V podstatě to se čtenáři dověděli z textu publikovaném nedávno na ultrapravicovém webu Forum24. Pohádka „Pyšná princezna“ (r. 1952) je podle jejího kritika pouhá komunistická propaganda, natočená v ponurých padesátých letech, je čirým zlem, které šíří nenávist vůči lidem, a je horší než otevřená rudá ideologická masírka, poněvadž je zákeřnější a také silně nepravdivá; bohužel, i o letošních Vánocích byla tato prolhaná záležitost uvedena v televizi.
Vánoční pohádkový evergreen je o pyšné princezně Krasomile z Půlnočního království a o hodném králi sousední země Miroslavovi. Miroslav se v přestrojení stane zahradníkem v zahradě princezny, vyšlechtí zpívající kytku, (původně pyšná) princezna se do Miroslava zamiluje. Avšak v Půlnočním království nevládne král, nýbrž jeho rádci; je to tradiční pohádkový motiv, s nímž se ovšem setkáváme i v představách nepohádkové současnosti – totiž motiv, že „král je dobrý a hodný, jenom má špatné a zlé rádce“. Rádcové jsou darebáci, odírají poddané, dokonce jim zakázali i zpívat. Král Miroslav a princezna Krasomila uprchnou z královského zámku, skrývají se, setkávají se s mnoha obyčejnými lidmi a princezna poznává skutečnosti, lidi, vztahy o nichž dosud neměla tušení. Závěrem je happy end: princezna přestane být pyšná a stane se manželkou krále Miroslava. Romantická pohádka s lidským moudrem. A nadčasovým obsahem – rádcové, kteří mají moc, jsou lumpové, pracující (poddané, řemeslníky) olupují, žijí si opulentně na jejich úkor; je nutné podvodníky moci zbavit, neodírat pracující a nezakazovat jim zpívat. Pohádka se u nás stala nejnavštěvovanějším filmem, podle Unie filmových distributorů ji vidělo více než osm milionů diváků.
Interpretace publikovaná na uvedeném webu přichází s tvrzením, že v Půlnočním království, královští rádci a výběrčí daní, jsou ztělesněným zlem symbolizujícím proradné kapitalisty, kteří nedělají nic jiného, než škodí ubohým vykořisťovaným pracujícím (pohádka se však odehrává za feudalismu). Kdežto v Miroslavově zemi vládne dobrý panovník, předobraz údajného vzorového socialistického vládce, je spravedlivý a laskavý, a dokonce ve volném čase fyzicky pracuje. Žijí zde šťastní svobodní lidé, kterým se vede skvěle. A z těchto důvodů je prý pohádka „Pyšná princezna“ postavena na lži, protože v době jejího natočení byly Československu zakázány knihy i písně a naše země nebyla žádným rájem, jak se nám Pyšná princezna snaží namluvit.
Ovšem tato pohádka, tak jako i jiné, je založena na básnické fantazii, postavy jsou archetypální, děj se odehrává ve fiktivním pohádkovém světě, jenž není místně lokalizován a časově identifikován, vždy jsou zdůrazňovány polohy kontradiktorické (dobro/zlo, moudrost/hloupost, mohovitost/chudobnost atp.). Připodobnění obsahu pohádky ke konkrétnímu času, místu, hospodářské či politické situaci je zkratové; umisťovat její obsah do (tehdejší) přítomnosti padesátých let minulého století je nesmyslné (navíc pohádka byla natočena podle předlohy Boženy Němcové, která žila v Rakouském císařství; intertemporální dimenze nemůže mít politickou náplň). Proto se „Pyšná princezna“ nesnaží nic k tehdejší současnosti (r. 1952) namluvit, pohádkovou poetiku není možné zaměňovat za politický manifest; Červené Karkulce také nelze, na základě barvy jejího oblečení, přisuzovat manifestaci politického přesvědčení. A srovnávat pohádku s dokumentem, jak to činí ideologický kritik na uvedením webu, v tomto případě s dokumentem německé režisérky Leni Riefenstahlové „Triumf vůle“ (r. 1935) o 6. říšském sjezdu NSDAP konaném v Norimberku 4. až 10. září 1934, v němž účinkují Adolf Hitler, Josef Goebbels, Julius Streicher, Max Amann, Martin Bormann, Walter Buch, Walter Darré, Otto Dietrich, Reinhard Heydrich ad., je něco tak blbého, že nemá význam se o tom rozepisovat.
K takové zpolitizované interpretaci pohádky „Pyšná princezna“, kterou předvedl citovaný web, zbývalo snad jen dodat, že král Miroslav měl zosobňovat předsedu komunistické strany, jeho království tehdejší (jak se nazývaly) lidově-demokratické státy; a rádci krále Půlnočního království … snad hodnostáře Severoatlantického paktu či koho. Ani v čase hlubokého socialismu nám na filmové škole takové nesmysly nikdo neříkal; profesoři nebyli pitomci.
Jen mi nejde ho hlavy, že by takovým primitivismům někteří lidé mohli věřit. I když do hlavy, pokud ji má vysmýčenou, to může někomu pronikat.
Uvažuji, jaká může být reakce autora či jeho redakční kamarily na tento můj textík; protože nejde o osoby, které by byly schopny relevantní konkurující argumentace ad rem, tak se zcela jistě uchýlí k osobním útokům, k vulgaritám ad hominem. To je u autorů tvořících tento web obvyklé.
Anděl s perspektivou
Vánoce 2022. A v televizi opět dávají (nestárnoucí) komedie „Dovolená s Andělem“ (r. 1952) a „Anděl na horách“ (r. 1955). Proč v televizi reprízují takové staré filmy (?); většinu filmových děl z této doby v tv ani jinde neuvidíte, v archivu se na ně snáší prach. Reprízují je proto, že o ně diváci mají zájem.
Co však může vést k divácké oblibě třeba filmu „Dovolená s Andělem“? Stalinova fotografie na stěně? Oslovování se všech všemi „soudruhu“? Dobové sociální či technické reálie? Happy end (dvojí)? Známá krajina? Vzpomínání na svá mladá léta se slzou v oku? Virtuální návrat starých struktur do těch časů? Asi těžko.
Domnívám se, že základem obliby toho filmu je připomenutý pocit, zážitek, zkušenost (převládající) kolektivní tvorby společenských perspektiv – i když třeba šlo o představy poněkud naivní, liché, nikoli plně reálné, o období, ve kterém se děly i věci šeredné – v širším sociálním měřítku však šlo o ve skutečnosti aktivně prožívané vytváření společenských perspektiv; filosof by napsal o perspektivaci perspektiv.
Jak to s touto perspektivací vypadá dnes? Je individualistická tvorba perspektiv dostatečně produktivní? Je perspektivní? Nepostrádá synergický efekt shodné nekonfliktní kolektivní spolupráce? Nevede absence perspektiv v některých konkrétních případech až k ultrapravicovým politickým invazím do společnosti (?); třeba k ultrapravicovým hloupým interpretacím pohádky „Pyšná princezna“?
