že to myslel jinak. Pro mě je dneska dost těžké čekat, nebo se srovnávat s tím, jak nám Nejvyšší správní soud rozmetává to, co chápu, že už asi právníci pokládali za bezpečné, ale zdá se, že to nestačí.
Ale opakuji, to není jenom nějaká prázdná disputace. Tady jde o to, že jestli něco nevymyslíme, tak se nám může stát, že budeme najednou v září bezbranní. A my bychom se měli o tomhle bavit. My nejsme za vodou. Já vím, že to teď vypadá lépe - zaplať pánbůh a jsem tomu strašně rád - ale nejsme za vodou.
Takže propadneme tedy jako tomu, že jsme před těmi volbami , ale potom pánbůh ochraňuj obyvatele této země. Proto mi připadá, že není tak jedno, co se tady dneska děje. A proto mi vadí, když je to prostě neplodné, když mi to připadá, že to nevede. Že místo toho, abychom hledali dohodu na věcech, které jsou důležité, tak místo toho tady posloucháme samozřejmě celou sérii věcí, které víceméně už známe. Já nepopírám chyby vlády, nepopírám nedokonalost, vím, že máte v řadě věcí třeba i pravdu. Ale jde o to, jestli má smysl tohle cvičení. Když ve skutečnosti tady je opravdu role státu, která v této chvíli pořád ještě je strašně významná. Jak v oblasti ekonomiky, tak v oblasti ochrany zdraví.
A prostě mi připadá, že takovýto cvičením, které nemá smysl, které nemá cíl, se to prostě strašně všechno znejisťuje. I ten občan se znejisťuje. Nebo jestli máte pocit, že má radost z toho dnešního jednání, tak se pletete. Protože mě prostě připadá jako hlavní problém to - neúspěchy vlády. Já bych tady mluvil dneska o neúspěších opozice. Dnešek je o problému opozice a o vážných neúspěších opozice. Zamyslete se nad tím. Opozice má velkou a významnou roli v parlamentním systému. A je strašně důležité, jak opozice tuto roli plní. A ještě důležitější to je v době, kdy je právě taková krizová situace.
Strašně záleží na tom, co děláte. Jestli se scházíte na Karlově mostě a budete tak zase pořádat nějaké hody a podobně. Strašně důležité je, co v té Sněmovně říkáte. Když nám v jednu dobu nutíte, abychom uvolňovali a když uvolníme, tak nás tlučete po hlavě, že jsme uvolnili. Chápete, není možné to tady takhle vypouštět. A dnešek je podobných gejzírů plný, které jsme tady slyšeli už mnohokrát. A vy víte dobře, že já jsem politik, který se bude vždycky bavit s každým, kdo přijde. A je tady takových v té vládě, o kterých jsem si jist, že jsou s vámi připraveni vést rozhovor.
Dneska je doba taková, že bychom si měli uvědomovat, co nás ještě čeká. Proto říkám, že by i opozice měla zvažovat své neúspěchy a poučit se z nich, než bude pozdě.
