Politika nesmí být jakousi „šedou“ zónou, do které lidé nevidí, a i kvůli tomu jí a priori nedůvěřují. Není pak divu, že důvěryhodnost politiky často oslabují i různé skandály a aféry. A to se nedávno dotklo také Evropského parlamentu. Hovořím o aféře zvané „Qatargate“, během níž bylo několik zaměstnanců EP a europoslanců obviněno z korupce a vydáno k policejnímu vyšetřování.

Pro mě osobně je tato aféra velkým zklamáním a považuji za nutné, aby na ní Evropský parlament reagoval. Jsem proto rád, že jeho vedení na návrh prezidentky Roberty Metsoly schválilo reformní plán, jehož cílem je posílit integritu, nezávislost a odpovědnost této instituce a zároveň chránit svobodný mandát poslanců. A též snížit rizika, jejichž naplněním byla právě zmíněná kauza.

Reformní plán obsahuje řadu účinných opatření, mezi nimiž je třeba i povinnost europoslanců transparentně informovat o relevantních schůzkách. Sice jsem zaznamenal hlasy o tom, že nám to zkomplikuje získávání informací, ale já osobně s nimi nesouhlasím.

Naše práce by neměla být o intenzivním scházení se s lobbisty s cílem, aby nás informovali. Informací je dnes všude dost a můžeme je získávat i tím, že budeme třeba více číst a poslouchat. To by myslím dost pomohlo a nikomu to neuškodí. A tam, kde jsou osobní jednání třeba, vést o nich záznam chrání nejen důvěru v politiku, ale i politiky a ty, se kterými se scházejí.