Centrum pro výzkum veřejného mínění (Sociologický ústav AV ČR, v. v. i.) na svých webových stránkách publikoval pravidelný výzkum názorů občanů, týkající se daňové soustavy (Daně z pohledu veřejného mínění – listopad 2018; zde); zpracovala ho Radka Hanzlová.
Jeho závěry jsou opět zajímavé: „Česká veřejnost se spíše kloní k názoru, že daně lidí s vysokými příjmy u nás jsou nízké, u lidí s průměrnými příjmy jsou daně vnímány nejčastěji jako přiměřené a v případě lidí s nízkými příjmy převládá názor, že jejich daně jsou vysoké. Necelé dvě pětiny (58 %) Čechů se vyslovují pro progresivní zdanění příjmů, respektive pro to, aby lidé s vyššími příjmy odváděli na daních vyšší procento ze svých příjmů než lidé s nižšími příjmy. Za pro sebe srozumitelný pokládá daňový systém pouze o málo více než čtvrtina (27 %) české veřejnosti.“
Zaujal mě výsledek šetření, podle něhož pokládá daňový systém pro sebe za srozumitelný pouze 27 % české veřejnosti; nerozumí mu 65 % občanů, respondenty s odpovědí „nevím“ jsem přiřadil k předchozím „rozhodně“ či „spíše“ nerozumějícím.
Proč tomu tak je? Domnívám se, že zde působí několik faktorů.
Daňová soustava účinná od roku 1953 do roku 1992, s výraznými úpravami od roku 1990, byla jednoduchá. Jednak většinu daňového inkasa, asi 96 %, obsluhoval stát v nějaké podobě – stát jako státní podnik, či jiná státní organizace, kupř. Ochranná organizace autorská, jako státní notářství atp.; občan obrazně řešeno na daně nesáhl. I náklady na uvedenou obsluhu nesl stát. Navíc tehdejší daňová soustava byla reflexí rigidního hospodářského systému, v němž se mohl vyskytovat jen ten hospodářský vztah, který byl normován, nějakou právní normou povolen. Proto mohly být daňové normy kompletní, protože mohly hospodářské a tím i daňové vztahy zachytit komplexně. V předpisech předchozí daňové soustavy byly zachyceny všechny daňové souvislosti, jež byly hospodářsky možné. Nová daňová soustava, účinná od roku 1993, je složitá. Jednak většinu daňového inkasa, asi 85 %, obsluhuje občan v nějaké podobě – občan jako fyzická osoba, občan jako společník osob právnických atp. I náklady na uvedenou obsluhu nese občan. Navíc současná daňová soustava je reflexí flexibilního hospodářského systému, v němž se může vyskytovat každý hospodářský vztah, který není nějakou právní normou zakázán, vyloučen. Proto nemohou být daňové normy kompletní, protože nemohou hospodářské a tím i daňové vztahy zachytit komplexně. V předpisech současné daňové soustavy všechny možné daňové souvislosti zachyceny být nemohou, protože množství a formy hospodářských vztahů limitovány nejsou. Důvodem složitosti daní jsou někdy nejednoduché hospodářské skutečnosti, které daňová soustava reflektuje.
Dalším důvodem „složitosti daní“ je vztah státu k občanovi. Především se stát nechová vůči daňovým subjektům (občanům) jako správce jejich a tedy i státních daňových potřeb, nýbrž jako daňový dráb; jako úředník, vykonávající svůj úřad bez ohledu na občany. Správci daně jsou vedeni k tomu, aby mnohdy akcentovali výlučně fiskální zájem státu, což je však v rozporu se zákonem. Činnost daňové správy se má řídit podle zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, který formuluje základní zásady správy daní; kupř. v § 5 odstavci 3: Správce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní.
O jednostranném zaměření správců daní na co nejvyšší daňové inkaso v daňovém řádu není ani slovo.
Jako příklad dokládající, že se správci daně někdy nechovají jako skuteční správci, nýbrž pouze jako daňoví drábové, mohu uvést daňové trápení mého známého, v tuzemsku i ve světě uznávaného odborníka na mineralogii, který se nedávno od svého zákazníka, velké státní firmy, při předávání své faktury od účetní této firmy dověděl, že by měl být plátcem daně z přidané hodnoty. Když se na to ptal „své“ správkyně daně z příjmů fyzických osob na „svém“ finančním úřadu, která podle jeho přiznávaných zdanitelných příjmů musela vidět, že má být druhým rokem plátcem daně z přidané hodnoty, protože dosáhl příslušný hodnotový limit, tak mu tato úřednice odpověděla, že to není „její“ daň, ona je správkyní daně z příjmů fyzických osob, a že správkyní daně z přidané hodnoty je jiná pracovnice finančního úřadu. Ze správců daně, jako daňových pohůnků, by se ale měli stát spíše daňoví rádci; i tím by se staly daně pro občana jednodušší.
Aspektem negativního vztahu státu k občanovi je jeho radikální tendence k neototalitní byrokratizaci tohoto státu; stát místo zlepšování činnosti správců daní kvalifikovaným řízením, což je samozřejmě nelehké, a místo správného zaměření a kultivace této části státní správy jako služby občanům, byť služby specifické, přistupuje, protože to je méně pracné, k byrokratickým šikanózním opatřením, kupř. k zavádění plošných kontrolních hlášení k dani z přidané hodnoty a k plošné elektronické evidenci tržeb.
Výraznou příčinou složitosti daňového systému je nekvalifikovanost zákonodárců a vedoucích státních úředníků, a jejich ovlivnitelnost rozličnými lobbyisty, a tím ke vzniku legislativních zmetků. Nedávno kupř. ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová (za politické Hnutí ANO 2011) na konferenci Žofínské fórum v souvislosti s potřebou řešit nedostatek bytů uvedla, že „pokud někdo vlastní čtyři a více bytů, pak je vlastní za účelem podnikání a za účelem zisku a to je živnost. Proto chceme pronajímání bytů zařadit mezi živnosti.“ Smysl jejího nápadu zůstává záhadou: Z daňového hlediska by totiž došlo k přeřazení daňových příjmů z takového nájmu z § 9 do § 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tedy v konečném důsledku ke snížení daňového inkasa státu. A jak by bylo možné tímto způsobem řešit nedostatek bytů, paní ministryně nevysvětlila. Ale představte si, že uvedený nesmysl se ministryni podaří legislativním procesem protlačit, že se stane novelou živnostenského řádu a zákona o daních z příjmů – uvedení do daňové praxe bude krkolomné, kdekdo bude takový legislativní vmetek pochopitelně interpretovat jinak … zkrátka k jednoduchosti daňové soustavy nepřispěje.