Ve sdělovacích prostředcích jsem několikrát zmínil „Černou knihu komunismu“, a to ještě před jejím českým vydáním. Publikaci nakladatelství „Paseka“ se dostalo veliké popularizace v tisku i v televizi, pražská veřejnost měla možnost se seznámit na besedách i s některými autory. To byla u vědecké knihy pozornost naprosto nečekaná a nebývalá. Stojí za to se zabývat argumentací, která je tu obsažena, protože nedávno se objevily opět antikomunistické útoky a dokonce bývalý litevský president Vytautas Landsbergis navrhl zákaz komunistických symbolů. V roce výročí vítězství nad fašismem!

 V minulých letech vyšla v České republice řada pozoruhodných historických děl, aniž by se sdělovací prostředky trochu namáhaly to veřejnosti sdělit. Příklad za všechny: František Šmahel vydal jako výsledek celoživotního bádání (věřím, že k němu ještě hodně přidá) čtyři svazky své „Husitské revoluce“ (poprvé vydáno 1993, podruhé 1995-1996). Vynikající dílo, které by za normálních okolností bylo zralé na státní cenu. Je ironií osudu, že daleko větší publicitu měl spis o jiném rodáku z Trhových Svin, Emilu Háchovi (aniž bych chtěl snižovat autora – naopak Tomáš Pasák se odvážně pustil na málo prozkoumaný terén a jenom díky nepřízni režimu neměl všechny podmínky pro završení své práce).   Jsou i jiná vynikající díla, která prošla bez povšimnutí, ať už šlo o původní práce domácí či překlady. Třeba Kořalkova výborná monografie o Františku Palackém nebo Gombárův přehled moderních dějin islámských zemí.  Ale „Černá kniha komunismu“ měla najednou výhodu přízně mediálních reflektorů. U nás, i jinde.

Proč? Na to odpovídá sám vydavatel knihy Stéphane Courtois. „Loučení s myšlenkou revoluce, v představě 19. a 20. století, ještě zdaleka neskončilo. Její symboly – rudý prapor, Internacionála, zaťatá pěst – se objevují při každém větším sociálním hnutí. Do módy se znovu dostává Che Guevara. Aktivní jsou otevřeně revoluční skupiny,…“ Courtois sice mluví o tom, že tyto skupiny odmítají kritické hlasy o zločinech svých předchůdců, ale skutečnost je poněkud jiná. Komunistická levice se v několika vlnách sama pokusila o kritické vyrovnání s omyly i zločiny, které se v chybném procesu ztotožnění idejí s institucemi nakupily. Courtois sleduje průhledný cíl, klade-li rovnítko mezi nacismus a komunismus. Žádný nacista u moci se nepokusil o kritické přezkoumání minulosti, omluvit se za to, co poškodilo jedince i společnost, zjednávat nápravu a kriticky reflektovat předpoklady systému. Komunisté to opakovaně dělali a dělají. Mezi komunisty jsou většinou ateisté, přesto ale vědí, že „pokání“ je věc každodenního zápasu a nikoli gest. Naproti tomu papež své „nostra culpa“ měl vyřknout až roku 2000, o jednotlivých velmocích ani nemluvě. Ty to dělají vždy zdráhavě a pod tlakem.  „Černá kniha“ nepřináší objevy, ale dokonale zapadá do kontextu devadesátých let. Lidé jsou přesvědčováni, že nejsou alternativy, že je konec „velkých vyprávění“ (jak říká Jean-François Lyotard), že musíme pokorně přijmout danosti. A do tohoto kontextu patří i diskuse o „Černé knize komunismu“, jež má výrazně konformizační funkci. I v samotné Francii lze do veřejného diskursu přidat na téma „zločiny komunismu“ sotva něco výrazného poté, co francouzskou levicí zatřásla debata o Solženicynově „Souostroví Gulag“.  Materiálově je samozřejmě mnoho nového k dispozici poté, co se otevřely archivy v bývalém Sovětském svazu.

Nikdo nemůže obhajovat  ani v nejmenším barbarství stalinského režimu, který vše podřídil bezohlednému industrializačnímu úsilí a snaze dohnat civilizační zpoždění. Světu v krizi tento modernizační tah sice imponoval, stejně jako úžasná odolnost systému ve střetu s nacistickou válečnou mašinérií. Despotické prostředky užívané k realizaci cíle ale významně ulpěly na cíli, k němuž ty prostředky byly použity. To, přes všechny výhrady ke knihám zemřelého ruského historika (a generála, který si ušpinil ruce krví útokem na Bílý dům v říjnu 1993) Dmitrije Volkogonova lze přijmout (Kniha o Leninovi z roku 1993 pracovala s některými novými dokumenty, které ukazují, že stran uplatnění teroru pro udržení a upevnění revoluce neměl čisté svědomí; jiné stránky knihy, jak ukazuje např. postoj Roje Medveděva, narazily i mezi seriózními odborníky na odpor. Podobně konfliktní je dvoudílná práce Sem´ vožděj, která vzšla posmrtně roku 1995.) . Nicméně pramenné objevy 80. a 90. let  ukázaly, že silně nadsazené výpočty v pracích Roberta Conquesta neodpovídají byť i tak dost strašné realitě.  Neodpovídají demografickým statistikám, které byly nově zpřístupněny (např. Maksudov, Tolts, Caplin, Poljakov-Žiromskaja-Kiselev:  v „Černé knize“ čtenář nenajde odkazy na tyto práce). Zásadní zvrat ve zpřístupňování  archivů Gulagu znamenaly příspěvky V. Zemskova a A. N. Dugina (Duginovo jméno v „Černé knize“ vůbec nepadne, jeden jediný článek Zemskova je citován dvakrát).  A. N. Dugin a A. Ja. Malygin dokonce Solženicyna  (kterého autoři „Černé knihy“ berou na slovo) a Rybakova obvinili z technologie lži (příslušnou studii autoři „Černé knihy“ opět necitují). Nicolas Werth (spoluautor „Černé knihy“)  západní veřejnosti některá nová fakta zpřístupnil v září 1993 v článku v časopise L´Histoire a v „Černé knize“ se opřel i o některé ruské archivní prameny (to jeho studii klade výše než příspěvky jeho kolegů).   Nová data byla překvapující i pro tak zkušené badatele, jako je Alec Nove. Opakovaně vyjadřovaná skepse S. G. Wheatcrofta ke Conquestovým výpočtům tak byla potvrzena (Wheatcroftovy studie „Černá kniha“ rovněž prakticky nevyužívá, stejně jako práce Edwina Bacona, přestože jsou běžně přístupné).

Ale spor o počet obětí snad není to hlavní, tragédii přece představuje jakékoli množství nevinných obětí.

Jako člověk, který se léta touto literaturou zabývá říkám, že komunistická myšlenka dokazuje svou sílu i tím, že přežila i své některé rádobyzastánce, kteří ji ve skutečnosti hrozným způsobem diskreditovali. Příkladem obzvláště morálně odpudivého jednání je vydání několika stovek německých antifašistů Hitlerovi. Přesto vše idea komunismu znovu a znovu prokazuje mravní i myšlenkovou sílu začít znovu a na solidnějších základech, bez jakékoli nostalgie, protože má skutečný základ v životě společnosti, v zájmech, starostech i ambicích lidí. . Já sám jsem se dost podrobně zabýval příčinami selhání prvního pokusu o socialismus na evropské půdě ve své knize „Nové čtení Marxe“ (I. díl vyšel 1996 a 2010, II. díl 2012).  Soudím, že pád berlínské zdi ve skutečnosti komunistickou myšlenku osvobodil a zbavil jí svěrací kazajky strnulých, přežilých  byrokratických forem.

{relatedarticles title="Psali jsme:" articles="289852,289668,289548,289567" /} 

Co mi tedy vadí na „Černé knize komunismu“? Kromě oné politické tendence, o níž už byla řeč, především strašně nízká myšlenková kultura tohoto díla. Ta se neprojevuje jenom v ignorování některých důležitých prací (například zásadní studii Jeana Zieglera, spoluautora „Černé knihy kapitalismu“, o osvobozeneckých hnutích v Africe a Latinské Americe autoři neuvádějí), ale i úroveň zpracování některých částí je přímo katastrofální. To se týká například části věnované Latinské Americe, pasáží o „afrokomunismu“ či o „komunismu v Afgánistánu“. Dále, zásadou, kterou každému historikovi vtloukají do hlavy už v prvním semestru je to, že každý pramen  musí projít ohněm kritiky. To se v „Černé knize komunismu“ děje ale opravdu zřídka. Bez ladu a skladu se objevují skutečné údaje i věci, které nelze ověřit. To se týká například asijských zemí, zejména Číny (mimochodem americký publicista Nicholas Kristof, i když je odpůrce dnešní čínské vlády, uznává, že modernizace by těžko byla myslitelná bez toho, že revoluce, i když strašně tvrdými prostředky, „vyčistila terén“ od feudální a předfeudální veteše ve společenských vztazích). Udivuje i selektivní přístup: mluví se o „afrokomunismu“ v Etiopii, v Angole a Mosambiku, ale jaksi se mlčí o jihoafrickém ANC a Nelsonu Mandelovi. Přitom přímo komunisté (zejména zemřelý Joe Slovo) byli architekty vyjednávání v  procesu přechodu k demokracii. Navíc: každý, kdo se někdy alespoň trochu zabýval Afrikou, ví, že řeči o kapitalismu, socialismu, demokracii jsou v Africe jen zástěrka. To, co je rozhodující, jsou kmenové vztahy, tribalismus. Poznal to ostatně i nešťastný Ernesto „Che“ Guevara na své misi v Kongu.  A tribalismus je dodnes jednou z tragédií dekolonizované Afriky. Pokud jde o Afgánistán, autoři zapomínají, že od pobytu posledních sovětských vojsk v Afgánistánu uplynulo už více než dvacet let let. Na čí vrub spadá nikdy nekončící válka? Nebyli to Sověti, kteří řekli „dejme ještě rok šanci válce“, když se v roce 1989 rýsovala možnost dostat všechny zúčastněné strany k jednacímu stolu a uspořádat pod patronací OSN svobodné volby. Byli to Američané, kteří tento stav permanentního násilí na civilním obyvatelstvu nechali  dojít k dokonalosti.

Nadžíbulláh byl přitom jeden z nejnadanějších asijských politiků a člověk, který chtěl  svou vlast dostat ze zajetí středověku.  Vrchol neobjektivnosti je líčení Nikaraguy: o sprostotě oficiální americké politiky vůči sandinistům, kteří měli tu „drzost“, že svrhli amerického klienta Somozu (jeho klanu patřilo 51% národního majetku!), velmi čtivě referuje například Noam Chomsky (Rok 501, Odstrašující demokracie). Rozdíl mezi tzv. jestřáby a holubicemi je přitom zanedbatelný. Nebo další příklad: peruánskou Světlou stezku (Sendero luminoso) a její teror  komunistické strany vždy odsuzovaly, zejména strany v regionu (ty se navíc v drtivé většině držely institucionální strategie, pokud to jen trochu bylo možné). Běžný čtenář to ovšem neví a s tím autoři kalkulují. Podobně cílené zmatení je v kapitole o Kambodži: evropské socialistické země měly vztahy s Lon Nolovým režimem, Rudé Khmery rozhodně nevítaly. Ti se ostatně netajili svým ostře protivietnamským zaměřením a vojensky napadali Vietnam. Ten posléze přišel protipolpotovskému odboji svými deseti divizemi na pomoc a hrůznému řádění Rudých Khmerů společně udělali konec. (Procentuálně stejná, možná i horší  genocida proběhla ve Východním Timoru, ale o ní se na Západě v podstatě mlčí, protože ji realizoval americký spojenec).

 Premisou, ze které zejména Stéphane Courtois vychází, je to, že „komunismus“ byl vždy a všude stejný, že se všude jedná o tentýž typ ideologie a společnosti. Důvod je prostý: jde o to, dovést aritmetiku teroru k co největším číslům. Přitom, jen kdybychom vzali oblast bývalého sovětského bloku, jak rozdílná situace v jednotlivých zemích byla.  Zásadním zlomem byl především nástup Brežněva s jeho tezí o stabilitě kádrů: to je skutečná smrt „bolševismu“ s jeho opakovanými kampaněmi a mobilizací lidí. Dokumentuje to myšlenkově i materiálově neobyčejně zajímavá kniha českého historika Karla Durmana „Útěk od praporů“, která by si daleko spíše zasloužila veřejnou diskusi. Durman také dokládá, že marxistická ideologie hrála například ve velmocenské praxi bývalého Sovětského svazu vysloveně druhořadou roli. Na různost kulturního podloží upozornil i Zbyněk Zeman (i zde se jedná o myšlenkově přínosnou práci) v publikaci „Vzestup a pád komunistické Evropy“. Uvedený autor také v širším historickém záběru jak dominantní pro země na východě Evropy byla snaha modernizovat za každou cenu.  

{poll title="Anketa:" id="1674" /}Dalším předpokladem, který se při hlubším pohledu hroutí, je dominantní úloha ideologie: kniha prozrazuje, že v autorech zůstalo mnohé z levičáckých návyků jejich mládí.  Přitom zejména analýza doby rozkladu ukazuje, jak tenkou slupku ideologie tvořila (bohatství dokladů k tomu přináší  i česky přístupné knížky Davida Pryce-Jonese a Donalda Murraye). Neuvěřitelné je zpochybňování antifašismu, který se v očích některých autorů „Černé knihy“ mění až v pouhou ospravedlňující a zamlžující ideologii komunistů. Těm se například přičítá příliš lehkovážně antisemitismus, přestože s ním drtivá většina komunistů vždy tvrdě a rozhodně bojovala. Nepopírám ale, že koketování s ním se čas od času objevilo: například za Gomułky v Polsku v roce 1967-1968.  Ústřední tezí „Černé knihy“ je totožnost rasové genocidy a „třídní genocidy“. (V Německu vyšla kritika „Černé knihy komunismu“ v nakladatelství Konkret Literatur a zde Wolfgang Wippermann toto ztotožnění rozbíjí.)  Pak Nicolas Werth například dokazuje, že hladomor na Ukrajině byl úmyslný: to například Mark B. Tauger účinně vyvrací.  Pochybnosti lze mít také o pojmu totalitarismu jako efektivním rámci pro analýzu. Nejpochybnější je odsouzení revoluční ideje samotné, proti níž v knize všudypřítomně stojí idea lidských práv. Přitom samotná idea lidských práv je revolučního původu. Radikálnost revoluce do značné míry ovšem závisí na míře překážek, které musí překonávat.

Reakce na knihu jsou různé. Od vydání „Černé knihy kapitalismu“ (vyjde i česky), kde se analogickými postupy dochází k číslu obětí kapitalismu ve výši přes sto milionů, přes vydání kritiky „Černé knihy komunismu“ ve Francii i v Německu (ta německá je důkladnější a obšírnější), polemiku v tisku (knihu přijala kriticky i Annie Kriegel, učitelka Stéphana Courtoise, s Courtoisem se střetli v polemice i další dva autoři „Černé knihy komunismu“, Nicolas Werth a Jean-Louis Margolin, kteří nesdílejí ideologicky motivované ztotožnění komunismus a nacismu.).  Nadšené přijetí sklidila naproti tomu ve fašizujících kruzích, jako jsou lidé Le Pena. Podobně italské vydání sponzoroval Silvio Berlusconi a výtisky měly být dárkem na sjezd ostře pravicové Alleanza nazionale. V italské levicové veřejnosti bylo přijetí ještě tvrdší. Polemiky vyvolalo dílo i v Německu, kde by mnozí rádi viděli „přehození výhybek“ – místo Osvětimi Kolyma jako symbol XX. století. (myšlenkově zajímavé a náročné vylíčení XX. století má dnes český čtenář z pera Erica Hobsbawma, Věk extrémů, o několik pater převyšující pravicově zaměřený pokus o totéž z rukou  Paula Johnsona).  V tomto kontextu jde o relativizaci nacistického popření hodnot evropské civilizace i antifašistického odporu (v Německu byla pro tento směr uvažování již připravená půda například Nolteho knihami). Proto německá levice odpověděla důslednou, ale vysoce kvalifikovanou polemikou. Ve Francii se polemika dostala i na parlamentní půdu. Jestliže se vydavatel vychloubal, že Francouzská komunistická strana zmizí do čtyř týdnů po vydání „Černé knihy komunismu“ , nestalo se nic, přestože televize připravila 3. prosince 1997 něco na způsob tribunálu, kde z vedení FKS se zúčastnil tehdejší národní tajemník Robert Hue. S velkým rámusem byla také věc zpolitizována na půdě Národního shromáždění a v té úřadující šéf PS Lionel Jospin se FKS zastal. Pochopil mimo jiné, že jde o to, zbavit socialisty spojenců.  Také v naší zemi jde o podobnou věc: současný tlak na KSČM má rovněž jako jeden z cílů odřezat ČSSD od spojenců (a odvést pozornost od klíčových problémů dneška). Několik procent preferencí navíc pro KSČM jistě není hlavní důvod této kampaně.

Veřejnosti zdůrazňují, že většina autorů je spojena s Národní radou vědeckého výzkumu (Conseil National de la Recherche Scientifique -CRNS), tedy s obodobou naší Akademie věd ČR.    Jeden příklad za všechny: hlavním objektem polemiky byla FKS a proti ní lze těžko něco na poli zločinů vytáhnout. Autoři tedy využili stávkové vlny z podzimu 1947 a připsali FKS vinu za vykolejení rychlíku Paříž-Lille v noci  z 2. na 3. prosince 1947, při němž bylo 16 mrtvých a 30 raněných.  To je podobná logika, jako kdyby někdo dlouhou sérii katastrof na českých železnicích připsal na vrub současnému režimu. O zaměření knihy i tento detail – myslím si – dost vypovídá. Mezi autory je i jeden Čech, nedávno zemřelý Karel Bartošek. Ten se kdysi v televizi vyjádřil, že prý  netušil, jak je  KSČM zaostalá ve svém vztahu k minulosti.  Na rozdíl od něho se vedení strany nemusí vyrovnávat se stalinskými komplexy zděděnými z minulosti. Sám na sebe prozradil v jednom rozhovoru, že byl „stalinistickým práčetem“. Řekl bych se znalostí jeho prací, že to je velmi mírné hodnocení. Ale možná jsem zaujatý, a proto nechám promluvit německé historiky Bernharda Schmida a Wolganga Wippermanna: „Karel Bartošek, který pojednává o dějinách celého ostatního „východního bloku“…této úlohy nikterak nedorostl“.