nad tím, jak na Pražském hradě oslavit letošní 160. výročí narození Tomáše Garrigua Masaryka, jsme se dlouho zamýšleli.
Vycházeli jsme z toho, že už téměř všechno bylo řečeno, resp. že se bez nějakého vážného, ale současně odvážného pohledu na našeho prvního prezidenta a bez velmi seriózního bádání na nic skutečně nového a objevného přijít asi nedá. O to jsme neusilovali a proto jsme zvolili cestu jinou. Uspořádali jsme výstavu, která se pokouší ukázat život prezidenta Masaryka přímo zde, na Pražském hradě, a to – s výjimkou několika jednotlivostí – výlučně na bázi našich vlastních hradních archivů a depozitářů. Výstavu, která se nesnaží o jakýkoli novátorský pohled na jeho dílo či na jeho celkový přínos pro český stát.
Jak v roce 1930 rozhodl parlament Československé republiky, „Masaryk se zasloužil o stát“, což je poněkud lakonický, ale současně také trochu patetický výrok, i když o zásluhách Masaryka v tomto smyslu není a nemůže být sebemenších pochyb. Mně se ale, už jako dítěti, vždycky zdálo, že to v této dikci moc velká pochvala není, i když být měla.
Sochy a obrazy Tomáše Garrigue Masaryka, které u nás za první republiky zdobily mnohá veřejná prostranství, zažívají v současné době – po dlouhých letech úmyslného zamlčování a pečlivě organizovaného zapomínání – novou konjunkturu. Je to dobře, ale začínám z toho mít i trochu strach.
Obávám se, že se ten kamenný Masaryk, který na nás opět shlíží z nejrůznějších piedestalů, stává pro mnohé pouhým prázdným symbolem, poněkud zidealizovaným a dobovými zájmy „upravovaným“ velikánem, do něhož jsme si i my – v posledních dvaceti letech – začali zvykat transponovat vše, co v naší moderní politické tradici považujeme za dobré a správné. Děje se to dokonce tak důsledně, že všechno problematické, co souvisí s první republikou, připisujeme výlučně Edvardu Benešovi. Vypadá to, jako bychom se snažili Masaryka zbavit lidských rozměrů, zájmů i skutků a ponechávat jej jenom jako jakousi modlu, jíž jednou za čas – z povinnosti – věnujeme veřejnou modlitbu. Něco takového jsme zde dělat nechtěli. Chtěli jsme ukázat reálný život našeho prvního prezidenta spjatý s velmi reálnými místy Pražského hradu.
Jakkoli si z vlastní zkušenosti nemůžeme představit, jak Pražský hrad vypadal na sklonku 1. světové války, máme mnoho důkazů o tom, že Masaryk na Pražském hradě zanechal výraznou stopu – v rovině symbolické, i v rovině architektury a stylu.
V roce 1918 byl Pražský hrad více méně zchátralým historickým monumentem, čekajícím na své nové historické uplatnění. Ve svém poselství k 5. výročí vzniku republiky řekl Masaryk, že si přeje, „aby se Hrad a jeho okolí stal nejen sídlem prezidentovým, nýbrž symbolem našich národních demokratických ideálů“. To byla a je velká ambice a velký, věčný závazek. Splnit to první se ukázalo být relativně snadnější. Sídlem skutečné hlavy státu Pražský hrad vlastně přestal být jen v době německé okupace, v době Protektorátu Čech a Moravy, kdy Československá republika de facto, ale ani de iure neexistovala. I když jsme prezidenta měli, hlavou tohoto zvláštního státního útvaru určitě nebyl.
Složitější to bylo se zajišťováním Masarykova záměru, aby byl Pražský hrad symbolem našich „národních demokratických ideálů“. Tak tomu určitě nebylo ani v celém dlouhém období komunistického režimu od roku 1948 do roku 1989, který s demokracií nic společného neměl.
Za sídlo prezidenta republiky byl Pražský hrad určen Národním shromážděním v prosinci 1918, tedy několik dní před příjezdem Tomáše Garrigua Masaryka do Prahy, ke kterému došlo 21. prosince téhož roku. Na Hradě strávil prezident i s rodinou už i první noc po příjezdu a následujícího dne zde pronesl svůj první prezidentský projev. I když měl – podle svých slov – v úmyslu bydlet mimo Hrad a navrhoval, aby byla pro bydlení hlavy státu vybudována v Jelením příkopu malá vila, v níž by mohl bydlet jako obyčejný člověk, od roku 1918 žil prezident Masaryk výlučně přímo na Hradě, pokud nedlel v Lánech. V těchto dvou místech se odehrával jeho život státnický i soukromý. Žádný vlastní byt či dům od roku 1918 až do své smrti v roce 1937 nikdy neměl.
Nemohu o tom mluvit jen jako člověk pouze nezúčastněně popisující známá fakta. V prostorách někdejšího bytu prezidenta Masaryka dnes sídlí podstatná část prezidentské kanceláře. Má pracovna je v místnosti někdejší jídelny a i další mí blízcí spolupracovníci pracují v místech každodenního soukromého života Masarykovy rodiny. Mohu s plným vědomím říci, že by se velmi mýlil ten, kdo by si myslel, že si toho nejsme dostatečně vědomi, že je to pro nás věcí všední, že o tom nepřemýšlíme, že to necítíme jako závazek.
Prezident Masaryk Pražský hrad jako symbol nového státu v průběhu svého prezidentství aktivně budoval. Právě v jeho prezidentském období se Hrad stal jak administrativním, tak i kulturním a společenským centrem hlavního města i celé naší republiky. Nebál se zasáhnout do jeho staleté podoby s odvahou, jakou bychom v současnosti žádnému politikovi ani umělci nepovolili.
Dnes zahajovaná výstava, vytvořená Kanceláří prezidenta republiky, Archivem Pražského hradu, Archivem Kanceláře prezidenta republiky a Oddělením uměleckých sbírek Správy Pražského hradu, se nesnaží představovat Masarykovu vnějškovou přeměnu Hradu. Snaží se ukázat jeho stránku všední, spíše soukromou, téměř intimní, ale v každém případě stránku pro veřejnost více skrytou. Na tématech jako je bydlení, zařízení a dispozice bytů, používané jídelní a stolní náčiní, rodinné účty, organizační zajištění chodu domácnosti, přijímání návštěv a konání různých oslav je vidět Masaryk jako člověk prostý i oslavovaný, všední i sváteční. A právě toto jsme touto malou výstavou chtěli ukázat.
Je to – jak jsem řekl již v úvodu – náš malý příspěvek ke 160. výročí jeho narození. Věřím, že tato výstava nalezne své návštěvníky a že i tato málo známá stránka osobnosti a života našeho prvního prezidenta bude pro mnohé něčím novým a obohacujícím. Chtěl bych poděkovat všem, kteří se v mimořádně krátké době o její přípravu zasloužili, zejména pracovníkům prezidentské kanceláře a jejího archivu. Vám děkuji za účast na dnešní vernisáži i za Vaši pozornost.
