Američané se rozhodli oslabit sílící Rusko, a to přesto, že je Rusové podpořili v řadě mezinárodních krizí. Ruská diplomacie vloni vytáhla Američany ze slepé uličky v Sýrii, kryla jim záda po 11. září 2001 i v dalších střetech s mezinárodním terorismem, např. v Iráku, Afghánistánu nebo během útoků na americké ambasády ve východní Africe. Za celým protiruským tažením je vidět rukopis Zbigniewa Brzezinského, který radil několika prezidentům, je klíčovou postavou v poradenském týmu Obamy a který vždy opakoval, že nelze dovolit sblížení Ruska a Ukrajiny, protože Rusko s Ukrajinou bude supervelmoc. A tak Američané nacpali do propagandistické a dezinformační kampaně 5 miliard dolarů (jak uvádí např. veterán amerických administrativ Paul Craig Roberts, nebo to potvrzuje prořeknutí Victorie Nuland ze Státního departementu v rozhovoru s velvyslancem Pyattem v Kyjevě), z nichž se platily i pravicové bojůvky na Majdanu.

Ukrajina prožívá dlouhodobě těžkou ekonomickou krizi. Zahraniční dluh činí asi 40% HDP, ale to by nebylo zlé. Špatná je skladba dluhu a časový profil jeho splácení. Když vypukla krize, Ukrajina potřebovala nějakých 160 miliard dolarů, aby se dostala z ekonomické propasti. Dnes, po pádu Janukovyče, musí sehnat do měsíce 15 miliard dolarů, aby odvrátila bankrot, který ji už jednou minul jen o vlásek. Putin a Janukovyč se na jednání v Moskvě dohodli, že Rusko Ukrajině potřebných 15 mld. dolarů půjčí, k tomu sjednali nižší ceny plynu a snazší přístup ukrajinského zboží na ruský trh. Zapůjčeny zatím byly jen 3 miliardy, protože do nového protiruského režimu Rusko logicky investovat nebude a nemá důvod dodávat mu ani zlevněný plyn, ani umožňovat volný přístup ukrajinského zboží na ruský trh, jako tomu bylo dosud. 

Ekonomika Ukrajiny je extrémně nezdravá. Padla řada průmyslových výrob, nezaměstnanost je sice 7,6 %, ale z 20 milionů ekonomicky aktivních lidí je zaměstnanců jen zhruba polovina. Za tím je skrytá nezaměstnanost, práce načerno a ti, kteří zaměstnávají sebe sama. Ve struktuře příjmů činí oficiální mzdy od zaměstnavatelů jen 40% finančních prostředků. Výběr daní- škoda mluvit. Jestliže většina lidí jen přežívá, oligarchové neskutečně zbohatli. Stovka nejbohatších Ukrajinců v čele s Rinatem Achmetovem vlastní 38% národního bohatství, zatímco v Rusku je to 20% a ve vyspělých evropských zemích přibližně 10%. Dále- sám Achmetov má víc, než zbytek první desítky, která má zase polovinu majetku první stovky. Nerovnost je tedy i uvnitř oligarchické elity, která si kupuje politiky a média. Otřesná nerovnost mezi oligarchy a zbytkem populace je jedním z klíčových faktorů krize.

Spouštěcím mechanismem krize byl spor o podepsání Asociační dohody s EU ve Vilniusu. Brusel postavil ukrajinské vedení před neřešitelnou situaci. Dal jim ultimátum: buď Asociační dohoda s námi, nebo spolupráce s Moskvou. Janukovyč chtěl politiku dvou azimutů, ale to Brusel vyloučil.1200 stran Asociační dohody obsahovalo hlavně podmínky, které musí splnit Ukrajina. Dohoda požadovala okamžitý přístup evropského zboží na ukrajinský trh, ale pro ukrajinské zboží do EU to neplatilo, to by muselo čekat na schválení EU, že splňuje evropské standardy. Dohoda obsahovala i bezpečnostní klauzule, připoutávající Ukrajinu k NATO a k evropským bezpečnostním strukturám. Podpis Asociační dohody by postavil Kyjev proti Moskvě.  Moskva reagovala jednoduše. Na dva dny vyzkoušela jiný model přeshraničního obchodu, vycházející z toho, že Ukrajina už nepatří k tzv. blízkému zahraničí. Znamenalo to přísnější celní pravidla, důslednou kontrolu nákladů, byrokratické formality. Do Ruska jde 60-80% ukrajinského exportu. Tento trh Ukrajina nahradit jiným trhem nemůže. Výsledky zkoušky sice ukázaly, že by ani Ruská federace nevyšla beze ztrát, ale pro Ukrajinu by byl nový režim zničující. Janukovyč tedy nakonec Asociační dohodu nepodepsal. A to i přesto, že ho k tomu tlačil klíčový sponzor jeho Strany regionů Rinat Achmetov, který by se svými oligarchistickými kolegy otočením exportu na Západ vydělal prý až 700 milionů dolarů.  

Málo se mluví o tom, že před rozkolísáním Janukovyčova režimu došlo k oslabení vazeb mezi Janukovyčem a oligarchy. Oligarchů je tolik, že žádný nemá vysloveně dominantní pozici a jejich moc je roztříštěná. Zároveň jich ale není tolik, aby jejich roztříštěnost umožnila centru kontrolu nad nimi. Oligarchové vyvážejí zboží s nízkou přidanou hodnotou, a to hlavně na Západ. Významný byl rok 2012, kdy poklesly zisky průmyslu (hlavně těžkého průmyslu, chemického průmyslu a ocelářství). To zvýšilo ještě více roli oligarchů. Došlo k rozkolu mezi Janukovyčovou skupinou a Achmetovem, i když o otevřeném konfliktu nelze mluvit. Naopak, jakýsi obchodně-politický kšeft mezi nimi nastal a nejvlivnější oligarchové Kolomojskij a Porošenko se ocitli mimo hru. Proti prezidentovi šli prozápadní oligarchové, třeba Viktor Pinčuk nebo Igor Kolomojskij (jeho skupina vyváží do EU dvakrát víc než do Ruska). Kolomojskij už kdysi podporoval „oranžovou revoluci“ Viktora Juščenka a nyní finančně stojí za krajním, fašizujícím nacionalistou Olehem Ťahnybokem.Oligarchové čerpají podporu i mezi fotbalovými fanoušky: Kolomojskému patří například kyjevské Dynamo. Porošenko poskytl Majdanu televizi Pátý kanál, který sehrál v převratu podobnou roli jako v arabském světě televize Al-Džazíra nebo Al-Arabíja. Porošensko je prozápadní, pro NATO a pro EU, ale on i jeho otec Olexij čelí propadu svých průmyslových a strojírenských podniků. A tak se spoléhá i na podivné obchody s alkoholem a s kontrolou střelných zbraní. Jiný oligarcha, Dmytro Firtaš, se rozešel s Janukovyčem, protože mu z partnerství s ním nevyplynuly zisky. Proto dal svůj televizní kanál Inter do služeb „demokratické opozice“ a jeho favoritem je Vitalij Kličko. Do médií proudí západní, zejména americké finanční prostředky, a lidé s nimi spjatí své angažmá už jen obtížně skrývají. A Oleksand Daniljuk, mimochodem britský státní příslušník, který zorganizoval obsazení vládních budov v minulých dnech, otevřeně přiznává spolupráci s Američany.

Američané ale finančně Ukrajinu nezachrání. Za tvrdých podmínek jsou ochotni půjčit 1miliardu dolarů, což nic neřeší, když jen dluh vůči ruskému Gazpromu činil koncem ledna 2014 3,3 milardy dolarů. Janukovyčova administrativa ještě stačila připravit návrh rozpočtu na rok 2014, který spočívá na nemožných předpokladech. Počítalo se s růstem HDP o 3,4% a s růstem příjmů o 16,9%. MMF Janukovyče tlačil k vyššímu výběru daní, což vyvolalo odpor zejména u oligarchů. Státní devizové rezervy činí dnes jen 5, 5 mld. USD. Hrivna je na hranici devalvace. Rating Ukrajiny byl snížen na CCC, což znamená, že Ukrajina, kdysi pýcha sovětského průmyslu a země, která tvořila jednu třetinu sovětské průmyslové produkce, má nižší rating než Zambie. Jen v letošním lednu, kdy vypukly nepokoje, klesla produkce oceli o dalších 12%.  Se snížením ratingu souvisí pád bank, jejichž zisk klesl v roce 2013 3,4 krát a ztráta činila téměř jednu miliardu hriven. Hrivna se nyní pohybuje na úrovni přes deset hriven za dolar, ale padne-li na úroveň 9,5 hriven za dolar a níže, nastane krach celé bankovní soustavy. I klíčové podniky jako Naftogaz, Ukrajinské železnice, DTEK a Metinvest Rinata Achmetova dnes musí pracovat s ratingem CCC.

Ukrajina tedy čelí hrozbě státního bankrotu a 620 milionů EUR od EU jí nepomůže, i kdyby splnila podmínky MMF. Za této situace se dostala k moci nová vláda Arsenije Jacenjuka (který byl už dvakrát ministrem, 2005-2006 pro hospodářství a 2007-2008 pro zahraničí). Vůdce fašistoidního Pravého sektoru Dmytro Jaroš, který chtěl být ministrem obrany nebo ministrem vnitra, ve vládě naštěstí není. Banderovské uskupení tak neuspokojilo své ambice. Možná se úřadující ukrajinský prezident Oleksandr Turčynov zalekl jeho rétoriky. Jaroš by chtěl táhnout dál do Ruska a „osvobodit“ Voroněž, Kursk, Kubáň a tak dále. Dva členové nové ukrajinské vlády už druhý den odstoupili. Panuje strašný zmatek. Nová vláda s parlamentem zrušila jazykový zákon (umožňující používat ve veřejném styku jazyk menšin, především ruštinu) a zavedla celoplošnou závaznost ukrajinštiny. To vyvolalo bouři nevole na východě i na Krymu, protestovala řada zemí včetně Rumunska a Bulharska, protože to postihlo všechny menšiny, žijící na Ukrajině. V sobotu už bylo toto ukvapení zrušení odvoláno. Jazykový zákon tedy platí.   

Zde je na místě říci něco o jazykových a národnostních poměrech. Ukrajinština byla od roku 1863 do únorové revoluce 1917 zakázaná. Ukrajinština (západoukrajinština se silným vlivem polštiny) se konstituovala na rakouském území. Moderní národy byly spojeny při svém vzniku s kapitalismem a industrializací, ale v případě Ukrajinců se moderní národ vytvořil definitivně až díky sovětské industrializaci. Většina Ukrajinců ale mluví tzv. suržikem, což je jakási směs ruštiny a ukrajinštiny.  Vedle toho tu jsou Lemkové, Huculové, Rusíni (Zakarpatská Ukrajina odhlasovala roku 1992 svou autonomii, kterou ale Kyjev zrušil), Rumuni, Židi, Řekové, Tataři atd.

Co chce EU, není vůbec jasné. Její diplomacie pouze prokázala svou nekompetentnost.  Američané teď navenek triumfují a Susan Rice i Samatha Power obviňují Rusko z agrese.  Rusko tvrdí, že respektuje budapešťský protokol z roku 1994 s garancemi teritoriální integrity Ukrajiny a že jeho jednotky na ukrajinském Krymu pouze chrání ruskou menšinu (nezapomeňme, že Sevastopol je sídlo ruské černomořské flotily). Američané sice ve snaze oslabit Rusko nastolili chaos, ale vlastně prohráli. Unitární stát, který ukrajinští nacionalisté prosadili roku 1991-1992, skončil. Je v totálních troskách. Vládu nikdo neposlouchá, hrátky kolem jazykového zákona ho zesměšnily. Ani minulý, ani současný ukrajinský režim nemá významnou mocenskou oporu. Bezpečnostní jednotky Berkut  byly rozpuštěny (s výjimkou Krymu), Služba bezopeki Ukrajiny (SBU) je nevýkonná a armáda v rozkladu. Centrum není schopno prosadit vůbec nic. 

Co dál? Řešením může být federalizace Ukrajiny. V takovém procesu se mohou najít všichni, Západ, Zakarpatsko, Východ, Krym, centrální část a kdoví kdo ještě. Ale unitární stát je mrtvý.