V posledních letech Rusko potichu zkoušelo, jak moc je Západ ochoten tolerovat to, kam až může Moskva ve své mocenské politice zajít. Tato strategie má několik důsledků: Rusko nadále nelegálně ovládá části Gruzie, úspěšně anektovalo Krym, pokračuje v podpoře proruských separatistů na východě Ukrajiny, nemluvě o narušování vzdušného prostoru nad Velkou Británií, Pobaltím, či Tureckem, které nakonec vedlo k sestřelení ruské stíhačky. Ruské angažmá v Sýrii také nenese žádné pozitivní dopady, neboť zapojení do konfliktu na straně Asadova režimu sebou nepřináší kýžený boj proti terorismu, nýbrž značné civilní oběti. Nemluvě o tom, že za poslední měsíc ruské letecké útoky v Sýrii donutily další tisíce lidí opustit své domovy. Pořád si budeme myslet, že to Rusko myslí s námi vlastně dobře?
Bohužel, proměnilo se i samotné mezinárodněpolitické klima. Na jedné straně máme starou nemocnou velmoc, která se nikdy nebyla schopna vyrovnat se ztrátou své moci po pádu berlínské zdi. Na druhou stranu zde máme USA, které se z mnoha důvodů stahuje nejenom z oblasti Blízkého východu, ale i ze střední a východní Evropy. Utvrdil mě v tom nejen Dmitrij Medvěděv, jehož výrok o možnosti nové Studené války nebyl americkými kolegy nijak výrazně komentován, ale i žádná reakce na to, že si Rusko v Sýrii dělá de facto, co se mu zachce, bez ohledu na lidské ztráty. V budoucnu by se tak mohlo stát, že jakákoli pomoc od Spojených států by nemusela být samozřejmá.
Nesmíme zapomínat na to, že Rusko je revisionistická, silně nacionalizovaná země s obrovským vojenským potenciálem, které by rozpad Evropy přinesl největší prospěch. K tomu nám napovídá všudypřítomná ruská propaganda, která je z internetových zdrojů stále častější a cílenější. Antiamerická a antibruselská rétorika, či hrozby z islamizace Evropy v naší společnosti vzbuzují jen to nejhorší. Ruská informační válka nachází bohužel živnou půdu v naší společnosti. Proti té je třeba začít koordinovaněji bojovat a nebát se do toho boje dát peníze.
Co tedy v této situaci dělat? V žádném případě nesnižovat sankce proti Ruské federaci, dokud nezačne dodržovat mezinárodní právo (vrátí anektovaná území zpět suverénním státům), které sice kulhá na obě nohy, ale stále tu je. Nebrat celoevropské navyšování rozpočtů na obranu jako pouhou formalitu (s tím, kolik za poslední roky vynaložilo na armádu peněz Rusko, se nemůžeme rovnat. A nakonec si přestat už konečně myslet, že Česká republika by mohla mít šanci ve světě jako samostatná "velmoc". Vždycky tu byl, je a bude nějaký celek, kterého budeme součástí. A pokud si mám vybrat mezi tím, zda chci být v ne úplně ve všem dokonalém celku EU, Ruska či islámského světa, vyberu si EU. A nepochybuji, že by si většina vybrala jinak.
Psáno pro blog.idnes.cz
