Rusko začalo překreslovat mapy. Porušilo dohody, ke kterým se samo zavázalo. Hraje se o hodně. O bezpečnost Evropy a její mír.
Pokud vyjde najevo, že západní demokracie nejsou schopny hájit svoje zájmy, najde se dost dalších velmocí, které se začnou prosazovat na jejich úkor. Na náš úkor. Mnoho lidí u nás to vůbec nechápe. Stejně jako fakt, že na východní Ukrajině se neodehrává jen jeden z lokálních konfliktů, nad nímž lze večer u televize mávnout lhostejně rukou.
Rusko-ukrajinský konflikt činí "světovým" minimálně tři věci: 1. Je v něm zapojena jaderná velmoc s tradičními imperiálními cíli. 2. Jsou narušovány deklarované zájmy Evropy a USA, které na to nejsou schopny adekvátně odpovědět. 3. Jedná se o geopoliticky citlivý bod, historicko-kulturní konfliktní linii, na níž snadno propukají střety širšího dosahu. Bez rozhodného postoje Západu bude konflikt pokračovat a Západ bude stále více oslaben. To se bohužel již děje.
Můj pohled nemá co dělat s naivním rozdělováním na černé a bílé. Ukrajina není vzorem demokracie, nápady rychle ji přijmout do EU nebo NATO jsou nesmysl. Putin není diktátor, je tvůrcem i produktem režimu, který je pro ruskou společnost adekvátní a odráží její politickou vůli. Problém není v tom, co se odehrává uvnitř Ruska a Ukrajiny. Být v tomto případě proti ruskému postupu neznamená být proti Rusku, člověk může být i rusofilem. Ale každý, kdo se na věci dívá zdravým rozumem a z hlediska zájmů naší země, musí být ruským postupem na Ukrajině zneklidněn.
Rusko udělalo, co se nedělá. Zavírat před tím oči nám nepomůže. Kupříkladu jednostranně porušilo Budapešťské memorandum z prosince 1994, které samo podepsalo. Už to je dostatečný důvod k sankcím a určitě k posilování vojenské přítomnosti na východních hranicích NATO. Všichni mají plná ústa Mnichova a mnichovanství. Historické paralely jsou ale nebezpečné. Tato nesedí. Když už by se ale někdo chtěl vracet do třicátých let 20. století, je mnohem případnější si všimnout obsazení demilitarizovaného Porýní v březnu 1936 nacisty. I tehdy to bylo porušení smlouvy a žádná reakce nepřišla.
Byl to jeden z klíčových momentů, který dodal Hitlerovi kuráž k dalším agresivním krokům. Zbabělá, váhavá, chápavá politika ho nezastavila, jak dobře víme.
Ale nenechme se svést k laciným analogiím. Poučení z dějin je stále stejné. Neukazujete-li sílu a vůli, dříve či později vás někdo dostane. Sílu můžete ukázat i na vedlejším bojišti. Kdyby například po sérii porážek Západu ve studené válce Británie nesvedla bitvu o Falklandy (1982), což přímo se studenou válkou nesouviselo, byla by pozice Západu v osmdesátých letech mnohem slabší. I když se nám to nelíbí, tak to prostě v mezinárodní politice je: k zachování své pozice a k udržení míru potřebujete dostatek síly. A připravenosti ji použít.
Chyba současné české zahraniční politiky je, že si nebezpečí nepřipouští. Já jsem také rád, že české firmy mohou dál vyvážet obráběcí stroje. Znám je, jsou dobré a přeji jim to. Od vlády bych ale čekal, že bude rozumět tragičnosti, hloubce a možnému dosahu konfliktu, jehož efekt není omezen na území, kde se odehrává. I kdyby mělo pravdu Rusko (jako že nemá), co nám pomůže, když budeme chytrou horákyní někde "mezi"? To je v zahraniční politice osudové. Být "mezi" se nevyplácí, role "mostu" je směšná, ve hře zájmů jste nakonec obětí pro obě strany.
Mezinárodní řád, jak ho známe, se otřásá v základech. V našem zájmu ale je ho zachovat. Česká republika nemá jinou variantu než stát na straně západních demokracií, které ji neohrožují, jejichž "náruč" nám vyhovuje, jichž jsme součástí a které jediné nám mohou společně zajistit bezpečnost.
Máte někdo nějakou jinou rozumnou alternativu? Tak sem s ní, já ji neznám. Pokud ne, tak se rychle začněme chovat racionálně a podle svých národních zájmů.
Publikováno 15. 9. 2014 v deníku Lidové noviny
