Ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla tragickou zprávu o smrti Stephena Williama Hawkinga (1942 - 2018), teoretika fyziky a matematiky britské národnosti a celkově jedné z vůbec největších osobností současné vědy, padl na mne vysloveně smutek…
Po premiérovi Stanislavu Grossovi a mnoha dalších pacientech, které jsme v Česku léčili kmenovými buňkami v letech 2012-2016 v rámci klinické studie. Jednak přišlo rozčarování z vidiny ztráty další vynikající osobnosti světové vědy, jejíž objevy, přístup a odvahu už jen stěží někdo nahradí, ale současně i hluboké lidské politování nad osudem výjimečného člověka, který dokázal tolik let úspěšně čelit jedné z velkých „metel lidstva“ - Amyotrofické laterální skleróze, chorobě (známé pod zkratkou ALS či jako Lou Gehrigova choroba, popř. onemocnění motoneuronu), jež patří v kategorii mezi neurodegenerativními onemocněními mozku a míchy k vůbec nejvážnějším, neboť je pro své pacienty stále ještě chorobou smrtelnou.
ALS postihne ročně cca 2 nemocné na 100.000 lidí, uvádí se, že v České republice ročně přibude zhruba 200 nových případů. Jedním z podstatných faktorů nemoci bývá čas. U řady pacientů postupuje choroba agresivně a postižení během 2-3 let velice rychle podléhají ztrátě motoneuronů, což má za důsledek, že pacienti postupně ztrácí veškeré schopnosti pohybového aparátu, nemohou ani polykat a dýchat, a co je snad nejkrutější, to vše se odehrává za plného mentálního a psychického zdraví. Jen si představme, jaká asi může být situace člověka, který je duševně zcela zdráv a chtěl by žít přirozeným způsobem života jako my ostatní, ale nemůže, protože mu to pohyb stále více a více znemožňuje až do chvíle, kdy nadejde za krutých podmínek nikoliv zlepšení, ale naopak definitivní konec. Takový je osud lidí s chorobou ALS.
Ale Stephen Hawking patřil do skupiny těch, u nichž má nemoc z nám neznámých důvodů velmi pomalý průběh. Byl jedním z nejdéle přeživších pacientů asi také proto, že mu nemoc byla diagnostikována již v mladém věku, když mu bylo 21 let a podle tehdejší prognózy neměl žít déle, než dva nebo tři roky. Naštěstí trpěl tzv. pomalou formou, která je i u nás pozorována u malé skupiny pacientů. Přesto nelze světově nejznámějšímu pacientovi s ALS onen obdivuhodný časový „rekord“, s nímž dovedl přežít, upřít. Ostatně, byl to právě Stephen Hawking, který se tolik let aktivně věnoval právě výzkumu času a možností cestovaní časoprostorem, že to skoro vypadá, jako kdyby zkrátka, alespoň u své nemoci, ten čas skutečně zastavil. Sám říkal, že prý právě čas mu dával v jeho nemoci nejvíce síly, a to nejen k řešení mnoha vědeckých projektů, ale i k možnosti mít „velmi okouzlující rodinu“, a tak se vlastně sám označoval za „šťastlivce“.
Nuže, čas každého z nás se jednoho dne naplní. Před týdnem se tak bohužel stalo v případě slavného vědce, připodobňovaného například k osobnosti Alberta Einsteina – Stephena Hawkinga. Osobně však říkám – v budoucnosti by tomu tak nemuselo být. Kdyby se síly moderní vědecké medicíny zabývaly touto nebezpečnou neurodegenerativní chorobou déle a důkladněji, mohl být výzkum pomocí. Neurovědnímu výzkumu se věnuji již 50 let. Výzkumu Amyotrofické laterální sklerózy jsem věnovala řadu studií na zvířatech a podařilo se nám na nich prokázat zpomalení choroby a prodloužení života. Donedávna jsem vedla tento nadějný výzkum na Akademii věd České republiky. Poté, co mi jako vědecké špičce byla další vědecká práce znemožněna, jsem zaměstnána ve Slovenské akademii věd v Bratislavě. Bohužel je smutné, že i když naše klinická studie u pacientů ukázala, že podání kmenových buněk zpomaluje průběh choroby, pacienti se objektivně i subjektivně cítili lépe, nemůžeme zatím s touto experimentální léčbou pokračovat.
Co říci závěrem? Sám Hawking myslel vždy pozitivně a jeho výsledky ve vlastním oboru směřovaly vpřed. Osobně bych se proto i já v rámci své specializace, kterou jsou mj. možnosti léčby ALS, velice ráda zasadila o co nejvýznamnější posun. Posun, který by jednoho dne mohl vést nejen ke zlepšování stavu všech nemocných, ale i k jejich celkovému vyléčení. Osobnost Stephena Hawkinga je pro mne v tomto směru dvojitou inspirací. Jednak jako příklad neuvěřitelného životního elánu zapáleného vědce, který i smrtelně nemocný, vždy takřka dýchal pro svůj obor, ale stejně tak i jako výstražný příklad, abychom udělali vše pro výzkum a léčbu choroby, kterou trpěl – choroby, jejíž léčba by v době 21. století mohla být skutečností.
