Další eventualita je, že nacionalisté převezmou úplnou kontrolu nad celou Ukrajinou. To se zdá zatím nemožné. V případě takového vývoje by rusko-ukrajinské hranice asi připomínaly hranice mezi SRN a NDR z doby studené války. Z vojenského hlediska to není naprosto žádný problém, ostatně i Američané si vybudovali svou zeď mezi USA a Mexikem. Pokud by NATO do svého rámce integrovalo Ukrajinu a prosadilo své základny tak blízko ruskému území, rakety by do Moskvy doletěly za necelou jednu minutu. V tom případě by se ale naopak tyto základny mohly stát zajímavými cíli ruských zbraní (Rusko by patrně nasadilo dostatek vlastních raket, třeba Iskanderů, aby pokrylo seznam těchto vojenských základen NATO). Co se týká Černomořské flotily, ta je už mimo dosah amerického apetitu. To, že Američané nakupovali jak diví nemovitosti na Krymu, už nic neznamená, stejně jako smlouva, kterou dostali na rekonstrukci Námořní akademie.  

Zatímní průběh „trestné operace“ (karatěľnaja operacija) naznačuje, že snaha nacionalistů podrobit si jih a východ selže, a to přes praktický úspěch v případě Slavjansku. Zdá se, že to Porošenko do jisté míry pochopil a hledá nějaké východisko ze slepé uličky. Údajný projekt o pacifikaci východu, který ukrajinské elitě připravila Rand Corporation a který obsahuje plány na vytvoření internačních táborů pro muže ze separatistických oblastí od 18 do 60 let, je snad jen fantasmagorie.

Existuje sice snaha zatáhnout do konfliktu Rusko, ale není pravděpodobné, že se tak stane, ačkoliv pro Rusko ukrajinská armáda nepředstavuje žádný vážný problém. Co se týká NATO a USA, ty nemají prostředky k nasazení nějakých „kombinovaných spojených úderných sil“, aby zastavily a porazily ruskou armádu na Ukrajině. Varianta vzájemně ničivé jaderné války kvůli Ukrajině je hloupost, takže jediný výsledek by byla vlna rusofobie a nová forma studené války. Byl by tu opět jasný, viditelný nepřítel a prostředek kontroly Západu ze strany USA. Nastal by vysněný stav pro americký vojensko-průmyslový komplex a pro nárůsty zbrojních rozpočtů.  

To rozhodně není to, co Rusko nebo Čína potřebují. A přesto je to reálné riziko, a to v případě, že na Ukrajině vypukne skutečná občanská válka. Jednou z „nejméně špatných“ možností, jak se vyhnout takovému scénáři, by bylo zajistit, aby východní a jižní Ukrajinci byli dostatečně silní a odrazili „trestnou výpravu“ nacionalistů sami. Ruská armáda by tak zůstala mimo ukrajinský konflikt.

Takže Kreml je nucen provést obtížné rozhodnutí: musí určit, zda a jak napomoci tomu, aby lidé východní a jižní Ukrajiny byli jednotní, organizovaní a dostatečně odhodlaní se účinně postavit ukrajinským fašistům. A samozřejmě podporovat jakoukoli možnost najít v Kyjevě někoho, kdo by válečné šílenství zastavil.

Znamená to posílit ostrahu ruských hranic a připravit se na zvládnutí velkého počtu uprchlíků, kteří by nevyhnutelně překročili hranice. Signály takového přílivu uprchlíků už máme z rostovské oblasti. Ale Moskva se bude bránit tomu, aby byla do konfliktu vtažena přímo.

A Západ?

Psal jsem opakovaně, že USA a EU mají na Ukrajině velmi odlišné záměry: EU chce trh pro své zboží a služby, USA chtějí co nejvíce ekonomicky i politicky poškodit Rusko a zároveň svázat ruce EU, jejíž projekt východního partnerství je nyní v troskách. Byrokrati EU prokázali svou naprostou neschopnost, jak zajistit cíle, prospěšné Evropské unii. Cíl americké zahraniční politiky má tu výhodu, že je prostý. Destabilizace Ukrajiny má za cíl poškodit EU i Rusko. Američané (jak jsem psal v řadě článků, například „Přes kopírák?“) prosazují svůj vliv šířením chaosu po světě prostřednictvím „demokratických revolucí“. Poslední z nich potkala Ukrajinu. Na Ukrajině se má zrodit nová studená války jako prostředek americké kontroly Západu. To Putin ví.

I ty nejlepší plány jsou zničeny, když narazí na meze lidského faktoru a na lidskou hloupost. Arogance a neschopnost porozumět kulturním rozdílům a odlišným zájmům je pak základem selhání a výbuchu. Příkladem jsou četné převraty v arabských zemích, shrnované pod pojem „arabské jaro“.  Převratů, které jsou spojovány s koncepcemi Gena Sharpa, bylo už dvacet sedm. Ale v žádné z těch zemí nebyla nastolena stabilita.

Můj závěr? Do značné míry pesimistický

Pokus o shrnutí popřevratového vývoje Běloruska, Ruska a Ukrajiny udělali S. G. Kara-Murza a S. G. Musijenko (Kuda iďom? Belarus´, Rossija, Ukrajina, Eksmo, Algoritm, Moskva 2009). Od té doby nastala řada změn, v případě Ukrajiny bohužel výrazně k horšímu. Budoucnost Ukrajiny vypadá chmurně. HDP Ukrajiny je oproti roku 1992 45% (Ruská federace má 130%, ale to je včetně jelcinovské destrukce; Bělorusko má 260%). Státní dluh Ukrajiny je (při HDP 153 mld. USD) 145 mld. USD. Kapitál, který unikl za hranice, je 167 mld. USD. 100 nejbohatších obyvatel Ukrajiny má podíl na národním bohatství 38%. Zubožení země a nerovnost jsou strašné. Klesají devizové zásoby centrální banky (v roce 2011 38 mld. USD, na začátku roku 2014 23 mld., krizi průmyslu z roku 2012 se nepodařilo překonat). Uplatnění ekonomické části Asociační dohody s EU povede podle dostupných analýz k tomu, že HDP Ukrajiny se propadne na polovinu současného, už tak velmi bídného stavu.

Ani jeden z ukrajinských politiků, které převrat vysunul do popředí, nemá nějaký reálný plán na stabilizaci ekonomiky. Ukrajina se odstřihla od ruského trhu. Šokující výroky ukrajinských předáků přicházejí i teď. Nazve-li například Arsenij Jaceňuk údajné separatisty „podlidmi“, je to připomínka nacistického slovníku. Stejně tak, jestliže současný ukrajinský prezident Porošenko mluví o tom, že „trestná výprava“ má zbavit Východ Ukrajiny „parazitů“.  A americký kongres už ve dvou čteních projednal zákon 2277. Ten předpokládá konkrétní akce vůči Ruské federaci, zaměřené proti zvolené reprezentaci Ruské federace s cílem dosáhnout změny režimu. Rusko podle Kerryho už není přítel a partner, ale protivník.

Tedy další studená válka?