Ukážu to příkladu Islandu. Islandská ekonomika se vypracovala roku 1995 na jedenácté místo na světě (za Lucemburskem, Švýcarskem, Japonskem, Norskem, Dánskem, Německem, Spojenými státy, Rakouskem, Singapurem a Francií, měřeno HDP na obyvatele). Islandská vláda liberalizovala a privatizovala finanční sektor, ačkoliv dlouho před těmito svody váhala. V letech 1998 - 2003 vláda privatizovala státem vlastněné banky a investiční fondy a liberalizace šla tak daleko, že se nepožadovaly ani základní rezervní fondy. S touto komparativní výhodou islandské banky expandovaly rychle i v zahraničí. V době internetového bankovnictví tyto banky slavily úspěchy ve Velké Británii, v Nizozemí i v Německu. Jejich vliv se přesunoval do investičních aktivit, jejich symbolem se stala firma Baugur, za níž stál mladý dravý obchodník Jón Johanneson. V roce 2007 zaměstnávala tato firma už jako klíčová složka britského maloobchodu 65 000 lidí.  Měla roční obrat 10 miliard liber v 3800 obchodech. Země, která teprve roku 1985 zřídila burzovní trh, vykazovala najednou neskutečnou dynamiku. V roce 2007 byla islandská ekonomika už pátou nejbohatší na světě. Před Islanďany byli jen Norové, Lucemburčané, Švýcaři a Dánové. Nezaměstnanost na ostrově se blížila nule.  

            Jenže přišla finanční krize. Po jejím vypuknutí zbankrotovaly všechny tři největší banky a musel je převzít stát. Symbolickým mezníkem krize se stal říjen 2009, kdy se rozhodl odejít z ostrova Mc Donald´s. Během roku 2009 poklesla islandská ekonomika podle Mezinárodního měnového fondu o 8, 5% (jiné analýzy mluví o 7, 5%), tedy vůbec nejvíce mezi takzvaně bohatými zeměmi. Riskantní ráz růstu Islandu se ukázal na tom, že před krizí, v roce 2007, byla údajně aktiva islandských bank 1000 procent (tedy desetinásobek) islandského HDP. Pro srovnání objemově dvakrát více než v případě Velké Británie- a každý ví, jak vyspělý a mohutný je britský finanční sektor. Island si ale v zájmu expanze půjčoval. Jeho čistý dluh (tzn. dluh minus půjčky do zahraničí) činil v roce 2007 už 250 % HDP, oproti 50% v roce 1997. Rok 1997 byl ve znamení finančního zhroucení v jihovýchodní Asii. K pádu národních a místních akciových trhů tehdy stačilo (samozřejmě s dalšími faktory) v Jižní Koreji 25% dluhu vůči HDP a 35% dluhu v Indonésii. Častokrát byli – v případě Islandu následkem deregulace – hlavními vypůjčovateli ti, kteří byli zároveň hlavními akcionáři týchž bank. Tak skončil příběh, kdy banky měly aktiva ve výši devítinásobku až desetinásobku HDP celé země. U nás je to 1, 1. Cesta obnovy Islandu, země s nádhernou přírodou a úžasnými lidmi, s minimální kriminalitou a pozoruhodnou kulturou, bude složitá.

            Globalizace dává příležitosti, ale zároveň přináší i hrozby. Dnes jsem psal o Islandu, malé zemi, ve které žije něco málo přes 300 000 obyvatel. Rozpornost globalizace je vidět i na případě Číny, jejíž vzestup je založen na promyšleném využívání globalizace (jak tvrdí americký ekonom Joseph Stiglitz). Ale jsou tu i rizika. Souhrnné dluhy provincií (vzniklé i prestižními projekty a snahou o umělou zaměstnanost) představují dnes už 215% HDP. Když vypukla krize, Čína ztratila 40 milionů pracovních míst a byla nucena přesměrovat vývozy. Vývoz činí v případě Číny 66% HDP. O Číně a jejím vlivu na světovou ekonomiku a světové trhy pracovních sil příště.