VK: Rád bych, ale letos maraton asi nestihnu, protože devátého května budu v Moskvě na oslavách 65. výročí ukončení druhé světové války.
Váš pozitivní vztah ke sportu je všeobecně známý, ale jaký máte vztah k běhání?
Hrál jsem basketbal a běh je samozřejmě jeho součástí. Ale nebyl jsem běžec na dlouhé trati. Spíš rychle dopředu, dozadu, vyskočit, vrátit se. Na Vyšehradě, kde jsem roky hrával na Slavoji, jsme vždycky po sezoně vybíhali po schodech a obíhali po hradbách celý Vyšehrad. Trenér v autě kontroloval, jestli nešvindlujeme. Takové běhání jsem ještě zvládal.
Uběhnout maraton, to bývá často i předmětem různých sázek, nebo vytčených cílů? Zažil jste něco takového?
To ne, to opravdu ne. Za svůj, v uvozovkách, největší maraton považuji, když jsem se v osmdesátých letech s Janem Stráským, později známým členem vlády v devadesátých letech, zúčastnil slavného holandského čtyřdenního pochodu. Bylo to čtyřikrát padesát kilometrů, které jsem ale ušel, nikoliv uběhl. To považuji za svůj největší fyzický výkon tohoto typu, který jsem kdy absolvoval.
Pražský mezinárodní maraton se letos poběží už pošestnácté...
Já si Pražského maratonu a lidí kolem něj nesmírně vážím. Nejen těch absolutních špiček na trati, ale i těch tisíců běžců, kteří se každoročně zúčastňují. Mají můj obdiv. Jsou mezi nimi moji známí, přátelé, můj starší syn, můj tiskový mluvčí, náš pražský primátor. Oceňuji velmi výkon každého z nich. Pokud mohu, tak se zasazuji mezi pražskými radními, aby se netvářili zle, že jeden den v roce se na tři hodiny zavře kus jedné ulice a že se to strašlivě dotýká života občanů Prahy 1. Tomu nevěřím. Strašlivě se jich to nedotýká.
Asi nikdo nepochybuje, že zaběhat si v přírodě je fajn, ale jaký je váš názor na městské maratony?
Maratony ve městech mi nevadí. Takové závody má taky někdo vidět a je naprosto jasné, že pokud se bude běhat úplně někde mimo, nikdo je neuvidí. Co mě zlobí, je stěhování běžeckých zimních lyžařských závodů do měst. To je svévole, to je zbytečné dovážení sněhu do města. To nemá můj souhlas.
Jaký má podle vás maraton přínos pro Prahu?
Maraton je velká reklama Prahy. Díky tomu ji vidí lidé na desítkách televizních stanic po celém světě. Přijede sem pět tisíc, osm tisíc, deset tisíc běžců. Někde musí bydlet, něco si zapamatují. To vše jsou přínosy.
Už jste se zmínil, že maratonci mají váš obdiv...
Je to něco jiného než třeba kolektivní nebo míčové sporty. Sám sportuji celý život, od basketbalu, přes volejbal až k tenisu. Maraton je ale vytrvalostní sport. O překonávání sama sebe. Je to souboj, jestli dokážu doběhnout, nebo se vzdám. V kolektivním sportu se můžete na chvíli zastavit, v tenisu pětkrát, desetkrát běžíte zleva doprava a zpátky. Sotva dýcháte, ale máte servis a začnete si zavazovat tkaničku. Maratonec to ale udělat nemůže.
Alois Žatkuliak, Hospodářské noviny, 5. května 2010
