Těžce dojednaná dohoda mezi americkým kongresem a prezidentem – protože se jednalo o politický souboj, ne o podstatu věci – znamená pouze to, že i po 5. srpnu (na dva roky) může vláda beze změny utrácet za věci rozumné i nerozumné, potřebné i nepotřebné, produktivní i zcela neproduktivní, občany motivující i nemotivující (vytvářející kulturu závislosti a nepráce), atd. Nic jiného se v USA nezměnilo, země je na tom ekonomicky stejně, jako byla minutu předtím.
USA nejsou jediné, ale jiné jsou. Např. Řecko nemůže splácet své dluhy a musí proto buď zbankrotovat, nebo dostat další půjčku, která však bude spíše darem, a každý rozumný člověk to ví. USA nejsou v Evropské měnové unii, nejsou svázány eurem, můžou si udělat (rozhodnutím kongresu a prezidenta) větší dluh, můžou vydat další státní obligace a můžou doufat, že si je někdo koupí. Kdyby nekoupil, musely by si vytisknout nové dolary a dát se inflační cestou.
Pro USA je i tato cesta v každém případe zátěží. Obligace jsou k nějakému datu splatné a hned od počátku je třeba platit úrok. Dokud je síla americké ekonomiky považována za nespornou, je úrok nízký, kdyby vznikly o této její síle obavy, budou úroky „řecké“. Svět už sice není na dolarovém standardu, jako byl skoro tři desetiletí po 2. světové válce v tzv. bretton-woodském období, ale ještě pořád se americké ekonomice a tím i její měně věří. Bude to pokračovat do nekonečna?
Je evidentní, že v posledních desetiletích americká ekonomika zpomalila a že ji leckteré země dohánějí. Nezpomalily však nároky Američanů. Vychází jedna kniha za druhou, snažící se vysvětlovat, proč tomu tak je.
Moc mne sice nepřesvědčila kniha prof. Tylera Cowena z velmi liberální (v evropském slova smyslu) George Mason University s názvem The Great Stagnation (mimochodem, vyšla jako e-book), ale uvažování v ní obsažené je inspirativní, i když podle mého názoru mylné, resp. nedostatečné.
V podstatě její autor říká, že si Amerika už „otrhala všechny nízko visící ovocné plody“ a teď by se musela začínat snažit dosáhnout výše, na plody méně dostupné. Jako různé nízko visící „plody“ uvádí – ztrátu volného prostoru – půdy (teď, a ne už před 100 lety?) nebo zpomalení revolučních zvratů technologie (na čemž přes všechno povídání o dnes probíhající vědecko-technické revoluci či „vědomostní ekonomice“ něco může být – vynález knihtisku byl větší revolucí než vynález telefonu, vynález telefonu větším zvratem než vynález mobilu, atd.), ale ani jedno, ani druhé asi není příčinou současného zpomalení americké ekonomiky – při nezpomalujícím růstu nároků.
Zajímavý, a pro mne srozumitelný je jeho další nízko visící plod – vzdělání. Přínos vzdělání (přes veškerý populistický humbuk v tomto směru!) se vytrácí. Vzdělanost sice udělala v minulých desetiletích obrovský skok, ale přínos politiky „co Čech či Američan, to vysokoškolák“ je už dávno velmi malý. USA byla nejvyspělejší zemí světa už před 100 lety, ale tehdy tam do college (na vysokou školu) chodilo jen 0,25% Američanů a střední školu ukončilo jen 6,4% lidí (z ročníku), teď je toto číslo 40%, resp. 74% (cituji z článku v časopise Regulation, léto 2011, str. 52). Zvyšovat tam, ale i u nás, tato čísla už nic nepřinese, nebo přinese jen velmi málo – a hodně se ztratí, neboť „vzdělaní“ lidé už dávno nechtějí dělat práce, které jsou sice nezbytné, ale vysoká škola na ně není potřebná. P. E. Barton v článku How Many College Graduates Does the U.S. Labor Force Really Need? (Change, leden-únor 2008) oprávněně kritizuje přetrvávající omyl, že „poptávka po zaměstnancích s vysokoškolským diplomem rychle narůstá“. Souhlasím s ním, že nic takového není pravda a stejně jako on vidím, že „v každém desetiletí narůstá procento číšníků a číšnic, které mají vysokoškolský diplom“.
Módní postoj, že „myšlení“, přemítání, mudrování je více než „práce“, je nepochybně jedním z velkých zel dnešního světa. Samozřejmě to souvisí se subvencováním vzdělání (které pak „visí“ nízko a každý se ho snaží utrhnout). Pro méně přemýšlející to raději zopakuji, aby nebylo mýlky – přínos vzdělání je obrovský, přínos každého dalšího, dodatečného vzdělání je už však daleko menší, a někdy se blíží k nule. To je elementární zákonitost (je jedním ze základů ekonomie) a týká se všech lidských činností. Je opravdu možné, že se původní přínos rostoucího vzdělání v Americe už vyčerpal.
Ale recenzent Cowenovy knihy v časopise Regulation David Henderson správně říká, že jsou jiné, nízko visící ovocné plody, které nikdo netrhá – deregulovat ekonomiku, zrušit závislost obrovského množství lidí na sociálních dávkách, zmenšit stát, jeho byrokracii a jeho zásahy, zrušit zadlužování.
A tím jsme u původního tématu, kterým je oprávněnost jásání nad prolomením limitů růstu amerického státního dluhu. Já žádný důvod k jásání nevidím – Amerika tím jasně řekla, že si nechce utáhnout opasek, udělala si na něm naopak jednu dírku navíc. Může se ale stát, že si toho někdo všimne a on si všimnul. Při psaní tohoto textu mi přišla na můj mobilní telefon zpráva z České tiskové kanceláře: „Čína po snížení amerického ratingu kritizovala USA za dluhy a zpochybnila dolar jako rezervní měnu. Vyzvala k mezinárodnímu dohledu nad dolarem.“
Tuto časovou koincidenci jsem si opravdu nevymyslel. Čína nemůže mít zájem zpochybnit dolar, neboť v něm má až moc nainvestováno, ale časy se mění. Kdo bude investovat do té další dírky na opasku, když ne Čína? Podpis zákona o zvýšení limitu dluhu byl marginálním krokem, který situaci neřeší, ale byl špatným signálem pro Ameriku, pro všechna další Řecka, a mám strach, že i pro leckoho u nás.
Václav Klaus, Hospodářské noviny, 8. srpna 2011
