Teď bych vám rád předložil Mezinárodní úmluvu o ochraně všech osob před nuceným zmizením. Ona byla schválena Valným shromážděním OSN v prosinci 2006.
V platnost vstoupila v roce 2010 a já vás žádám o vyslovení souhlasu s ratifikací, kde by to nyní měla učinit Česká republika.
Vláda vyslovila souhlas s ratifikací úmluvy dne 8. června 2016 a já jsem na základě zmocnění, které jsem měl od vlády tuto úmluvu oficiálně podepsal, dne 19. července 2016, tedy teprve poměrně nedávno v New Yorku v sídle OSN a nyní po podepsání žádám o souhlas vás o ratifikaci Parlamentu ČR.
Tato úmluva je součástí základních lidsko-právních úmluv OSN. Definuje pojem, který už jsem tady zmínil, nucené zmizení. Co to je nucené zmizení? Je to zbavení osobní svobody nějakou státní mocí nebo provedené s tolerancí státní moci, s tím, že státní moc odmítne fakt zbavení osobní svobody svého občana uznat nebo jej dokonce utají včetně místa pobytu zmizelé osoby. A zároveň k tomu patří, že dotyčnému, kterému se to stane, pokud třeba i tento stav pomine, nepřizná se mu žádná právní ochrana ani v té době, ani potom, někdy zmizení je trvalé, jak asi dobře tušíte.
Úmluva, kterou tady máme ratifikovat, zavazuje smluvní strany postihovat nucené zmizení, to znamená země, které to přijmou, se zavazují, že podobné zbavení osobní svobody občanů bude něco, co bude právně postižitelné, že to je samozřejmě něco, co se dít nesmí a nemá. A vzniká tím určitá páka na to, aby se něčemu podobnému do budoucna čelilo a aby přibývalo zemí, které tím dávají jasně najevo postoj k nuceným zmizením.
Existuje pak také určitý systém kontroly plnění závazků smluvních stran, který zřizuje úmluva tím, že vytváří Výbor k nuceným zmizením. Tento výbor již několik let úspěšně funguje v systému OSN, takže to už je něco, co je reálné.
Co my tady můžeme udělat a hlavní přínos, který můžeme mít my jako Česká republika k úmluvě, je to, že jí v této chvíli vyjádříme podporu. V řadě částí světa představuje toto zmizení, někdy dokonce i masové, bohužel docela běžný jev a myslím si, že je naprosto správné požadovat jeho potrestání a především i jakousi prevenci proti tomu, aby se to pokládalo za běžnou věc.
Kdybych měl zmínit, kde k tomu v poslední době docházelo, tak bohužel i docela blízko, v Jugoslávii, docházelo masově k nuceným zmizením, docházelo k nim také ve válce nejenom v Jugoslávii, ale také v Čečensku. V posledních deseti letech tisíce případů nuceného zmizení byly v Kolumbii, v Kongu, v Barmě, na Srí Lance. Nyní evidujeme také podezření spáchání nuceného zmizení na Ukrajině v oblasti Krymu a také na Ukrajině v oblasti Donbasu. V lednu 2016 výbor, o kterém jsem mluvil, který se zabývá nucenými zmizeními ústy komisaře OSN pro lidská práva informoval o 44 000 individuálních případů nuceného zmizení z celkem 88 států. Zmínil bych třeba Sýrii, protože o Sýrii se v poslední době hodně zajímáme, tak tam samozřejmě zmizely desetitisíce osob. Je vám asi jasné, že je to tam masové. A jsou to samozřejmě i další země – Irák, Írán, Nigérie, Kamerun, Čad, Niger, Burundi. Je to bohužel 88 zemí a jedná se o desetitisíce lidí.
Máme zde pokus toto právně postihnout a upozorňovat na to a požadovat potrestání. Celkem se smluvními stranami úmluvy, o které mluvím, stalo 53 členských států OSN, 96 podepsalo tuto úmluvu a ratifikací se přiřadíme i mezi členské státy Evropské unie, které již úmluvu ratifikovaly. V začátku října 2016 se stalo smluvními stranami už celkem 12 členských států EU, dalších 12 včetně České republiky úmluvu podepsalo.
Mohu vám ještě sdělit, že tato úmluva a její sjednání nemá vliv na státní rozpočet. Jsem přesvědčen, že je v souladu s ústavním pořádkem a se všemi ostatními součástmi právního řádu ČR i s mezinárodně právními závazky, které dnes máme, stejně tak jako s právem EU. Dle mého názoru nebude nutné, když úmluvu ratifikujeme, přistoupit k řádným změnám národní legislativy. Myslím si, že to je nástroj k posílení ochrany lidských práv a měli bychom to podpořit.
