Musíme se pokusit vžít se do květnových dnů roku 1945, abychom pochopili, o co tehdy šlo. Dnes, při zpětném pohledu, se může zdát, že se Pražané chopili zbraní – mimochodem, nebylo vůbec lehké je získat a bylo jich tragicky málo – až když už téměř o nic nešlo. Není to tak. Dát v sázku svůj život – a padlých a zraněných nebylo málo – v posledních dnech a hodinách války, bylo obdivuhodné. Logický by byl opačný přístup. Protože už bylo jasné, že je agresor v posledním tažení, bylo možné si v „klidu“ počkat na jeho konec. Lidé v Praze to neudělali.
Na rozdíl od většiny z Vás jsem byl před šedesátipěti lety, v momentu, kdy rozhlas volal o pomoc, nedaleko. Bydlel jsem se svými rodiči pár kroků odsud, na Tylově náměstí, a tehdejší atmosféru jsem už jako malé dítě začínal vnímat. I tehdy jsem věděl, že je situace dramatická a byl jsem u toho, kdy se na rohu Jugoslávské a Bělehradské ulice stavěla barikáda. Není možné na to zapomenout.
Při výročí Pražského povstání si připomínáme všechny české hrdiny, kteří svou odvahu a odhodlání prokazovali na západní i východní frontě II. světové války, ale také všechny umučené z protinacistického odboje v dlouhých letech německého protektorátu a naše popravené a vězněné spoluobčany z doby po atentátu na Heydricha. Ti všichni se svou nejvyšší obětí zasloužili o to, že po válce mohl být obnoven samostatný stát Čechů a Slováků. Těm všem patří náš dík.
Václav Klaus, pietní akt před budovou Českého rozhlasu u příležitosti 65. výročí Květnového povstání, Praha, 5. května 2010
