Během IV. křížové výpravy došlo k vyplenění Konstantinopole, kdy bylo město vystaveno třem dnům naprostého drancování. Křižáci se nezastavili ani před vypalováním pravoslavných chrámů a klášterů. Došlo údajně i ke znásilnění jeptišek na kostelních oltářích a jakási prostitutka prý byla posazena stolec patriarchy. Toto vytýčení linie nedůvěry nebylo jediné. Papež Řehoř IX. se snažil posílit vliv Říma přímo v Rusku. Pro něj byli pravoslavní Rusové prakticky pohany. Podle něj měli buď přestoupit k pravé víře, nebo měli být zbaveni života. Tento papež je jedním z otců inkvizice. Papežovi bojovníci ale měli smůlu, protože Alexandr Něvský prokázal nejen vůli k obraně, ale také schopnosti obranu organizovat.  Byl synem knížete Jaroslava Vsevolodoviče, který se úspěšně střetl s teutonskými rytíři a Litevci v letech 1234 a 1236. Roku 1236 se Jaroslav stal kyjevským knížetem (kníže novgorodský 1236-1263, resp. 1252; po roce 1252 fungovali v Novgorodu jeho synové jako naměstniki). Stal se také velkoknížetem vladimirským (1252-1263).

Alexandr Něvský (tradičně se uvádí jako den narození 30. 5. 1220 a jako den úmrtí 14. 11. 1263) byl stejně rozhodný vůči švédské invazi, kterou porazil na řece Něvě 15. 7. 1240. Alexandr Něvský se ovšem ocitl ve dvojím ohni: nemohl současně bojovat na východě proti Mongolům a zároveň proti invazi ze západu. Byl si nucen vybrat mezi dvěma zly. 

Alexandr, z něhož se stal od roku 1547 svatý pravoslavné církve, měl vědomí náboženské identity. Bible mu byla vodítkem. Podle Bible bylo třeba se více bát těch, kdo jsou schopni ničit nejen tělo, ale i duši. Mongolové byli schopni Rusy ohrozit jen fyzicky, nikoli duchovně. Mongolům šlo o výběr daní, nikoli o duchovní porobu nepřátel. Takže si Alexandr Něvský uvolnil ruce tím, že přijal mongolské poddanství, aby mohl bojovat se Švédy a Teutony. Teutony porazil ve slavné bitvě na ledě Čudského jezera 5. dubna 1242.

Nová vlna útoků na východ nastala od začátku 14. století a mezníkem byl rok 1385, kdy Svaz Krewo završil unii Polska a Litvy. V následné době vše, co se dnes nazývá Ukrajinou, mohla kontrolovat římskokatolická církev. Ale poté, co padl "druhý Řím" (tedy Konstantinopol), objevil se nárok Moskvy jako "Třetího Říma", že povede východní křesťanství. Jednoty obou větví křesťanství se nepodařilo dosáhnout ani přes dohodu z Florencie. Pomoc Západu byla neúčinná a sultán Mehmed dobyl Konstantinopol roku 1453. Moskva se nyní stala ústředním bodem nenávisti militantních stoupenců papežství k ortodoxnímu křesťanství. Další útok ze západu přišel v roce 1595 a byl drtivý. 

Papež Klement VIII., Ippolito Aldobrandini (narozen 24. 2. 1536, papežem 30. 1. 1592- 3. 3. 1605) vlastně začal vytvářet Ukrajinu roku 1595. Koncem 16. století byla většina západního Ruska okupována římskými katolíky, po dvě stě let (14.-16. st.), tak dlouho, dokud trvalo mongolské jařmo ve východním Rusku (13.-15. st.). Postavení pravoslavných křesťanských rolníků za římskokatolického panství bylo strašlivé. Ze všech praktických důvodů byli zotročeni, jak vysvětluje Israel Shahak ve své klíčové knize Židovská historie a židovské náboženství, Votobia, Olomouc 2005 (Jewish History, Jewish Religion, Pluto Press, 2008). 

V důsledku mnoha příčin zaostávalo středověké Polsko ve vývoji za zeměmi jako Anglie a Francie. Nebyla tu skutečně silná monarchie západního typu. Chyběly i zárodky pozdější parlamentní tradice. Šlechtická "demokracie" se tam vytvořila už ve 14. století, obzvláště za Kazimíra Velkého (1333-70). Okamžitě po jeho smrti vedly změny královské dynastie a další faktory k velmi rychlému rozvoji moci dominantních šlechtických velmožů i drobné polské šlechty. Do roku 1572 byl proces zeslabení krále na pouhou symbolickou figurku a vyloučení všech ostatních nešlechtických stavů z politické moci prakticky dokončen. To je doba, kterou tak oslavně líčil ve svých románech Henryk Sienkiewicz. Přitom postavení polských rolníků po celé toto údobí upadalo. Ztratili i ten díl svobody, který měli ve středověku. Výsledkem tohoto vývoje bylo úplné znevolnění selského lidu. Skoro by se dalo mluvit o otroctví. V sousední habsburské monarchii se nedalo o něčem podobném mluvit. Polští páni byli svrchovanými pány nad životem a smrtí svých poddaných. Úplně nejhorší byla situace ve východních územích, kam noví vládci posílali "osvobozené" rolníky jako kolonizátory. 

Tyto místní "elity" se přizpůsobily polským pánům, aby se zmohly na stejná privilegia, jaké měli oni, včetně vlastnění nevolníků jako otroků. Oproti "elitám" znevolnění rolníci lpěli na své víře. Možná je správný názor, že se právě tehdy vytvořil prostor pro ukrajinskou zášť vůči Židům. Více podrobností viz Shahak. Bylo třeba něco udělat, aby se toto lpění obyčejných lidí na vlastní víře překonalo. Papež Klement VIII. souhlasil s tím, aby páni uskutečnili násilnou konverzi místních pravoslavných křesťanů na římský katolicismus: tento koncept obsahuje tak zvaná Dohoda z Brestu. Tím začalo dlouhé období urputného přemáhání rolníků, oddaných pravoslavné víře. Proti nim spojili své úsilí polská šlechta, židovští věřitelé a zejména jezuité, kteří byli ochotni ospravedlňovat vše, co vedlo k cíli.

Jeden muž v tom vynikal obzvláště: byl to Josafat Kuncevič  a bude o něm ještě řeč (jako Jan se narodil ve Volodymyru na západní Uktajině roku 1580. Otec ho poslal do Vilna, aby se učil kupcem.  Pod vlivem sjednocených/Uniatů, hlavně jezuitů/ se rozhodl vstoupit roku 1604 do řádu basiliánů a roku 1609 byl vysvěcen na kněze. Kuncevič byl nenáviděn a nakonec zlynčován davem rolníků 12. 11. 1624, uvádí se i 1623; jeho tělo hodili do řeky Dviny). Jako muž zvláštních zásluh byl pohřben v basilice sv. Petra v Římě, pod oltářem svatého Basila Velikého, poblíž ostatků svatého Řehoře teologa. Činitelé římskokatolické církve tohoto zločince stále velebí jako „mučedníka Kristova“ a je rovněž velmi respektován a obdivován moderními ukrajinskými nacionalisty. Proč? Právě tento polský okupační překryv dal vzniknout tomu, co ukrajinští nacionalisté vidí jako základ vlastní identity (k Josafatovi viz Tadeusz Żychiewicz, Josafat Kuncevič, Zvon 1995).

Etnogeneze „ukrajinského národa“

Národy, stejně jako jedinci, se rodí, žijí a umírají. V podstatě, jak to skvěle demonstroval Shlomo Sand ve své knize Vynález židovského národa (The Invention of the Jewish People, Verso, London-New York 2009), bývají někdy národy skutečně vymýšleny, vytvářeny. 20. století nám ukázalo vymyšlení mnoha národů ex nihilo, z ničeho.  „Národ“ nemusí mít hluboké historické a kulturní kořeny, nepotřebuje mít legitimní historiografii. V podstatě vše, co je k „vytvoření národa“ třeba, je jisté množství lidí, identifikujících se jako komunita – vše ostatní lze vytvořit/vymyslet později.  Tak to ostatně uváděl francouzský myslitel Ernest Renan, který přišel s pojetím národa jako neustálého plebiscitu. Tudíž argument některých Rusů, že nic takového jako ukrajinský národ neexistuje, je zásadně chybný: pokud existuje dostatek lidí, identifikujících se jako „Ukrajinci“, pak „ukrajinský národ“ existuje. Dokud jsou charakteristické společné věci sdíleny jeho členy, nezáleží na tom, že po tomto národu neexistují žádné stopy v historii nebo že jeho zakládající mýty jsou absurdní. Z tohoto hlediska je existence ukrajinského národa, zásadně se lišícího od ruského, nepopiratelnou realitou. A to je obrovský úspěch římské církve – uspěla ve svém přání odtrhnout západní Rusy od jejich historických kořenů a vytvořit nový národ: tedy Ukrajince.

Jako vedlejší, avšak důležitou věc bych poznamenal, že Mongolové hráli podobně klíčovou roli ve vytvoření moderního ruského národa. Tak to dokládá velký historik a archeolog Lev Gumiljov (1. 10. 1912-15.7. 1992), který se věnoval systematicky nejen etnogenezi Rusů, ale i dějinám kočovných národů.  Nakonec, jaké jsou „základní kameny“ ruské kultury? Kultura Slovanů před pokřesťanštěním Ruska v 10. století? Ano, ale minimálně. Pokračování římské civilizace po pádu 2. Říma? Ano, do jisté míry, ale není to klíčové. Přijetí křesťanské víry po 10. století? To rozhodně. Ale ruský „stát“, který vyrostl z malého Velkovévodství moskevského, byl utvářen mongolskou kulturou a státnictvím (jak uváděl i historik Nikolaj Michajlovič Karamzin, 1766-1826, Obrazy z dějin Říše ruské, Odeon, Praha 1984), nikoliv Byzancí či starodávnou Rusí. O určitý portrét ruské kulturní tradice jsem se pokusil v knize Nové čtení Marxe II. (Plzeň 2012).

Nebylo by nesprávné říct, že starodávná Kyjevská Rus nakonec dala zrod dvěma rozdílným národům: ukrajinskému, jehož otcem byla papeženská okupace, a ruskému, jehož otcem byla mongolská okupace. V tomto smyslu je rusofobní výrok markýze de Custine  „Grattez le Russe, et vous verrez un Tatar“ (podrbejte  Rusa a uvidíte Tatara) správný. Po „podrbání nacionalistického Ukrajince“ se objeví stoupenec římského katolicismu.

A zde již nechci pokračovat v líčení historie Ukrajiny, protože si myslím, že jsem jasně řekl to podstatné-  ukrajinský národ je produktem tisíc let starého konfliktu katolického Říma a ortodoxního křesťanství.

„Moderní“ ukrajinská národní identita ukrajinských nacionalistů je v podstatě soustředěna kolem fanatické, absolutně iracionální a paranoidní nenávisti k Rusku a strachu z něj. Tím neříkám, že všichni lidé, kteří žijí na Ukrajině, se této hysterické rusofobie účastní, to vůbec ne, ale nacionalistické tvrdé jádro rozhodně ano. A tato skutečnost je tak klíčová, že jsem nutně musel udělat tuto dlouhou odbočku do starodávné historie, abych to vysvětlil.