A přece jim toto všechno bylo málo a v létě 1938 Sudetoněmecká strana jako svůj konečný cíl stanovila totální zničení české národní existence. Autoři textu říkají, že „Zcela odlišné zacházení s Čechy a se Slováky by bylo důležitým šachovým tahem proti všeslovanským myšlenkám.“ Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk. Jeho úplné zmizení je v německém zájmu...Cílem pro budoucnost musí být: rozbití českého národního vědomí, pronikání do dosavadní české jazykové oblasti osídlováním Němci, převádění...Čechů do nerozlučné a fyzické souvislosti s Německem.“

Plány obsahovaly zavedení němčiny jako jediného úředního jazyka, zrušení českých škol, odnárodnění církví, zavedení starých místních názvů z 19. století, zákaz českých tiskovin, likvidaci českých svazů a spolků, zavření českých knihkupectví, zabavení knihoven, restituci šlechtických a církevních velkostatků, likvidaci českých peněžních ústavů. Tvůrci těchto plánů se vyslovují, že mají „zájem na tom, zachovat už jednou provždy rozložený stav českého národa a ve prospěch němectví udržovat v labilním stavu hranice mezi němčinou a češtinou.“ Jsou proti zaznamenávání českého majetku, pro nejtvrdší možné potlačení odporu. Tyto návrhy byly ve štábu Konrada Henleina ze strany SdP (Sudetendeutsche Partei) na konci září a na začátku října 1938 konkretizovány pro přechodné období „zbytkového českého státu“.

Po válce byl naplánován odsun. Průběh odsunu je samozřejmě předmětem sporů, ale například práce Milana Strnadela o opavském regionu ukazuje spořádaný průběh celé akce. Oproti tomu odsun, organizovaný Němci samými v důsledku ústupu německých jednotek, vykazoval daleko větší ztráty civilního obyvatelstva, jak dokládají ve své nové monografii Eva a Henning Jahnovi.

V knize Konec sudetského němectví (Liberec 1945) napsal německý komunista Karl Kreibich následující slova: „Veškeré dosavadní režimy v Německu měly jedno společné: pangermanismus, tendenci k expanzi, k imperialismu směrem především k východu a proti státní samostatnosti a neodvislosti českého národa. Byly tu odstíny podle právě stávající situace, ale v podstatě to bylo vždy totéž. Německá menšina v českých zemích byla vždy přední stráží říšského němectví a jeho předvojem při každém útoku. Kde byla ta německá demokracie, která by se byla otevřeně a bezvýhradně zřekla všech těchto tendencí? Byly takové hlasy, ale neměly nikdy vliv na skutečnou německou politiku. Německá demokracie vždy selhala, zato často byla jen rouchem velkoněmectví. I socialismus musel takto sloužiti... Proto je tu jenom jediné řešení: v ČSR nesmí býti více německé menšiny, která by mohla počítati s národnostním vývojem jako část německého národa a jeho „Kulturkreisu“ a která by proto mohla doufati v pomoc z říše...to je také příspěvek k převychování. Až se přestanou v Německu dívati na české země, anebo na část jich jako na možnou kořist, a až nebude v republice Němců, kteří by šilhali přes hranice – pak teprve bude dána možnost slušného poměru mezi Německem a Československem, možnost skutečného a zajištěného míru.“

Karl Kreibich měl pravdu a doufejme, že čas dobrého sousedství a zajištěného míru je tu právě teď. Navzdory Posseltovi a jeho příznivcům.

22.4.2014