Pro naši vládu je od samého počátku jasné, že musíme naplnit ten základní slib, který jsme dali našim voličům, a to je podstatně zlepšit stav veřejných financí, a nejenom proto, že jsme takový slib dali našim voličům, ale samozřejmě proto, že naše veřejné finance jsme v dobrém stavu nepřevzali.
Možná to slovo zlepšení, které jsem použil, ani dostatečně nevystihuje to, co musíme udělat a co se od nás čeká, protože veřejné finance nevyžadují jenom drobné změny, ale vyžadují něco, co bych mohl nazvat restartem. Vyžadují celkové přenastavení priorit. A takové přenastavení, takovéto změny, jsou podmínkou našeho růstu a jsou podmínkou zlepšování životní úrovně.
Každá odpovědná vláda se musí postarat o to, abychom měli dostatek peněz, abychom měli dostatek finančních prostředků nejenom na ty nutné služby, což je třeba sociální systém, ale také na dlouhodobé investice, na investice strategické, na investice, které zajistí naši dobrou budoucnost. A v České republice je jasné, do čeho musíme investovat. Musíme investovat do těch věcí, které byly dlouhodobě zanedbány, jako jsou třeba silnice, železnice. A musíme dělat také změny, které nemají jenom finanční nároky, ale vyžadují i legislativní úpravy a vyžadují i systémové změny.
A to se týká samozřejmě jak toho, jakým způsobem dosáhnout těch strategických investic, ale týká se to třeba i takových oblastí, jako je školství. Na potřebné investice, na to, abychom dokázali mít dost peněz jak na ten sociální systém, tak na strategické investování do budoucna, na to bychom dost peněz neměli, pokud bychom museli platit stále vyšší úroky z obřích dluhů. A my jsme převzali stát bohužel právě v takovéto kondici s dynamickým růstem deficitu a se stále vzrůstajícími náklady na obsluhu státního dluhu.
Hospodaření České republiky tak, jak se tady vytvořilo za předcházejících vlád, bylo naprosto neudržitelné. A to není žádná nadsázka, to je lehce doložitelné čísly - poměr deficitu veřejných financí k HDP. A můžete nad tím jakkoliv kroutit hlavou, je to mezinárodně uznávané kritérium pro hodnocení veřejných financí. Tak poměr deficitu k HDP v roce 2020 dosáhl hodnoty 5,8 %, v roce 2022 to bylo pořád přes 5 % a ta hodnota z roku 2020 byla nejvyšší za téměř 20 let. Co to znamená? No, Česká republika se řítila do problémů a řítila se také plnou rychlostí směrem k dluhové brzdě, která by podstatně omezila jakoukoliv budoucí vládu.
Dalo by se pochopit, že máme takovýto deficit veřejných financí, kdyby ten deficit byl způsoben právě těmi nutnými investicemi, protože tam by stát mohl očekávat v budoucnu návrat těch výdajů, návrat těch vysokých výdajů. Ale tak to nebylo. Ty dluhy a tento deficit veřejných financí nevznikl kvůli investicím, ale byl důsledkem chaotického vládnutí a uplácení voličů. A to není hodnocení jenom opozice, to je hodnocení, které poskytují i další instituce, například Nejvyšší kontrolní úřad, který jasně konstatoval, že toto zadlužení se nedá zdůvodňovat covidovou pomocí, ale má jiné příčiny. Všechny ty peníze zmizely, všechny ty peníze se utratily, ale nezajistily nám nic skutečně užitečného, ani nesloužily k investicím a k dlouhodobé prosperitě.
A ani ta další věc, kterou řeknu, není žádná nadsázka, ale jsou to prostě fakta. Náš stát byl po osmi letech vládnutí předcházejících vlád tragicky nepřipravený, absolutně nepřipravený, nebyl připravený ani na dobré počasí, ani na období klidu, ani na období další ekonomické konjunktury. Ale nic z toho nepřišlo. Místo toho přišly takové bouře, jako byl covid, válka na Ukrajině nebo energetická krize. A v těchto věcech se ta nepřipravenost státu, to, jakým způsobem se tady před nástupem mé vlády vládlo, tak tam se naplno projevila ta špatná kondice státu. A důsledky těch ničivých bouří samozřejmě mají vliv a měly vliv i na rozpočty naší vlády. My jsme si s tím poradili a ani nutnost neplánovaných výdajů a mezi neplánované výdaje určitě můžeme zařadit třeba boj s vysokými cenami energií nebo všechny ty snahy v té krizi zajistit naši energetickou bezpečnost, získat větší kontrolu nad energetickou infrastrukturou, ani ty neplánované výdaje nás výrazně nezpomalily a do jisté míry nás samozřejmě zpomalily, ale výrazně nás nezpomalily a nezastavily nás v tom našem úsilí veřejné finance konsolidovat.
Když jsem tady stál před rokem při schvalování státního rozpočtu na rok 2023, tak jsem vám slíbil, že naše vláda navzdory všem mimořádným výdajům, které jsou spojeny s válkou na Ukrajině, neopustí odpovědnou rozpočtovou politiku. A slyšeli jsme a poslouchali jsme neustále, že to nedokážeme, že nedodržíme ten rozpočet, který jsme naplánovali na letošní rok, že neudržíme ty deficity. Ale já jsem loni říkal, že to dokážeme, že to zvládneme a že se nevzdáme ani pod tlakem všech těch okolností a krizí, kterým čelíme, jednoho z našich hlavních cílů, to je snižování deficitu a konsolidace veřejných financí. A to neděláme jenom kvůli nějaké ideologii nebo prostě nějakým ideovým představám, ale děláme to i proto, že dluhy každoročně ukrajují z našeho rozpočtu desítky miliard korun na splátkách. Jenom mezi letošním a příštím rokem tyto úroky vzrostou o 25 miliard korun na 95 miliard korun. Já se tady nebudu pouštět do odborné debaty, nakolik je to způsobeno chybnou strategií financování státu. Když byla ministryní financí Alena Schillerová, preference krátkodobých úvěrů s nízkými úrokovými sazbami místo delších o málo vyšších, ale stabilních. To je jiná debata. Ale v každém případě to, že máme takovéto deficity z minulosti, způsobuje to, že příští rok na začátku roku zaplatíme 95 miliard korun, aniž by se cokoliv stalo, jenom na obsluhu nebo na řešení těchto dluhů, respektive jejich úroků, 95 miliard.
Dámy a pánové, představte si, co to je za peníze, co to je za finanční prostředky, na co (na) všechno by se daly použít, ale my je musíme dávat na obsluhu minulého zadlužení. A s dalším zadlužováním budeme muset na obsluhu státního dluhu dávat další peníze a ty peníze budou někde chybět. Ty peníze chybí třeba na ty potřebné investice, ty peníze budou chybět ve vzdělávací oblasti. Ty peníze, které dáváme na to, že platíme za minulé dluhy, prostě někde chybí. A my musíme tento trend zvrátit.
A já po dvou letech, co je naše vláda ve funkci, mohu říct a ukázat na konkrétních číslech, že my svoje sliby plníme a že máme jasné výsledky a máme výsledky i v této obtížné situaci, v tom našem základním slibu, že zastavíme ten trend zadlužování a že dáme do pořádku veřejné finance.
V létě jsme představili konsolidační balíček, který je důležitý právě v této snaze. Příští rok ušetří 97 miliard korun, respektive sníží deficit o 97 miliard korun. Jsem rád, že pan prezident podepsal toto rozhodnutí a že vstupu konsolidačního balíčku v účinnost už nebrání vůbec nic.
Dnes žádáme o podporu státního rozpočtu na příští rok. A když jsem tu uváděl ta čísla, s jakými jsme převzali vedení státu, to znamená 5,8, respektive 5,1 % HDP deficit veřejných financí, tak příští rok po přijetí konsolidačního balíčku a se schváleným rozpočtem na rok 2024, o jehož schválení dnes tady žádáme, se sníží deficit veřejných financí na 2,2 % HDP. A to si myslím, že je výsledek, který mluví sám za sebe. A jenom připomenu, že 2,2 % HDP jsou pod třemi procenty, což je jedno z těch maastrichtských kritérií a je to obecně považováno za to pásmo, do kterého můžeme mluvit o aspoň relativně zdravých veřejných financích. Tak si to sami srovnejte, Babišova vláda 5,8 (respektive) 5,1 deficit procent HDP, deficit veřejných financí, naše vláda příští rok 2,2 % HDP. A nechceme se smířit ani s tím, budeme dál pokračovat ve snižování deficitu veřejných financí, protože je to potřebné, protože to je odpovědné, protože kdybychom to nedělali, tak nás to všechno stojí další peníze.
Jenom připomenu, že návrh státního rozpočtu na příští rok počítá s celkovými příjmy 1,94 bilionu korun a výdaji 2,19 bilionu korun, meziroční navýšení příjmů ale meziroční pokles výdajů a deficit se sníží na těch výsledných 252 miliard korun. To znamená, že ten deficit bude o 43 miliard menší než je letos.
To jsou taky naprosto jasná čísla, která ukazují ten trend, ukazují to, o co se naše vláda snaží a ukazují, jak plníme sliby, které jsme dali našim voličům. Mimo jiné to také znamená - a to je taky potřeba tady říct a zdůraznit, že to není vůbec jednoduché takového výsledku dosáhnout, že celkové výdaje státu poprvé od roku 2016 meziročně klesnou. A klesnou meziročně o 20 miliard, a pokud bychom do toho započítali i příjmy z Evropské unie a finančních mechanismů, tak klesnou dokonce o 31 miliard korun. A ještě jednou to zopakuji. Poprvé klesnou celkové výdaje státu od roku 2016 - 20 miliard, respektive 31 miliard korun. I tady je to výrazný zásah do toho negativního trendu, stále rostoucích výdajů a stále vyššího zadlužování. Tedy plníme svůj slib, který jsme dali a se kterým jsme byli zvoleni. Plníme svůj slib a likvidujeme vysoké schodky, které nám zanechala vláda Andreje Babiše.
Dámy a pánové, dosáhnout těchto čísel a tohoto pozitivního trendu nebylo snadné. A proto s potěšením konstatuji, že se nám navzdory všem podstatným omezením, všem krizím, výzvám, kterým jsme čelili, při zlepšování stavu veřejných financí, podařilo zachovat některé principy, které já osobně a my všichni považujeme za důležité. Já některé ty principy, na kterých stojí náš přístup k veřejným financím tady zmíním. Ten první princip je, že úspěšně investuje, a to je důležité. My jsme si stanovili čtyři prioritní oblasti. Nemůžete investovat do všeho, pořád, víc a víc, to nemá žádný efekt. My jsme si stanovili čtyři prioritní oblasti, které považujeme za důležité pro dobrý rozvoj našeho státu a proto, aby ty investované peníze se nám vracely v ekonomickém rozvoji a v budoucí prosperitě. A proto investujeme do dopravní infrastruktury, do energetiky, do obrany a bezpečnosti a do školství a výzkumu.
Pár příkladů. Výdaje v oblasti vědy, výzkumu a inovací z národních zdrojů zůstanou na stejné úrovni jako letos přes 40 miliard korun, což je v současné, velmi obtížné rozpočtové situaci, maximum možného. Jsou to dobře investované peníze. Většina kapitol nějakým způsobem musí poklesnout, ale tady dochází k zachování těch peněz, protože jsou to peníze, které jsou investované do budoucnosti, do konkurenceschopnosti naší ekonomiky. Ale to nejsou všechny peníze, společně s evropskými prostředky do vědy, výzkumu a inovace půjde v příštím roce téměř 48 miliard korun. Když mluvím o výzkumu, od toho je malý krok ke vzdělávání, jedné ze zásadních věcí, abychom měli kvalitní vzdělání, proto abychom měli dobrou budoucnost. Tady jeden konkrétní údaj. Průměrný plat učitele v příštím roce stoupne o 2 500 korun na 52 400 korun. A připomínám u tohoto údaje, průměrný plat učitele. U tohoto údaje připomínám, že se tak stane v situaci, kdy celkově objem mzdových prostředků v ostatních sektorech klesá o 2 %. Na tomto údaji, na tomto čísle zase konkrétně vidíte, jakou je vzdělání prioritou pro vládu a jak se odměňování učitelů přímo projevuje v našem rozpočtu.
Výdaje na obranu dosáhnou 160 miliard korun, z toho přímo v rezortu obrany to bude 151 miliard korun, což odpovídá dvěma procentům hrubého domácího produktu. A 2 % na obranu, to je náš závazek, který jsme dali občanům, a je to také samozřejmě závazek, který máme v rámci Severoatlantické aliance. Naplňujeme ten závazek o rok dříve, než jsme původně říkali a děláme to i protože vidíme, jaká je bezpečnostní situace, jak je potřeba investovat do obrany, jaké nebezpečné konflikty se rozhořely v naší bezprostřední blízkosti nebo relativně blízko nás. Ale musím k tomu říct, přestože investice do obrany jsou, tady pro mě nepochopitelně zpochybňovány, že tato dvouprocentní hranice, které dosahujeme a které dosahujeme po dlouhé době, kdy jsme se k tomu ani neblížili, ani náhodou jsme se k tomu neblížili, naopak za předcházející vlády tyto výdaje byly výrazně velmi nízké, tak tato dvouprocentní hranice se nyní globálně stává spíše minimální hranicí pro zajištění bezpečnosti, než něčím, k čemu by se mělo směřovat. Takže je to nutné. A je dobře, že v současné mezinárodní situaci jsme dokázali urychlit náš slib a 2 % HDP do obrany dáváme už příští rok.
To, co je důležité, je, že v těchto prioritních oblastech se také staráme o to, aby ty peníze, které tam dáváme, aby se projevily v konkrétních výsledcích, aby měly dopad na dobré fungování toho daného sektoru. Aby se tady neopakovaly chyby, které udělala předcházející vláda. Já nezpochybňuji, že vláda Andreje Babiše do některých oblastí přidávala finanční prostředky, to určitě je potřeba říct, ale často se to neprojevovalo v tom, že by došlo k nějaké změně kvality, nebo že by to bylo doprovázeno potřebnými změnami, které by zajistily dobré fungování té oblasti. Příkladem může být třeba vzdělávací systém, který si vyžaduje stále vyšší náklady, ale který nebude dobře fungovat a nebude přinášet pro naše děti do budoucna kvalitní vzdělávání, pokud tam nedojde k potřebným změnám. Tady se jenom na malou chvíli zastavím i v souvislosti s tím, co se odehrávalo v naší zemí v pondělí a některým těm argumentům, které tu zaznívaly.
Já jsem řekl, že školství patří mezi naše priority. Vždycky se každý může podívat, jestli je to pravda, když vláda říká, že něco je její priorita. A jedním z těch kritérií, ono těch kritérií je víc, ale jedním z těch kritérií je samozřejmě to, jaké jsou tam dávány finančních prostředky a jak se to dá srovnat s těmi z toho minulého roku a jak se to dá srovnat taky třeba s financováním jiných rezortů. Tak to, že školství je pro nás priorita je jasné. Školství je jedním z pouhých čtyř rezortů, kde jeho rozpočet roste, z pouhých čtyř rezortů roste celkově o 8 miliard korun. To určitě není málo. A ve srovnání s posledním rokem vlády Andreje Babiše je nárůst ve školství více než 30 miliard korun. A to není málo 30 miliard korun. Když si to tak promítnete třeba, jaké jsou rozpočty některých ministerstev, tak myslím třeba Ministerstvo kultury má rozpočet někde kolem 18 miliard korun. Tak si představte, my jsme zvýšili proti konci vlády Andreje Babiše rozpočet školství o 30 miliard korun. Tak to určitě málo není.
Uzákonili jsme - a to je velmi neobvyklé, a udělali jsme to vědomě a s dobrým cílem, uzákonili jsme 130 % mzdy pro učitele, průměrné mzdy pro učitele. Proč to děláme? Děláme to protože vidíme tendence, negativní tendence v našem vzdělávacím systému, a to dlouhodobě, a nikdo s tím nic nedělal. Stárne nám pedagogický sbor. Máme řadu učitelů, kteří nemají potřebnou kvalifikaci. Učitelské povolání je málo atraktivní pro mladé lidi. A proto jsme se rozhodli zvýšit atraktivitu učitelského povolání.
Tady nejde o prestiž. Prestiž učitelé mají ve společnosti. Ale vedle prestiže je důležitá atraktivita. My potřebujeme, aby se mladí lidé, kvalitní mladí lidé rozhodovali pro učitelské povolání, a když to udělají, aby neměli obavy, že nebudou patřit mezi střední třídu. Proto jsme udělali tento mimořádný krok a zákonem jsme stanovili, že mzda učitelů bude 130 % průměrné mzdy.
Ale musíme se podívat i na další tendence, a to je právě to, o čem mluvím, že nelze jenom přidat peníze, ale je potřeba přemýšlet i o kvalitě toho systému a o tom, jak ty peníze budou využity. Podívejme se na jiné číslo. Za posledních pět let vzrostl počet učitelů o 15 %, počet ostatních pedagogických pracovníků vzrostl o 38 %. Za posledních pět let. 15 % učitelé, 38 % pedagogičtí pracovníci, vzrostl i počet nepedagogických pracovníků. A ve stejném období za těch pět let vzrostl počet žáků a studentů regionálního školství pouze o 7,5 %. 15 % učitelé nárůst, 38 % ostatní pedagogové, 7,5 % žáci. A nad těmito čísly musíme přemýšlet. Projevuje se to skutečně ve zvýšení kvality našeho školství? Mají ten pocit rodiče, zaměstnavatelé, žáci, studenti, anebo to tak není? A jestli to tak není, tak přemýšlejme, proč to tak není.
Některé změny, které musíme přijmout, jsou už rozběhnuty a víme o nich, pracujeme na nich. Víme o nich dlouho, že je musíme přijmout. Jednou ze zásadních je změna rámcových vzdělávacích programů, učebních plánů, osnov postaru. To je věc, o které se tu mluví dlouho. Víme, proč to musíme udělat. Méně biflování, více kvality, lepší porozumění, méně faktů, a více práce s fakty, s informacemi. A tak bych mohl pokračovat. Ale to nestačí. Pak jsou tu problémy, které vždycky vyděsí část veřejnosti, a jenom proto, že se dlouhodobě neřeší. Přijímací zkoušky na střední školy. Upravujeme je, rychle jednáme, digitalizujeme. Upravili jsme celý ten mechanismus. A to jsou přesně ty věci, které prostě ten vzdělávací systém ve svém výsledku zlepšují.
Ale musíme přemýšlet i dál. Máme tady diskusi o tom, jak jsou zaplaceni a jak jsou udržitelné takové profese ve školství, jako jsou kuchařky, uklízečky a tak dál, a tak dál. Ale my si musíme uvědomit, když se podíváme na ten celý systém, že český vzdělávací systém má určitá specifika. 25 % škol má pouze do 50 žáků. 25 % škol. 41 % škol má méně než 100 % žáků. 41 %. A vzdělává nyní dohromady 8 % žáků. Tak tady musíme přemýšlet třeba nad tím, jak ty obslužné činnosti - vůbec nemluvíme o těch školách, o tom vzdělávání, ale jak ty obslužné činnosti nějakým způsobem racionalizovat.
A musíme se dívat i na čísla v zahraničí. Jestliže v Německu mají na středních školách na učitele 12 dětí, v Nizozemsku 16 a my máme 10, tak musíme přemýšlet nad tím, jestli takto je to správně a jestli těch 10 dětí na jednoho středoškolského učitele vůči 12 v Německu a 16 v Nizozemsku, což je prokazatelně dražší, jestli to vlastně přináší ty lepší výsledky a tu výraznější kvalitu vzdělávání. A to jsou otázky, kterými se zabýváme, které řeší ministr školství a jeho tým, které jsou předmětem veřejné diskuse, které jsou předmětem rozhodování a které do jisté míry mohou vyvolávat i určitou nervozitu. Ale pokud se o tom nebudeme bavit a pokud nebudeme dělat potřebné změny ve školství... A jsou tu další návrhy samozřejmě na to, jak má dlouho člověk chodit do školy povinně, jak má vypadat délka základní školy vůči střední a tak dál, to jsou všechno věci, ke kterým se musíme dostat. A pokud se o tom nebudeme bavit a pokud ty změny nebudeme dělat, tak ten vzdělávací systém nebude odpovídat tomu, co naše děti a studenti potřebují ve 21. století, a můžeme tam dát peněz, kolik chceme. Jak říkám, naše vláda do školství peníze dává, zvyšujeme, je to naše priorita, zajišťujeme kvalitní platy, ale prostě bez změn to nepůjde.
Co ale se neděje a co se říkalo, že se stane, tak to jsou některé úpravy, které v příštím roce prostě neuděláme. Nedojde ke změně financování asistentů pedagogů. To neznamená, že ta debata není na místě, ale v příštím roce k tomu nedojde. Nepočítá se s nějakým masovým rušením nepedagogických míst, ale chceme zrušit - Ministerstvo školství počítá se zrušením neobsazených míst. Neobsazených míst, kterých je 8 tisíc. To je taky potřeba si říct. A co se mění skutečně už příští rok, tak to je ten takzvaný PHmax, PHmaxy, ale tam je zase potřeba se podívat na to, v jakém rozsahu se to mění. A ta změna PHmaxu se dotkne 600 úvazků ze 70 tisíc úvazků učitelů na základních školách. 600 ze 70 tisíc. A ani tyto nebudou zrušeny, ale budou převedeny na jiné školy, a školy, které nedosáhnou maxima, tak nadále porostou. To je realita. Žádné rušení rozdělených tříd s výukou jazyků a tak dál, které by masově tady nastávalo, jak jsme to slyšeli, nehrozí.
Velmi opatrná změna PHmaxu - a já se nebudu vracet k starým bojům, ale byl jsem to já, kdo v této Sněmovně vystupoval před mnoha lety a varoval před zavedením systému s PHmaxy. Je to dohledatelné veřejně. A varoval jsem přesně před tím, že ten systém je špatně nastavený a že bude způsobovat problémy. A taky způsobuje. A kdybychom to nechali, tak to půjde do nekonečna a nepovede to ke zkvalitnění výuky.
Takže jenom tady na příkladu školství - a ten příklad jsem zvolil proto, že tím hlavním tématem těch pondělních protestů bylo právě školství a zapojila se do toho řada škol - chci ukázat, že na jedné straně zvyšujeme rozpočet školství, garantujeme platy učitelů, neškrtáme, nevyhazujeme nepedagogické pracovníky, ale na druhé straně musíme taky dělat opatření, protože jenom dát někam peníze a nestarat se o to, jak ten systém vypadá, nenaslouchat názorům odborné veřejnosti a nemít odvahu udělat změny, které třeba i se někomu nelíbí, protože to prostředí je třeba přirozeně konzervativní, což není potřeba někomu vyčítat, ale mít odvahu udělat ty změny, je důležité pro to, aby ten systém i do budoucna byl financovatelný a taky aby do budoucna přinášel tu kvalitu, kterou potřebujeme.
Takže to byl první princip. Úspěšně investujeme, investujeme s rozmyslem a děláme u toho i potřebné legislativní i nelegislativní změny tak, aby ty investice opravdu fungovaly, jak si od toho slibujeme.
Druhý princip - šetříme primárně na státu. To jsme slíbili a to taky děláme. A zase k tomu je potřeba nejenom někde něco škrtnout a někoho vyhodit, ale naopak k tomu je potřeba dělat potřebné změny, reformovat, zeštíhlovat stát, digitalizovat. A my většinu těch plánovaných úspor ve státním rozpočtu na provozu státu dosáhneme prostřednictvím lepšího hospodaření s veřejnými penězi, ať už jsou to výdaje na provoz úřadu, výdaje na platy. A je to princip, který zastáváme od začátku a taky ho můžeme doložit na konkrétních číslech. Když jsme přišli do vlády, tak jsme zdědili návrh rozpočtu, který podle nás nenaplňoval pravidla rozumného hospodaření ani nějaké principy udržitelnosti veřejných financí. Tak jsme hned přišli s 80miliardovou úsporou veřejných financí. Tu jsme představili prakticky hned po nástupu do úřadu. Zase jsme poslouchali, protože jsme v opozici říkali - my jsme schopni desítky miliard ušetřit, 80 až 100 miliard dokážeme. Přišli jsme, dokázali jsme to navzdory všem škarohlídům, kteří říkali, že to nejde. A pokračujeme v tom. Příští rok dosáhneme dvouprocentního snížení objemu mzdových prostředků ve státní sféře a snížení provozních výdajů rezortu o 5 %. Klesne počet úředníků a klesne celkový počet státních zaměstnanců.
Počet státních zaměstnanců bude o 11 000 nižší, počet úředníků klesne o 2636. V počtu úředníků se dostáváme na čísla před platností služebního zákona, před rok 2015. To je zase obrovská změna té neustále rostoucí tendence a je to naplnění našich předvolebních slibů, naplnění slibů, které není jednoduché realizovat při služebním zákonu a všech těch omezeních, která máme, a přitom, že někde počty státních zaměstnanců je opravdu rozumné, aby rostly. Třeba roste počet lidí v obraně, roste počet učitelů, ale přesto dokážeme snížit celkový počet státních zaměstnanců a dokážeme hlavně snížit počet úředníků, a to v podstatě rekordním způsobem, jsme zpátky před platností služebního zákona.
Na základě ozdravného balíčku také plníme další zásadní slib, který jsme dali a o kterém nám i mnozí experti říkali - to se vám nepovede, to nejde. A to je, že jsme seškrtali výdaje na národních dotacích a seškrtali jsme výdaje na národních dotacích v celkové výši 84 miliard korun. Samozřejmě tam se musí počítat nepočítat ty energie, ale v každém případě plníme svůj slib a o desítky miliard korun, ať to počítáte jakkoli, tak o desítky miliard korun snižujeme dotace a poprvé jsme zasáhli do těch národních dotačních titulů výrazným způsobem. A co je zase naším cílem? Ne seškrtat dotace, protože se to jmenuje dotace, ale seškrtat ty, kde to neslouží tomu původnímu účelu. A co je původní účel dotací? Buďto vyrovnávat rozdíly mezi třeba regiony, prostě rozdíly v kvalitě a rovnosti podmínek, anebo zajišťovat kvalitu tam, kde ji nelze zajistit nějakými standardními prostředky. To tak je, mohou být takové případy. A tam ty dotace jsou na místě. Ale dotovat úspěšné firmy - na to si samozřejmě dobře zvyká, když stát z peněz daňových poplatníků dává ještě další peníze, ale to prostě pokřivuje trh a neslouží tomu účelu. Znovu opakuji, jsou dotace, které smysl mají - vyrovnávání rozdílů, zlepšování kvality, má to smysl. Ale bohužel řada těch národních dotací svůj původní smysl ztratila, nikdo neměl odvahu do toho zasáhnout. My jsme tu odvahu měli. Ano, vyvolává to křik. No jak by to mohlo nevyvolat křik, jsou na to všichni zvyklí. Úředníci jsou na to zvyklí, že to vyplácejí, jsou na to zvyklí ti, co to pobírají. Je to mechanismus, který tady prostě žije, ale nemá to logiku a není to odpovědné z hlediska těch, kteří to platí. A kdo to platí? No platí to daňoví poplatníci nebo to platí jiné firmy na svoje konkurenty ze svých daní. To nedává smysl. Takže my jsme tu odvahu měli a splnili jsme další náš zásadní volební slib, a to dokonce takový, o kterém opravdu mnozí říkali - toto neuděláte, to nedokážete. Je to tady na stole.
Tedy investujeme úspěšně, šetříme na státu primárně a třetí princip je, že zůstáváme sociálně citliví. Při omezování výdajů, při nutných zvýšení vybraných daní, přičemž to celkové daňové zatížení se nezvyšuje proti tomu, co jsme měli v prvním roce naší vlády, protože my jsme snížili daňovou zátěž o 30 miliard korun a teď o 31 miliard ji zase zvýšíme, čili to celkové daňové zatížení zůstane stejné, ale ta naše opatření jsou celkově rozumná, vyvážená a velmi minimálně nebo vůbec se nedotýkají těch nejzranitelnějších skupin.
Ano, slyšeli jsme spoustu strašení o tom, jak škrtáme a jak to bude mít dopady na ty, kteří do potřebují, jak naše opatření jsou asociální a tak dále, jak se to třeba dotkne penzistů a že už za naší vlády penze neporostou a nebudou se dále valorizovat. Ale to není prostě pravda, jenom jsme upravili ten mechanismus tak, aby to bylo dlouhodobě udržitelné, abychom byli schopni garantovat seniorům důstojné penze a také abychom byli schopni se postavit - to je důchodová reforma - před mladé lidi a říct jim ano, chováme se tak, že i vy budete mít nárok na rozumný důchod. Tak jenom tady připomenu zase jedno číslo. V lednu 2024 se základní složka důchodu zvýší o dalších 360 korun, takže průměrný starobní důchod přesáhne částku 20 600 korun.
To, co se ale mění v té sociální oblasti a co je také naplnění našeho slibu a co je myslím velmi důležité pro udržitelnost toho systému, je způsob administrace a vyplácení příspěvků. My se snažíme omezovat plošné dávky, digitalizovat celý systém sociální podpory a místo těch plošných dávek se soustředíme víc na cílenou podporu tam, kde to je potřeba. A tady se jenom dotknu té otázky energií. Tak místo plošného dotování energií tady máme nástroj v sociální politice, což je upravený příspěvek na bydlení pro zranitelné domácnosti. A přemýšlejte sami - není lepší se soustředit na pomoc těm, kteří se dostávají do problémů a kteří tu pomoc skutečně potřebují, než plošně platit všem, i těm, co vůbec takovou pomoc od státu nepožadují a není pro ně potřeba. No já myslím, že ten první případ je prostě lepší, že je potřeba se soustředit na ty, kteří tu pomoc potřebují, kteří prokazatelně se dostávají do existenčních potíží, ale neplatit plošně něco všem, i těm, kteří vůbec takovou pomoc nepožadují a prostě ji nepotřebují.
A proč je to dobré? Z čeho to platíme? Tady existuje občas představa, když poslouchám opozici, tak je to jejich přesvědčení, že jsou tu nějaké peníze státu, které někde jsou a my si je prostě jenom vezmeme a někomu je dáme. Ale tak to není, my ty peníze vybíráme od lidí, my jim musíme vzít nějakým způsobem, oni nám je dají, že, a teď je musíme nějak přerozdělit. Čím víc jich vezmeme, tím je to podle mě horší, stejně jako když už jim nemůžeme tolik vzít, tak se ještě začneme zadlužovat. To přece nemá žádnou logiku, abychom zase všem platili, i těm, co to nepotřebují. Přece musíme postupovat tak, že ty peníze využíváme pro ty, kteří se dostávají do potíží. To je rozumná a odpovědná sociální politika a žádnou jinou od naší vlády ani čekat nemůžete. Odpovědnou sociální politiku. Ale znovu říkám - všechna ta opatření jsme dělali tak, aby byla sociálně citlivá, nedotýkají se těch sociálně zranitelných skupin, nevystavují žádnou sociální, profesní skupinu, existenčním problémům a ten jejich dopad, sociální dopad, je promyšlený.
Čtvrtý princip a poslední, který tu chci zmínit. My při všech těch opatřeních, i při tom, jak nastavujeme rozpočet, i při tom, jak jsme připravovali konsolidační balíček, jakým způsobem jsme koncipovali důchodovou reformu, při všech těch opatřeních nasloucháme silným argumentům ze všech stran. Nemáme problém upravit svoje předběžné záměry, vyslechnout si argumenty a tam, kde to dává smysl, tak je vyslechneme. A děláme to i tehdy, když to znamená, že ty celkové úspory se třeba trošku sníží, ale když nám někdo přesvědčivě vysvětlí, že to naše zamýšlené opatření by mělo jiný dopad, než jsme si my představovali, tak jsme připraveni to poslouchat. A musím říct, že úplně s údivem sleduji některá vystoupení v médiích, ať už jsou od opozice, ale třeba i od představitelů odborů, že nejednáme, že neposloucháme, že jsme nezohlednili žádný jejich požadavek. To prostě není pravda. To, že nejednáme nejenom, že není pravda, to je vědomá lež. Někdo může říkat nepravdu, protože nemá všechny informace. A že nejednáme, to je prostě lež. Pětkrát se v letošním roce sešla velká tripartita. Pětkrát, to znamená, že se pravidelně jedná.
Neustále probíhají jednání s odborovými organizacemi v jednotlivých resortech, třeba Ministerstvo školství jednalo se školskými odbory od května od nástupu pana ministra Beka sedmkrát. Sedmkrát bylo jednání v resortu s odborovou organizací. Tomu chce opravdu někdo říct, že nejednáme?
Já jsem se v letošním roce i účastnil některých odborových akcí, akcí, které pořádaly odbory a diskutoval jsem s odboráři. Třeba sjezdu Odborového svazu státních orgánů, což je součást Konfederace odborových svazů. Nebo jsem se také účastnil mezinárodní ekonomické konference, kterou pořádala Asociace samostatných odborů. Pánové Středula, a toto zase pan Dufek. Kuloárně mně říkali, no to je úžasné, jak se s námi bavíte, protože na takových akcích (Potlesk některých poslanců ANO.) předcházející premiéři nebyli nebo nebylo to obvyklé. Podívejte se na to, jakým způsobem teď komentuji (komentují?) jednání s vládou. Ale to jsou všechno věci, které se dají ověřit, to se dá jednoduše ověřit. Jak probíhá jednání, kolik těch jednání bylo, jak probíhá tripartita, kde kdo byl, jak kdo mluví s odbory, dá se to ověřit. A právě proto říkám, že to, že s odbory nejednáme, je prostě lež.
Ale já tady nechci se bavit o tom, to jsem jenom tak připomenul, protože jsem neměl včera příležitost tady vystoupit, ale chtěl jsem to připomenout, ale mně jde o jinou věc. Mně jde o ty argumenty, jestli je posloucháme, argumenty sociálních partnerů a dalších a jestli je zohledňujeme v našem rozhodování. A samozřejmě, že ano. Tak konsolidační balíček. Vyslechli jsme požadavek zaměstnavatelů a požadavek odborů, abychom ponechali daňové osvobození pro pracovní benefity. Ano, neudělali jsme to v celém rozsahu, tak to by nedávalo žádný smysl, ale vyslechli jsme jejich argumenty, jak jim na tom záleží, a dali jsme tam omezení na polovinu průměrné hrubé mzdy, tedy asi 21 000 korun, ale na základě debaty a jednání a jednání se zaměstnavateli a zástupci zaměstnanců, tedy odbory, jsme upravili konsolidační balíček a daňové osvobození pro pracovní benefity tam je.
Vyslechli jsme další argument, například, že penzijní spoření má zůstat zvýhodněno, jako bylo. Vyslechli jsme argument obcí, obcím ponecháme celý příjem daně z nemovitosti. Na druhé straně se mění podoba rozpočtového určení daní. Zase to byl výsledek jednání a výsledek dohody. Vyslechli jsme argumenty, že není logické oddělit sazbu DPH u časopisů a novin, upravili jsme daňovou sazbu u novin a časopisů a snížili jsme tuto sazbu, dali jsme je do snížené sazby 12 %. Poté, co se ukázalo, že by námi navrhovaná pravidla mohla podpořit některé negativní jevy, třeba rozšiřování herních automatů, šedou ekonomiku, tak jsme upravili způsob rozdělování peněz z hazardu, stejně jako náběh zdanění alkoholu nebo náběh zdanění některých typů tabáku.
Tak toto jsou fakta doložitelná, každý se může přesvědčit o tom. Vláda jednala a na základě jednání jsme korigovali některé původní návrhy. A jsme rádi, že jsme to udělali. Nemáme patent na rozum. Dělali jsme v rámci konsolidačního balíčku 60 opatření. A tam, kde jsme viděli, kde jsme byli přesvědčeni, že je potřeba určitou korekci, tak jsme ji na základě jednání udělali. Jednáme prakticky neustále, budeme v jednáních pokračovat, ale na to, aby jednání vedlo k nějakému cíli, tak je vždycky potřeba, aby všichni ti partneři měli zájem na rozumném řešení.
Kde ale nemůžeme ustoupit, a o tom tady dnes mluvíme, a to je i, řekněme, základní tendence toho rozpočtu, který tady dnes budeme schvalovat, je úsilí o konsolidaci veřejných financí, o lepší hospodaření státu, o snižování výdajů, o to, abychom opravdu začali konečně hospodařit rozumně a nevyhazovali peníze za obsluhu státního dluhu.
Dámy a pánové, to bylo několik příkladů - nechci tady mluvit nějak mimořádně dlouho - několik příkladů, které, myslím, přesvědčivě ukazují, že vládní koalice s tou dlouhodobou dluhovou zátěží bojuje zodpovědně, bojuje důsledně, bojuje odvážně, ale přistupuje k tomu také rozumně, citlivě a s ohledem na jasné dlouhodobé priority. Není to snadné, není to snadné. Intenzivní debaty, které v naší zemi zaznívaly v posledních týdnech a měsících, dobře ukazují to, že v otázce rozpočtu neexistuje žádné ideální řešení, neexistuje řešení, kde by všichni řekli ano, to je to správné. My jsme si vyslechli řadu doporučení od expertů, komentátorů, veřejně činných osob. Tam, kde to bylo možné, tak jsme je použili, využili, ale řada z nich prostě do praxe přenositelná nebyla. To, co nebylo přenositelné do praxe, co jsme prostě nemohli využít, byla doporučení od opozičních politiků.
Já myslím, že ty nápady, které vycházejí z těchto principů, že se mají zkombinovat nižší daně, vyšší výdaje a zároveň dosáhnout nižšího deficitu, to jsou rady nebo doporučení, která připomínají hledání toho bájného perpetua mobile. A rozhodně to nemá nic společného s racionální nebo reálnou rozpočtovou politikou. Jasně, můžete mít nižší daně, ale asi se s tím nekryjí vyšší výdaje, pokud zároveň snižujete deficit veřejných financí, to prostě nedává dohromady žádný smysl. A bohužel většina těch nápadů, které přicházejí od opozice, jsou postavena právě na těchto nereálných parametrech.
Naše opatření naopak kombinují ten nejlepší možný scénář se sociálně citlivým přístupem. Na jedné straně bychom mohli bezohledně škrtat a jistě bychom dosáhli rychleji konsolidace veřejných financí a měli bychom nižší deficit, nižší schodek rozpočtu. Ale tím bychom podvázali ekonomický růst a budoucí prosperitu a občané by to velmi rychle pocítili na zhoršování školství, zdravotnictví a dalších služeb. Takže ano, z jedné strany zaznívají rady, tak to ještě více škrtejte a ten deficit může být nižší a bude to rychlejší. Ano, ale za jakou cenu? Za cenu toho, že by ta opatření měla prostě závažné dopady na společnost.
Opačný scénář, ten taky slyšíme, no, tak tam ještě přidejte a tam je to potřeba a ještě tady bychom potřebovali peníze. Ano, ale takový scénář by zase znásobil náklady na obsluhu státního dluhu. A už teď čelíme rekordní rychlosti zadlužování. A kdybychom nic nedělali, kdybychom nedělali odvážnou rozpočtovou politiku a nebyly tak důslední a pan ministr Stanjura nevynakládal takové úsilí na to, abychom dokázali ty deficity dostat pod kontrolu, tak bychom záhy narazili na dluhovou brzdu a na povinné zmrazení výdajů. Jak už jsem řekl, a to je číslo, které všichni ti, kteří říkají, a tak co, tak jestli je deficit prostě 250 anebo je 300 anebo 350, to přece jedno - tak ještě jednou připomenu to číslo: Úroky z minulých dluhů příští rok vzrostou o 25 miliard korun na celých 95 miliard korun. Srovnejte si to s rozpočty ministerstva, srovnejte si to s tím, co se dá za 100 miliard korun udělat. A my ty peníze použijeme jenom na to, že se předcházející vlády nechovaly odpovědně.
Současně, když se snažíme dát dohromady, a to je taky potřeba si uvědomit, veřejné finance a přijít s rozumným hospodařením státu a s dobrým státním rozpočtem, tak se musíme vyrovnávat s řadou omezení, která je potřeba respektovat, a u některých z nich jsme s tím my sami souhlasili nebo jsme s tím i sami přišli.
Máme povinnost každý rok valorizovat celou řadu věcí, jako jsou třeba penze, platby zdravotním pojišťovnám a tak dále. A to jsou všechno peníze, které v tom rozpočtu musíte mít a se kterými musíte počítat, ale ty valorizace samozřejmě přinášejí náklady. A struktura toho rozpočtu - a pan ministr Stanjura o tom opakovaně mluvil i na veřejnosti - je taková, že jeho převážnou většinu tvoří mandatorní a kvazimandatorní výdaje, a to snižuje prostor pro jakoukoliv vládu, ale snižuje to i prostor pro to, abychom měli potřebné finance do investic, abychom mohli investovat do oblastí, které to vyžadují. A toto nezachrání ani to, co taky slyším jako návod, že když máme vysokou inflaci, takže to nám jde samo. Ale to není pravda. Samozřejmě vysoká inflace pro dlužníky zpravidla bývá výhodná, ale v případě státu výdaje spojené s inflací jsou vyšší než dodatečné rozpočtové příjmy, které inflace přináší. Tak toto žádná cesta není.
A navzdory těmto omezením, navzdory těmto omezením jsme schopni připravit rozpočet, který snižuje zadlužení, respektive brzdí dynamiku těch deficitů - máme výrazně nižší deficit než v letošním roce - ale současně je to rozpočet, který je prorůstový a který myslí na potřebné investice a také na potřebné změny. Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, každý rozpočet je do jisté míry kompromisem, je to hledání konsenzu mezi různými požadavky, mezi požadavky na vyšší výdaje, požadavky na rozumné hospodaření, konsolidaci veřejných financí. Je to také samozřejmě hledání konsenzu mezi prioritami jednotlivých členů vlády, koalic. Je to je to ale konsenzus, který musí odpovídat vůli našich voličů. A je to konsenzus, který taky musí zajišťovat dobrou budoucnost naší ekonomiky.
Já jsem přesvědčen, že takové řešení ve všech výzvách, podmínkách a omezeních, která máme, že takové řešení jsme našli, že takovým řešením je právě návrh rozpočtu na rok 2024. Je to nejlepší návrh, jakého v současnosti můžeme v podmínkách, které máme, dosáhnout. Bojujeme s rekordním zadlužením, s extrémně vysokými nároky -náklady na obsluhu dluhu, ale navzdory všem současným výzvám a krizím a zátěži, kterou jsme zdědili po minulé vládě, tak jsme opět na cestě k vyrovnanému hospodaření. Jsme na té cestě a je to přesně to, co jsme slíbili ve volbách, je to, k čemu jsme se zavázali v programovém prohlášení vlády. Je to naplňování toho, o čem jsem tady na tomto místě mluvil loni, když jsme schvalovali rozpočet na letošní rok, a kdy už jsme měli informace o tom, co nás ty současné krize stojí.
Dámy a pánové, konsolidace veřejných financí a odpovědná rozpočtová politika nadále patří mezi reformní kroky, kterými moje vláda zásadně stabilizuje Českou republiku a hlavně jí dává šanci na nový růst. A v tom budeme pokračovat, my jinou cestu nevidíme a v České republice také není nikdo jiný, kdo by se o něco podobného mohl pokusit. Dámy a pánové, děláme, co je třeba. Děkuji vám. (Potlesk zprava.)
