Narodil jsem se v době II. světové války, ale byl jsem příliš malý na to, abych mohl tragickou situaci v tehdejším protektorátu Čech a Moravy jakkoli chápat. Přesto i dítě cítilo v očích rodičů strach a úzkost – zejména v takových dramatických momentech jako byly domovní prohlídky nebo chvíle strávené v krytu při bombardování Prahy.
Do školy jsem na pražských Vinohradech začal chodit několik měsíců před komunistickým převratem, ke kterému u nás došlo v únoru 1948. Většina mých učitelů na základní škole naštěstí patřila ke staré předválečné generaci a vyučování proto nebylo tak ideologizováno jako v pozdějších letech. Politicky a lidsky však byla padesátá léta mimo jakoukoli pochybnost zdaleka nejhorší. Věta stačila k propuštění z práce nebo dokonce k zatčení. Statisíce lidí strávily léta ve vězení, stovky či spíše tisíce přišly o život.
Maturitu jsem dělal v roce 1958. K věku dospělosti se tedy moje generace blížila už v trochu „měkčí“ (a volnější) fázi komunistické éry. Léta vysokoškolského studia na pražské Vysoké škole ekonomické byla sice ještě značně ideologicky indoktrinovaná, ale studenti už začínali klást svým profesorům různé nepříjemné otázky.
Centrálně plánované hospodářství právě v té době začalo mít u nás nečekaně velké problémy. Nejen neefektivnost a nedostatkovost, ale i pokles HDP. V roce 1961 i oficiální statistiky vykázaly záporný ekonomický růst, tedy pokles, což bylo v plánované komunistické ekonomice kdekoli ve světě vůbec poprvé – s výjimkou let války či v Maďarsku v roce 1956. To umožnilo kritiku nejen ekonomického systému, ale postupně i dalších aspektů společenského života. Centrem této kritiky a následné přípravy na – pro tuto dobu relativně odvážné – ekonomické reformy se stal Ekonomický ústav Československé akademie věd, kde jsem byl nejprve aspirantem a později vědeckým pracovníkem.
Tehdejší reformní pokus, kombinaci plánu a trhu, tzv. třetí cestu, jsem kritizoval již v této době jako falešnou, nerealistickou a nefunkční. Otec těchto reforem, český ekonom Ota Šik (můj ředitel v Ekonomickém ústavu) byl dobře známý i u vás v Rakousku. Měl zde mnoho příznivců, kteří propagovali – i když jakoby z druhé strany – stejné věci jako on: kombinaci plánu a trhu a konvergenci ekonomických systémů. Ani oni, ani on, nechtěli kapitalismus.
Práce v tomto ústavu mne už tehdy přivedla do Alpbachu. Bylo to – zcela paradoxně – v srpnu 1968, právě ve dnech invaze armád Varšavské smlouvy do Československa, které k nám vtrhly údajně proto, aby zastavily naši „kontrarevoluci“. Dozvěděl jsem se o této tragédii ráno 21. srpna, když jsem šel na další jednací den do konferenčního centra, kde se právě nacházíme. Od té doby už je ale trochu zmodernizováno.
Po několika dnech nejistoty, čekání a přemýšlení zde v Alpbachu jsem musel učinit důležité osobní rozhodnutí: vrátit se do okupované vlasti nebo se snažit uchytit se v akademické sféře zde v Rakousku nebo někde jinde na Západě. Mé tehdejší rozhodnutí bylo jednoznačné a i z dnešního pohledu jediné správné: chtěl jsem být doma a dělat něco pozitivního tam.
Nedlouho po svém návratu jsem byl propuštěn z Akademie věd, bylo ukončeno i mé vyučování na vysoké škole a mé publikační možnosti klesly k nule. Oficiální deník komunistické strany, Rudé právo, napsal, že jsem vůdcem nemarxistických ekonomů v zemi, což bylo tehdy téměř zločinem.
Komunismus přetrval ještě dalších 20 let, ale ani v tomto velmi deprimujícím období jsme „nespali“ a různým způsobem jsme se připravovali na jeho konec. Od poloviny osmdesátých let znovu narůstaly reformní naděje a začala být zaváděna i různá, byť z počátku opatrná reformní opatření. Jak snad ještě všichni vědí, definitivní konec komunismu nastal v listopadu 1989. Počáteční fáze naší společenské transformace u nás proběhla poměrně úspěšně, protože jsme na ni – alespoň někteří – byli připraveni.
Od té doby jsem už skoro 22 let v politice – jako ministr financí, jako zakladatel a předseda politické strany, jako ministerský předseda, jako předseda Poslanecké sněmovny, jako prezident republiky. I v těchto letech jsem opakovaně a rád přijížděl do Alpbachu. Společnost, ve které dnes žiji, je sice neporovnatelně lepší než ta minulá, ale na konci cesty ještě ani zdaleka nejsme. Komunismus už je passé a bojovat teď proti němu je zbytečné, ale přicházejí nové, jen zdánlivě méně nebezpečné ideologie, či „ismy“, které se opět – jako ty minulé – snaží omezovat a blokovat naši svobodu. Dnes zatím ještě tolik neohrožují fyzickou stránku lidských životů, ale začínají být skoro stejně netolerantní k názorovým rozdílům, k různým – pro existující establishment – nepříjemným myšlenkám a politickým postojům, jako tomu bylo v éře komunismu. Vnímám to velmi silně.
Střet idejí pokračuje. Vždy jsem byl přesvědčen o tom, že fórum v Alpbachu umožňuje a podporuje seriózní diskusi, která zde ještě není zničena tzv. politickou korektností. Jedině proto jsem zde, pravděpodobně jedině proto jsem sem – přes mé často údajně politicky nekorektní postoje – i nadále zván. Velmi si toho vážím.
Václav Klaus, vystoupení na Evropském fóru v Alpbachu, 23. srpna 2011, překlad z němčiny
Publikováno v Lidových novinách dne 24. srpna 2011
