Správci daně chtěli vědět, kolik bylo hostů, kde se hostina konala, jaká byla konzumace, zaplacené částky, a žádali předložení dokladů k uvedeným informacím. Má jít o mnoho desítek novomanželů. Někdy za nesplnění svého požadavku dokonce finanční úřady pohrozily pokutou 500 tisíc korun.
Na poslaneckou interpelaci a dotazy odborníků, novinářů ad., totiž zda má finanční úřad právo vědět od hostů na svatební hostině jejich počet, a vědět co a kolik toho zkonzumovali atp., odpovídala ministryně financí JUDr. Alena Schillerová, Ph.D. rezolutně: Máme právo to vědět. A odkázala se přitom na právní analýzu Generálního finančního ředitelství (GFŘ) – (zde pod číslem 69/2018; podepsána pod analýzou je JUDr. Eva Kostolanská, ředitel sekce). Nutné je však zdůraznit, že uvedený text není právní analýzou; je pouze parafrází jednotlivých ustanovení daňového řádu a sumou nezdůvodněných tvrzení, totiž že finanční úřad mohl po snoubencích dané údaje požadovat, protože svatebčané byli osobami povinnými k poskytnutí relevantních údajů, protože objednali službu, zajištění svatební hostiny, uskutečněnou daným podnikatelem, a za tuto službu zaplatili. Taková argumentace však nemá v daňovém řádu žádnou oporu.
Uvedená analýza GFŘ postup správců daně obhajuje tím, že byli oprávněni použít ustanovení § 57 odst. 1, zejména pak jeho písmeno d), a dále s uvedením § 58, § 78 a § 93 odst. 4 daňového řádu.
Zásadní je v tomto případě ustanovení § 57 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Ostatní zmiňovaná ustanovení (§ 58, § 78 a § 93 odst. 4) na toto ustanovení odkazují.
V § 57 daňového řádu (Poskytování informací správci daně) odstavec 1 zní: „(1) Povinnost poskytnout údaje na základě vyžádání správce daně mají orgány veřejné moci a osoby, které a) vedou evidenci osob nebo věcí, b) poskytují plnění, které je předmětem daně, c) provádějí řízení v případech, jejichž předmět podléhá daňové povinnosti, nebo d) získávají jiné údaje nezbytné pro správu daní.“
Ustanovení písmene a) se týká osob, jež jsou podle jiných (zvláštních) předpisů povinny vést evidenci osob nebo věcí; svatebčané zcela jistě nejsou osobami podle písmene a) tohoto ustanovení – v souvislosti se svatební hostinou nejsou podle žádného právního předpisu povinni vést evidenci osob nebo věcí. Ustanovení písmene b) se také novomanželů a svatebních hostů týkat nemůže, protože tyto osoby žádné plnění, které by bylo předmětem jejich daně, při svatebním veselí neposkytly. Také ustanovení písmene c) jako podklad pro zmíněný postup finančního úřadu nepřichází v úvahu, protože novomanželé ani jejich svatební hosté žádné řízení, jehož předmět by podléhal daňové povinnosti, neprovádějí a provádět ani nemohou.
Zbývá poslední ustanovení pod písmenem d). Rozborem gramatickým dojdeme k závěru, že pojem „získávat“ v obecné klauzuli § 57 odst. 1 písm. d) v sobě obsahuje aktivní působení takové osoby, působení patřící do souboru jejích činností daných jako její povinnost nějakým zvláštním předpisem – posezení občana, svatebních hostí atp. v restauraci takovou aktivitu nezahrnuje. Z historického výkladu a systematického zařazení ustanovení je zřejmé, že osoby získávající údaje nezbytné pro správu daní, údaje, jež jsou či mohou být relevantní pro správu daní, jsou osobami, které mají povinnost takové údaje shromažďovat (viz vládní návrh zákona daňový řád, PSP ČR, V. volební období, r. 2008, tisk č. 685; schválen jako zákon č. 280/2009 Sb. k § 57). V dalších odstavcích stejného ustanovení se tak ukládá poskytování relevantních informací správci daně zdravotním pojišťovnám, bankám, provozovatelům poštovních služeb, poskytovatelům telefonních služeb, vydavatelům periodického tisku; v § 57a pak, v návaznosti na paragraf předchozí, v kombinaci se zákonem č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, pak jsou, jako informačně povinné osoby, osobami majícími povinnost provádět identifikaci a následnou kontrolu klienta.
Svatební hosté tedy nejsou osobami, které mají povinnost získávat údaje pro správu daní jiného daňového subjektu; v souvislosti s veselím při svatební hostině svatebním hostům žádný zákon povinnost aby získávali údaje nezbytné pro správu daní, neukládá.
Výhrůžka pokutou je také zcela mimo zákon. Pokutu za nesplněné povinnosti nepeněžité povahy (informace, doklady atp. mají nepeněžitou povahu), může správce daně do výše 500 000 Kč uložit tomu, kdo nesplní registrační, ohlašovací nebo jinou oznamovací povinnost stanovenou daňovým zákonem nebo správcem daně, nebo nesplní záznamní nebo jinou evidenční povinnost stanovenou daňovým zákonem nebo správcem daně; viz § 247a odst. 1) písm. a) a b) daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.). Protože novomanželům a jejich hostům žádnou registrační, ohlašovací nebo jinou oznamovací povinnost žádný daňový (ani jiný) zákon nestanoví, a správce daně jim v tomto případě takové povinnosti stanovit nemůže (zákon mu to neumožňuje), nemůže ani těmto fyzickým osobám správce daně žádnou pokutu ukládat.
Správci daně v daném případě tedy akcentovali výlučně fiskální zájem státu, a to i v rozporu se zákonem; to je však chybné.
Vraťme se k motivaci finančních úřadů. Jejich argumenty znějí, že vzniklo podezření, že restaurace nesplnily povinnost evidovat tržby přijaté v hotovosti za svatební hostiny a případně ubytování svatebních hostů a tedy povinnost uvést tyto příjmy jako příjmy podléhající daním z příjmů, jež tvoří daňový základ; správce daně totiž zjistil, že v termínech konání svatebních hostin měla provozovna zavřeno nebo omezený provoz a nebyly během nich zaevidovány žádné tržby, provozovatele restaurací proto podezírá z krácení příjmů až v řádech statisíců korun.
Snaha správců daně odhalit daňové úniky je nepochybně správná – ovšem nesprávný je postup, který k tomu v uvedených případech zvolili. Požadovat jakékoli informace od uvedených fyzických osob nemá oporu v zákoně. Vyhrožovat jim pokutou už vůbec ne.
Přitom správce daně má pro zjištění daňové povinnosti nezdárných provozovatelů restaurací účinné prostředky; může využít svědecké výpovědi – za svědky by novomanžele i jejich hosty určit mohl, protože každá osoba je povinna vypovídat jako svědek o důležitých okolnostech při správě daní týkajících se jiných osob, pokud jsou jí známy; musí vypovídat pravdivě a nic nezamlčovat, a výpověď může odepřít ten, kdo by tím způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobám mu blízkým; viz § 96 odst. 1 a 2 daňového řádu; anebo stanovit daň pomocí pomůcek − § 98 a související daňového řádu (zákona č. 280/2009 Sb.).
Musíme si položit otázku: Proč finanční úřady nepoužily tyto instituty? Odpověď zní: Protože jsou velmi pracné! Tedy pracné pro správce daně. Ono je jednodušší vypsat na papír své požadavky, jež jsou mimo zákona, a za jejich nesplnění hrozit pokutou, která je tamtéž.
