Právo na dějiny aneb skrytá tvář Havlova disentu

PhDr. Miloslav Ransdorf, CSc.

Miroslav Ransdorf zemřel 22. ledna 2016 v Praze

Právo na dějiny, tak se jmenoval jeden z dokumentů Charty 77. Byl to nekompetentní blábol, který narazil i u vzdělanější a poučenější části disidentů. Řada disidentů podnikla útok na základní sloupy moderní české národní identity. V jejich očích neobstáli husité a česká reformace, národní obrození a už vůbec česká avantgardní kultura dvacátého století. S Havlových nástupem na presidentský stolec ožil duch druhé republiky a přes okázalé připomínání Masaryka byl jeho odkaz fakticky popírán. Masaryk a Beneš spojili existenci nového státy a progresivním přebudováním Evropy, pro Masaryka byla první světová válka součástí světové revoluce, která přivodila odvrat od autoritářství k demokracii. A Beneš z mnichovského selhání demokracií nevyvodil jejich zatracení, ale naopak, úsilí o novou, hlubší a bohatší formu demokracie. Měla to být demokracie socializující. Beneš předejmul teorii konvergence i prosazení sociálního státu v Evropě po roce 1945.

Oba zakladatelé našeho moderního státu věděli, že jeho stabilita je spojena s progresivním přebudováním Evropy a světa a naším podílem na něm. Nikoli s přitakáním tomu, co převládá a je takzvaně osvědčené. Nové panstvo ovšem zapomnělo na Masarykovu myšlenku, že státy se udržují těmi myšlenkami, ze kterých se zrodily. Vrcholem tohoto popíračství je snad dvousvazková publikace autora působícího na stránkách Mladé fronty Dnes Tomáše Krystlíka, jehož Zamlčené dějiny vyšly v nakladatelství Alfa v roce 2010 v Praze. Sugeruje se tu obraz zakomplexovaného národa, který má ve své kříni moderních dějin spoustu kostlivců a hříchů. Knihu stihlo poprávu zapomnění historické obce. Ale to není jediný výkřik tohoto typu.

Velmi mne bolelo, že tak talentovaný literát jako Jiří Gruša se snížil k protibenešovskému pamfletu, plnému vyslovených omylů a hloupostí. Jeho zahořklost možná pramenila z pocitu, že ho Češi nechtějí. Nu což, Čechy jsou obtížná vlast a z tvorby Mikoláše Alše známe dobře karikaturu Osud talentu v Čechách, kde po kaceřování a šikaně nakonec následuje pomník. Ale Beneš je trnem v oku dalším disidentům. Příkladem je Jan Urban, obhájce humanitárního bombardování v Jugoslávii a muž naposledy známý svými útoky na Miloše Zemana před presidentskou volbou. Beneš je tu podáván tváří v tvář Mnichovu jako slabý a nekompetentní politik. Opak je pravdou. Beneš měl svou představu přebudování republiky, na níž se začalo dělat a kterou podporovaly intelektuální a podnmikatelské špičky První republiky. Věřím, že historická literatura se časem bude i tímto aspektem Benešovy osobnosti zabývat. Dosavadní monografie se soustřeďují spíše na politické dějiny.

Můj kolega z Evropského parlamentu, Jan Zahradil, který se před časem statečně vyslovil proti přebarvování českých dějin, uspořádal v na konci září 2013 k 75. výročí Mnichova dobře pojatou a vybavenou výstavu. Chybělo ale jediné: poukaz na to, jakou strašnou roli sehrála britská politika při ponížení a likvidaci Československa. Edvard Beneš se za války dostal k informacím, které pro něho byly podnětem k vyjádření, že až jednou nějaký historik zpracuje bitskou politiku té doby, bude to strašná špína. Shodou okolností, když byly uvolněny příslušné forndy v Public Record Office, Václav Král objevil v archivech Pán Zet.

Byl to tajný plán obětování Československa, který znali původně jen čtyři lidé a který pracoval i psychologickou manipulací veřejnosti, aby dohodu s Hitlerem akceptovala. Když se Blumova francouzská vláda vyjádřila, že napadenému Československu Francie rozhodně přijde na pomoc, Britové ji potopili. Závisela totiž na úvěrech londýnské City. Blumova vláda padla a Francouzi pak z našeho prostoru odcházeli ekonomicky (historikové mluví o hospodářském Mnichovu) i vojensky (vojenská mise se časem ztenčila na jednoho člověka a i ten byl odvolán). Na místo francouzského a britského kapitálu přicházel německý.

Pod dozorem politiků byla z rozhodování vyřazena nejen veřejnost, ale i parlamenty. V souvislosti s tehdejší diplomacií mluvil britský politik Baldwin o žních cynismu a měl pravdu. Cesta k válce a obětování nejvěrnějšího spojence, vydíraného a zastrašovaného hrozbami (jak i v daleké Indii citlivě zaznamenali Gándhí s Néhrúem) byly vydávány za záchranu míru.

Mnichov je zdrojem poučení, že politika redukovaná jen na manipulaci a ohlupování veřejnosti skončí katastrofou. Není stabilní Evropy bez jejího progresivního přebudování. Česká politika má k tomuto poznání ještě daleko. A snad se nenajdou mezi disidenty takoví, kteří by podle vzoru Havlova přítele Lecha Walęsy volali po tom, abychom vytvořili s Německem jeden stát.