Po dlouhé době válek o víru byli Češi první, kteří prorazili cestu myšlence náboženské tolerance (Rudolfův Majestát). V Konfederačních aktech jsme měli jeden z prvních dokumentů, ukazující směrem k modernímu parlamentarismu a konstituční monarchii. Tento vývoj byl po Bílé hoře násilím zastaven, ale génius národa se přesunul jinam: do hudby a výtvarného umění. Češi přežili rekatolizaci, přežili turecké války (tehdy každý čtvrtý muž prošel zkušeností tureckého bojiště). V době národního obrození nastartovali hnutí, které se stalo vzorem malým evropským národům. A nakonec završili národní obrození tím, že vybudovali svůj stát, Československou republiku. Tu chápal Čapek tak, že si ji drobní lidé vybudovali pro sebe. Ukázalo se, že to tak úplně pravda nebyla. Po Mnichovu nezbylo, než bojovat o obnovu české a československé státnosti znovu, ale s větším podílem sociálních práv. Naše pojetí státu a společnosti, které bylo spojeno s národní a demokratickou revolucí, bylo neobyčejně moderní. Jenomže studená válka to zmařila.

Mysleli jsme si, že po roce 1989 se bude stavět na občanské společnosti. Ne, nová moc vsadila vše na majetkový převrat a na vybudování nové kapitalistické elity, složené z lidí jako je Kellner, Bakala nebo Babiš. Jak to řekl ve svém rozhovoru (Hospodářské noviny 8. 3. 2013) Jan Stráský, „nechat některé lidi zbohatnout“, i když se předem vědělo, že se velká část úvěrů bank nebude vracet. 

Česká tradice je bohatá, ale nikdy neměla moc velkou důvěru ke státu. Stavěla veškerou obrodu společnosti na iniciativě zdola. A to je cesta i pro dnešek. Protože takzvaným elitám doma ani v Evropě věřit nelze.

Váš spojenec v Bruselu pro kontrolu elit má jméno Miloslav Ransdorf. Na kandidátce KSČM č. 4.